První čtení: Iz 60, 14-22

Základ kázání: J 12, 44-50

 

Slyšeli jsme, že Ježíš všechna ta slova „hlasitě zvolal“. Někdy je potřeba vyslovit to nejdůležitější opravdu nahlas, důrazně, naléhavě a z plných plic. I když Ježíš zároveň vystupoval i s neobvyklou tichostí. Vzpomenete si možná na jeho výrok: „učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce.“ Neprosazoval své vlastní ego. Ale ta kristovská tichost neznamená zakřiknutost. Někdy je potřeba promluvit opravdu nahlas, aby to nejdůležitější nepřeslechl pokud možno nikdo. Jak lehce se dají dobrá a nadějeplná slova přehlušit? Možná to také někdy pociťujete. Jenom za poslední rok nás ohlušovalo tolik explozí, náletů, střelby, zastrašujících projevů zvůle a moci. A také v našich nitrech se chvílemi ozývá až příliš výčitek, obav, projevů beznaděje, příliš ubíjející kritiky či sebekritiky. A spousta zvukového smogu zaplňuje veřejný prostor. Hodně slov nicneříkajících, nebo i záměrně matoucích a lživých. Někdy jsou taková slova dokonce i vyhledávaná, protože usnadňují únik od pravdy, která je i bolestná. Mnohé nás může ohlušit. V takovém ohlušujícím prostředí je potřeba, aby ta nejdůležitější slova opravdu rezonovala – aby se ozývala naplno. Aby se prosazovala základní message, která vyjadřuje celou pravdu o životě a zároveň zní i nefalšovaně nadějeplně a dobře.

Slova důvěry. Slova o světle, které přemáhá temnotu. Slova záchrany od zlého. Slova života.

Ježíš dává výmluvně najevo, že přichází s něčím, co přesahuje osobní zájmy a osobní omezenost. Dává najevo své ztotožnění s Nejvyšším: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal.“ Právě takové věty by sice mohly vyznít i hodně pyšně a egoisticky. Vybavíme si různé manipulátory, kteří se prohlásí za ztělesnění božství a založí si své vlastní sekty, v nichž ovládají druhé lidi. Z Kristových úst se však podobné projevy dají přece brát úplně opačně – ve smyslu: Vlastně se dá říct, že o mě tu vůbec nejde. Nejsem tu proto, abych si budoval vlastní kult osobnosti. A pokud jste ve mně rozpoznali Pána, Spasitele, a dokonce Syna Božího – snad jste zároveň pochopili, že moje vláda spočívá právě v tom, že sloužím, a moje osobitost spočívá právě v tom, že jsem tu pro druhé, a moje důležitost spočívá právě v tom, že se sám sebe zříkám, neboť mi jde o nekonečně víc. V tomhle Duchu nás Ježíš oslovuje. Ostatně – přemýšlím, jak to říct teologicky správně – ale nevytváříme si někdy i z církve spíš takový fanklub Ježíšova kultu, než abychom se nechali opravdu strhnout proudem Ježíšova života? Ježíš však dává najevo, že mu jde o nekonečně víc než o vlastní slávu a sebeprosazení, proto volá tak nahlas. Odkud by jinak bral tak velký drajv a tak strhující přesvědčivost? Vybavíte si možná okamžiky, kdy jste se museli postavit za druhé lidi, třeba za vlastní děti nebo za jiné lidi vám svěřené, a vystupovali jste v tu ránu mnohem odvážněji a přesvědčivěji, než kdybyste jen obhajovali sami sebe. Sami jste ani nevěděli, kde se to ve vás bere. S nemenším drajvem se Ježíš staví za záležitosti nebeského Otce, proto vystupuje tak suverénně.

Má za program sloužit jako maják, jako orientační bod, který vnáší světlo do širokého a daleko okolí: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ Tma houstla tehdy, když chtěli Ježíše zabít a pak když začali pronásledovat první křesťany. Ale i  naše dnešní vyhlídky bývají někdy zatemněné – podobně jako nám hrozí ohlušení, hrozí nám také oslepení, hrozí i zaslepení tím zlým. Tehdy, když ztrácíme důvěru. Když přestáváme počítat s Boží dobrotou. Ježíš se ukazuje jako světlo. Jako ten, který se nezalekne ani kostlivců v našich skříních. Jako ten, který vnáší světlo i na to nejzatracenější dno lidské existence. Jako ten, jehož tvář nepřestala prosvětlovat ani ty nejhlubší temnoty opuštěnosti a trápení.

Ježíšův program zůstává až extrémisticky pozitivní – někdy to vyzní až nepochopitelně, neuvěřitelně lehkovážně, když říká: „Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil.“ Jak to jen myslí – nesoudím? A nezaslouží snad takoví lidé jako ten vrah z filosofické fakulty nekompromisně odsoudit, aby se jejich činům nedostalo ani známky uznání? Nezaslouží snad pachatelé válečných masakrů jen tu nejčernější tmu? Ježíš podobné otázky nebere na lehkou váhu. A přesto mu jde do posledního dechu o život, zápasí do poslední chvíle i o nejztracenějšího člověka. A nad závažností soudu přitom nemávne lhostejně rukou. Ale raději vezme soud na sebe, než aby odsoudil druhého. Raději umírá za hříchy druhých. A ruku v ruce s tím najevo: Když zůstanete zablokováni v bludném kruhu vzájemné nemilosti, není to moje věc. Hlavně ať se mě nikdo nesnaží vmanipulovat do svých vášní a do své touhy po odvetě. Přišel jsem s jediným jednoznačným záměrem vás z téhle bryndy vytáhnout, a ne vás v ní dál ráchat. A to je přece osvobodivý záměr. Neváhejte a chopte se mé záchrany, dokud je světlo, dokud ji vidíte, dokud je čas…

Nakonec i Ježíš mluví o nadcházejícím soudu, ale mluví o něm tentokrát dost zvláštně, jako by se ho to ani netýkalo: „Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“ Dá se říct, že ten, kdo nechce mít s Kristovým přístupem k životu nic společného, nakonec na něj stejně narazí. A dá se čekat, že takový náraz prožije tím tvrději, čím tvrději šel proti němu. Pokud chtěl žít jenom ve tmě, světlo ho nakonec praští do očí. Pokud chtěl žít jenom ve lži, pravda ho sejme jak bumerang. Pokud se stavěl na odpor vůči Kristově lásce, možná ho nakonec šokuje, jak odporně se tahle láska ukáže být všudypřítomná. Prostě všechno se ukáže, nedá se nic zamést pod koberec a všechno se uvidí v tom pravém světle, v těch pravých souvislostech.

Kristovo vlastní poslání však zůstává zachraňovat. Ani těmi nejzávažnějšími Božími přikázáními nás nechce ubíjet. O podstatě Boží vůle vypovídá slovy: „A vím, že jeho přikázání je věčný život.“ Kristus je zkrátka extrémista života. Kéž tento jeho program proznívá co možná nejhlasitěji i v následujícím roce.

  

Slovo poslání: 1J 5, 9-13