První čtení: 1Pt 2, 2-5

Základ kázání: J 20,19-29

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Text je vybrán pro neděli s názvem Quasimodogeniti. Celé by to mělo znít: Quasi modo geniti infantes – podle slova z epištoly Petrovy. Petr píše: „Jako nově narozené děti /mějte touhu jen po nefalšovaném mléku, abyste jim rostly ke spasení, vždyť jste okusili, že Pán je dobrý.“/

Zároveň perikopou pro tuto neděli je text z Janova Evangelia 20, 19-31. Až když spojíme oba tyto texty dostaneme ten správný pohled na výzvu z První epištoly Petrovy o tom, že máme mít touhu jenom po tom nefalšovaném duchovním mléku… To, co je pravé a nefalšované, o tom přemýšlíme od chvíle, kdy jsme uvěřili. A dobře víme, že stále nejsme u konce.

„Expertů“ na pravé učení je hodně. Nabízejí vzrušivé bohoslužby se zvedáním rukou a vzýváním Pána Boha, nabízejí uzdravování, vyhlašuji panství Kristovo na celým městem – a nejraději by celé město obrátili na víru. Ale otázka je, co nabízí Ježíš Kristus?… Velikonoce už jsou za námi a jistě nemůžeme celý rok rozebírat jenom pašijní texty. Ale zastavme se přece jen u oddílu, který se čte na neděli Quasimodogeniti.

Když se poprvé Ježíš zjevil po svém ukřižování učedníkům, apoštol Tomáš přítomen nebyl. Tehdy Ježíš najednou stál uprostřed svých následovníků a řekl: „Pokoj vám“. Už ten pozdrav je důležitý, znamená to, že se Bohu nevymkla z rukou vláda nad jeho stvořením a že stejně jako při narození Mesiáše v Betlémě i teď se pohnulo k zemi samotné nebe… Ne s hněvem a bičem. Nebe se opět dotýká země v moci Šálomu – pokoje. U Betléma, jak si jistě pamatujeme, andělé zvěstovali: „Sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj, Bůh má v lidech zalíbení.“ A s tímto pozdravem a zvěstí o Pokoji přichází Bůh v Ježíši Kristu opět. Navštívení Izraele v Mesiáši narozeném v Betlémě bylo dovršeno.

Bylo. Ale je nejvýš pozoruhodné, jak! Ukřižováním a smrtí Mesiáše, pak vzkříšením – a teď, o velikonoční neděli, zjevením zjizveného Krista.

Ježíš tedy přichází ve jménu pokoje Božího. To první, co udělá, je, že těm nejbližším ukáže své zranění… Odhalí si tělo a vyhrne rukávy a ukáže jim rány na boku a rukou. A až potom přijde to další: Ježíš na ně dechne a řekne: „Přijměte Ducha svatého“. /Dechl na ně – emfysán: dochází tu k novému stvoření. – Stejné slovo je použito ve zprávě o stvoření v Gn 2,27./

Ale proč ty stopy po hřebech a po bodnutí kopím?… Nekazí se tím celkový dojem? To se nemohl Ježíš zjevit zase tak úžasně jako v případě proměnění na hoře? Tehdy ti tři, Petr, Jakub a Jan, byli ozáření Ježíšovou nebeskou slávou. Až z toho Petr trochu blábolil… – Proč teď ta rozbitá Ježíšova kůže, hluboké rány?

Jistě to není náhoda. Evangelista Jan takto znázorňuje podstatnou stránku křesťanství, celého Ježíšova poselství. Říká nám tím, že jít za Ježíšem nás nezbavuje úkolu, zvládat tíhu života.

U toho prvního setkání s Ježíšem Kristem /po jeho bolestné smrti/ Tomáš nebyl. A když mu pak ostatní řeknou: „Viděli jsme Pána“, Tomáš pochybuje. Viděli… Viděli co? Obrysy nějakého ducha? Mámení? Nebyly to jen halucinace? Prostě se mu to nezdá. A tak řekne větu, která nás až zamrazí: „Dokud nevložím svůj prst do rány po hřebu a nevložím ruku do jeho boku, neuvěřím“. Zní to cynicky. Ježíš se ovšem nad tou větou neuráží. Tomáš má pravdu. Duchařina ve víře nemá místo. Ježíš je jiný.  

Čas běží dál. Od prvního setkání Ježíše s učedníky uplyne týden. Nastává další neděle. A Ježíš se mezi nimi zjeví podruhé. Pozdraví je stejně: „Pokoj vám“. A pak se hned obrátí na Tomáše. Řekne: „ Vztáhni svůj prst sem a pohleď na mé ruce. Vztáhni svou ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící“. A Tomáš zasažen odpoví. „Můj Pán a můj Bůh“. 

Opět se nám vnucuje otázka, proč to Jan tak zdůrazňuje. Proč jsou pro Jana důležité právě ty rány… Co by se stalo, kdyby se naopak Ježíš ukázal učedníkům jako neporušené nebeské zjevení?… Asi nic. – Jenže, jak nám v životě pomůže představa mýtických osob – takových Blanických rytířů – nebo myšlenka na bohy na Olympu? Zvláště ti nadlidé na Olympu, co jim chybí? Popíjejí si svůj nebeský nektar a co jim je po nás? Je jim hej. Kdo ví, jestli tam na Olympu o nás vůbec vědí…  /Faktem je, že z olympských výšin je to do Čech trochu daleko…/

U Ježíše vidíme něco jiného. Je u Boha i s námi. Také přichází z tzv. druhé strany, to je pravda. Ale není to duch, přelud. Je to stále On, ten trpící, s ranami, které dělají lidé, s ranami, které dělají jemu a které dělají druhým. Nese je. „Jeho ranami jsme uzdraveni“, píše prorok Izajáš. Ano, ale jeho rány uzdraveny nejsou. Trpí s trpícími a žaluje: „Byl jsem nahý a neoblékli jste mne, byl jsem ve vězení a nenavštívili jste mne, hladověl jsem a nedali jste mi najíst…“ Ježíš je jiný. Ukazuje, jak je utrpením poznamenaný.

My jsme tělo Kristovo. A když trpí toto jeho tělo, trpí i On. Tak Ježíš Kristus nese hřích světa – jako ten beránek bez viny, obětovaný, zabitý.

Ano, byl vzkříšen. Ano, je u Boha. Ale co nám ukazuje Jan?… Je u Boha i tady a ty rány nese dál. Jsou s ním všechny ty ukrutností páchané lidmi.

Není na Olympu a nepopíjí nektar. Je na pravici Boha Otce a je i se svými učedníky: v jejich strachu, v jejich úzkosti i ve veškerém pronásledování, které jsou lidé lidem schopni připravit… To už není žádná duchařina. To je přítomnost trpícího Krista, trpícího s těmi, kdo mu věří.

S těmi, kdo mu věří? Jenom s těmi? Hříchy světa se ho netýkají?

V dnešní moderní době mluvíme o inflaci slov. Slyšíme jich mnoho a také se kolem nás míhají a vykukují všude. Z televize, z novin, z počítačů. – Proto se nám může stát, že v té záplavě slov i my někdy opakujeme věty poněkud automaticky. 

Přemýšlíme, o čem je řeč, když opakujeme text z Janova Evangelia: „Aj, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“… Jak tomu rozumíme, jak tomu smíme rozumět?… Kristovy rány, rány Vzkříšeného Pána, svědčí o tom, že Ježíš je vystaven bolestem všem, vystaven utrpení všech. 

Není tady jen pro Tomáše, který měl přezdívku Dvojče. – Naopak, Ježíš spolutrpí se všemi Tomášovými dvojčaty po celém světě. S námi dnes, stejně jako s lidmi padajícími ve válkách /a jejich rodinami/ a stejně tak jako s týranými a plačícími všude jinde po světě. Všichni ti jsou jako Tomášova dvojčata – příbuzní z jednoho lidského rodu. A křik bolesti každého z nich proniká až do nebe! A dotýká se Krista a padá na jeho rány.

„Beránek Boží, který snímá hříchy světa“… Právě ten se zjevil učedníkům první dvě neděle po ukřižování. Ne jako duch, ale jako ten, kdo trpí s námi – lidmi. A to je to nefalšované učení, teorie, kterou Ježíš převádí do praxe. 

Jako nově narozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jim rostly ke spasení, vždyť jste uvěřili, že Pán je dobrý.

Pán je dobrý. Jistě je dobrý. – Tak dobrý, že se neskrývá, že se bolesti nevyhýbá.

Jdeme za ním – a víme, že když prosíme: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi!, že nevoláme do prázdna.

Amen.