První čtení: Ž 146, 1-10

Základ kázání: Mt 5, 1-10

 

Kdo to v životě vyhrál? A kdo si může blahopřát? Kdo se dá nazývat dítětem štěstěny? Kdo může rozdávat návody na život – blažený, úspěšný a perspektivní?

Někteří lidé sepsali celé knihy takových receptů. Pamatuji si, jak mi táta kdysi věnoval jednu takovou. Jmenovala se Má cesta k úspěchu a vydali ji už v roce 1933. (Pokud si dobře vzpomínám, táta ji našel u popelnice.) Dnešní trh zůstává zaplaven podobnými tituly neméně než před devadesáti lety. Ti šťastnější z jejich autorů si celkem úspěšně vydělají na vydávání těchto publikací a na přednáškách o nich. Z jejich knih čiší sebevědomí. Přesvědčení, že když si člověk svůj život dostatečně schopně naprogramuje, čekají ho už jen samá pozitiva a životní jistoty. Dá se říct, že to podstatné v životě vyhrají hlavně autoři podobných bestsellerů? Anebo ještě hůř – že navrch získají prostě lidé bezohlední a chladnokrevní, kteří se neštítí ničeho pro svůj zisk? Povšimneme si jejich fotografií z daňových rájů… A nejednoho z nás napadne otázka, jestli opravdu platí, že s poctivostí nejdál dojdeš. Už v biblických žalmech zaznějí podobně neutěšené otázky, cituji: „Ano, to jsou svévolníci: bez starostí věčně kupí jmění. Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?“ (Ž 73, 12-13) Tak kdo to v životě vyhrál? A kdo ostrouhal?

Ježíš překvapivě vyzdvihuje postavení těch, kterým není co závidět. Nevyhnuli se odvrácené straně života. Zůstalo jim proti mysli utíkat před opravdovým utrpením do umělých rájů. Nemají vždycky navrch. Nemají ani zapotřebí tvářit se, že jim celý svět leží u nohou. Vědí o lidské nedostatečnosti. Tuší o naší odkázanosti na to Boží, co tady tolik chybí, na to, co teprve přichází, čeho je na světě zapotřebí jako sůl… A tím méně šťastných pocitů někdy mají, když prožívají bez příkras, jak akutní nedostatek toho Božího mezi námi stále je.

Ježíš blahopřeje takovým lidem. Ale proč? Snad protože se i oni na stará kolena dočkají luxusních jachet v daňových rájích? Ne. Protože se už teď ocitají na té správné straně života. I kdyby právě byla odvrácená. Nalézají se na té správné adrese. Jak píše apoštol Pavel: „My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit.“ Ježíš už předem gratuluje těm, kdo ani problémy patřící k nebeskému občanství nevymění za otupující klid umělých rájů. Gratuluje těm, kterým čím dál víc chybí ke štěstí jedině to Boží. Těm, kdo se nespokojí už s žádnými náhražkami. Proto jim patří gratulace, že s takovým postojem nenajdou než to opravdu ryzí. Pokud se vůbec dá mluvit o štěstí, pokud to slovo není od začátku zavádějící. Vždyť Ježíš gratuluje k hodnotám mnohem vzácnějším, než třeba k náhodné výhře ve „šťastných deset“. Ale takové šťastné postavení nebeských občanů, to už znamená důvod k blahopřání – ba k blahoslavenství.

„Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ – Chudoba v duchu – to je typický stav lidí, které má Ježíš na mysli. Člověk v takovém stavu není jen v hmotné nouzi. Ale je oproštěný třeba i od vlastních utkvělých představ, od vlastních nároků (na Boha, na druhé lidi) nebo od potřeby zahltit společný prostor svým pomyslným myšlenkovým bohatstvím… Má v duchu dostatek prázdného, volného, osvobozeného prostoru. Pro záležitosti, které ho přesahují. Pro záležitosti bližních. Pro záležitosti Božího království.

„Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Tečka. Tohle blahoslavenství zní už fakt syrově a paradoxně. Neslyšíme žádný dodatek – třeba o duchovních kvalitách určitých druhů pláče. Ale prostě kdo pláčou, budou potěšeni. Tvrďáci říkají: Chlapi nepláčou. Ježíš říká: Blaze těm, kdo pláčou. Teolog Jiří Mrázek dodává, „že Boží království je dost velké na to, aby pojalo každý pláč. Nebo aspoň každý nepředstíraný pláč.“ A ještě: „Druhá polovina téhož říká, že Boží království je něco, co dokáže utišit každý pláč. Jakýkoliv. Že křesťanství není jen o radosti a pro radostné, nýbrž je tady něco, co může pomoci i nejzoufalejšímu.“ A navíc bych řekl, že životní bohatství těch, kdo pláčou, spočívá v tom, že si nevyřízli srdce, že nezapřeli lidství a nestali se jen odosobněnými stroji schopní strojově fungovat i v každém nelidském zřízení. Nechlácholí se jen tak něčím. A tak zůstávají tím odkázanější na jediného pravého Boha, o němž je psáno, že on sám bude s nimi „a setře jim každou slzu z očí“. A právě ti, kdo pláčou, mají úspěšně nakročeno i k většímu pochopení druhých (podle apoštolova: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími“).

„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ To zní také dost nečekaně, protože rozsáhlé pozemky (někdy i celé ostrovy) získají lidé, kteří dovedou své nároky hlučně zdůraznit. Ježíš však vidí katastrální plán nové země z opačného úhlu pohledu. Ti, kdo se dovedou pořádně porvat o životní prostor, zabírají ho často neprávem, a tak jim ve skutečnosti nepatří. Víc místa k životu naopak zůstává přislíbeno těm, kdo si ho neuzurpují jen pro sebe, a tak jim nebude proti dostat ho jako prostor sdílený.

„Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.“ Opět slyšíme o nouzi, o žízni, o hladu. Neslyšíme však příslib nasycení jakéhokoliv hladu, třeba po penězích či po moci. Neslyšíme příslib utišení krvežíznivosti. Touha po spravedlnosti však za naplnění stojí. Nejenom touha těch, kteří o spravedlnost bojují. Ale i těch, kterým byla upřena i základní práva a nemají už ani sílu bojovat.

„Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.“ Na první poslech to zní jako výměnný obchod, ale také tu větu můžeme pochopit jako výpověď o provázanosti Božího a lidského milosrdenství. Každému, co jeho jest. Kdo s čím zachází, tím také schází. Kdo chodí po cestách Božího milosrdenství, ten také Božího milosrdenství dojde.

„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ K tomuhle verši jsem četl další pěkný komentář, který odcituji doslova: „Kdy vidíš Boha? Když mezi tebou a Bohem nestojí nic v cestě. Když je tvé srdce čisté a bez falše, a ty neprosazuješ sám sebe, nejsi lakomý a žádná nepravost ti nezaclání v pohledu na Boha – pak jej vidíš. Pak jej vidíš všude. I z nejmenší maličkosti k tobě hovoří nevyslovitelné.“ (Nico Ter Linden: Povídá se…) Takže i tady Ježíš mluví o vnitřní chudobě, prázdnotě, oproštěnosti – nejen o uvolněných rukou, ale i o svobodném srdci…

„Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Zní další mocné zaslíbení, propojené s těmi předchozími. Zříkat se toho, co pokoj rozrušuje. Překračovat své vlastní omezené zájmy, které by mě pořád jenom bojovat o to své. Směřovat ke smíření a inspirovat k němu. Otvírat volný průchod k obnově vztahu s Bohem. V tom spočívá cesta víry, která se nezastaví třeba jen u konfliktů mezi jednotlivými vyznáními a náboženstvími. Takoví věřící nebudou nazváni jenom evangelíky nebo jen křesťany, ale budou nazváni syny a dcerami Božími.

A proti všem očekáváním nepřestává platit ani zaslíbení: Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Opakují se slova: „neboť jejich je království nebeské“. A nemůže jim ho nikdo vzít, i když jim ho všichni okolo budou chtít upírat nebo i když je kvůli němu připraví o život.

Kdo tedy v životě vyhrál? Koho brát jako symbol úspěchu? A komu Ježíš blahopřeje?

Slyšeli jsme, že Ježíšova blahoslavenství míří se netýkají jen nějakých duchovních elit, ale míří až překvapivě blízko a často i překvapivě nízko. Nepatří zdaleka jenom autorům knížek o úspěšném životním stylu. Nepatří zdaleka jenom blaženým nebešťanům nebo nejslovutnějším předkům víry. Naopak, zastihnou nás klidně uprostřed lidské nouze a nedostatečnosti, uprostřed pláče a slabostí a strastí, uprostřed nespokojenosti se stavem světa, uprostřed nenaplněné touhy po přijetí, po pravém pokoji, po spravedlnosti. A stojí za to si uvědomit, že Ježíš nás těmi slovy upozorňuje také na četné situace lidí, kteří na první pohled nevypadají jako příkladní věřící, ale Kristovou optikou třeba uvidíme zazářit poklady království Božího i pro ně. Nevěsta církev se v takových setkáních může stát tou nejšťastnější zlatokopkou, nikoli jenom namyšlenou zbohatlicí zamčenou za zdmi svého sídla.

Nejživěji nás Ježíšova slova mohou zastihnout právě tam, kde neutíkáme před ničí nouzí a nechceme se před ní obrnit. Nemusíme se snažit obrnit proti rizikům života, ale naopak se můžeme tím bezprostředněji přimknout k tomu, kdo všechny bolesti našeho světa odnesl na kříži, ale byl vzkříšen.

 

Slovo poslání: 1K 1, 26-31