První čtení: Ž 27

Základ kázání: Žd 10, 32-39

 

Následující příběh jsem tady zmiňoval už v minulosti, ale vrátím se k němu i dnes – vzhledem k dnešnímu biblickému textu i vzhledem k tomu, že na mě zrovna před pár dny silně zapůsobila četba knihy: Invaze 1968. Ruský pohled. Celá ta kniha končí rozhovorem s Natálií Gorbaněvskou, ten na mě zapůsobil nejsilněji. Natalja Gorbaněvská byla sovětská básnířka a disidentka, která se dne 25. srpna 1968 zúčastnila demonstrace osmi lidí proti invazi do Československa na Rudém náměstí. Tou dobou se také jako matka samoživitelka starala o dvě malé děti. Na Rudé náměstí vyšla i se svým synem v kočárku, na kterém měla už od 21. sprna připnutou československou vlaječku. Na místě vytáhla z kočárku dva transparenty – na jednom stálo česky: „Ať žije svobodné a nezávislé Československo.“ A na druhém rusky: „Za vaši a naši svobodu.“ Několik dalších transparentů přinesli ostatní účastníci demonstrace. Někteří další lidé ze sovětského disentu se zúčastnili jako pasivní přihlížející, mimo jiné proto, aby mohli později o akci svědčit. Natalja popsala atmosféru celého společenství slovy: „Byli jsme plni klidu a zvláštní radosti. Přitom z těch, kteří byli na Rudém náměstí, jsem jich osobně znala sotva polovinu. Ale byli to kamarádi, bratři.“ Když se jí později při výslechu ptali, proč na demonstraci šla, když navíc nesla odpovědnost za dvě malé děti, odpověděla: „Šla jsem tam proto, abych se pak před nimi nemusela stydět.“ Oporu nacházela ve své mámě, která byla připravená se o děti postarat. Demonstrace trvala všehovšudy čtvrt hodiny, než ji rozprášili příslušníci tajné policie ze zvláštního oddílu pro ochranu Rudého náměstí. Natalja pak po zmanipulovaném vyšetření strávila 2 roky a 2 měsíce v psychiatrické léčebně, kde tehdy podle ní panovaly pro politické vězně horší poměry než ve vězeních. Po propuštění působila ještě několik let v sovětském disentu, než emigrovala. Smysl celé té tehdejší demonstrace shrnula Natalja slovy: „Když jsme rozvinuli plakáty, bylo to velmi osvobozující. Pár minut plných čiré svobody a radosti.“ A pak ještě dodala: „Ano, napsali jsme na plakát: Za vaši a naši svobodu. Českosloveskou a vůbec cizí svobodu na první místo a tu svoji – až na druhé. Ale právě naše vnitřní svoboda, potřeba žít v souladu se svědomím a zbavit se studu za spoluvinu nás přivedla na náměstí…“ Další účastník – básník Vadim Delone – řekl: „Těch 5 minut svobody na Rudém náměstí mi stálo za ty roky vězení.“

Rozhovor s Natálií Gorbaněvskou na mě působí podobně intenzivně jako dnešní biblické čtení z Listu Židům. A vnímám, jak spolu oba texty rezonují. Už z toho úryvku z Listu Židům jsme slyšeli: O mnohém zápase s utrpením. O těch, kdo byli uráženi a utiskováni i o těch, kdo při utiskovaných stáli. O těch, kdo přicházeli o časné statky – a dokonce s jakousi vnitřní radostí, protože nacházeli vzácnější životní bohatství s trvalejší hodnotou. Slyšeli jsme také apel: „Neztrácejte proto odvahu.“ Slyšeli jsme o důležitosti vytrvalosti, o důslednosti v naplňování Boží vůle; Vždyť chybí docela maličko do příchodu Kristova, do příchodu toho nejsvrchovanějšího Pána, který vládne i na dně ponížení a bezmoci. A slyšeli jsme známá slova: „Avšak můj spravedlivý – říká Bůh – bude žít, protože uvěřil.“ – Uvěřil, že má smysl nechat se vést cestou Kristova přístupu ke světu – a proto bude žít opravdu a naplno, nejenom skomírat v nějaké polovičaté existenci. „Kdo by však odpadl, v tom nenajdu zalíbení.“ Pokračují ta slova. Končí však jednoznačným a naléhavým povzbuzením: „Ale my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.“

Ta slova z epištoly Židům mířila do lůna první církve, ale určitě nabývají smyslu všude, kde jde o zápas Kristovy svobody, pravdy a lásky s mocnostmi zotročení, manipulace a sobectví.

„Neztrácejte proto odvahu,“ zní jedna z hlavních výzev toho textu. Zastavím se ještě na chvíli u těch slov. Kraličtí ta slovy překládají: „Protož neodmítejtež od sebe smělé doufanlivosti vaší“ nebo v ještě jiném překladu stojí: „Neodvrhujte tedy svou smělost“. Původní řecké slovo přeložené zde jako ta „odvaha“ či „smělost“ nese ještě další odstíny jako „otevřenost řeči“, „svoboda slova“, „neohroženost“, „upřímnost“ vůči lidem, „radostná důvěra“ vůči Bohu.

Taková odvaha patří k základním kvalitám života víry. V závěru Zjevení Janova stojí psáno, že vedle dalších hříšníků nemají budoucnost zbabělci. Zbabělost jako jeden z kardinálních projevů hříchu. To samo o sobě zní možná trochu nezvykle, protože o hříchu často přemýšlíme spíš jako o tom, co nedělat: nelhat a nekrást a žít jako slušní lidé. Ale nejde zdaleka jen o to, co nedělat. Hřích se projevuje i jako nedostatek odvahy k jedinečnému slovu nebo k činu, které naopak stojí za to uskutečnit. To samo o sobě může být nekonečný problém: zbabělost doopravdy žít.

Záchrana v Kristu vede – slovy již klasického teologa Tillicha – k „odvaze být“. Co všechno to může znamenat? Odvaha nenechat se jen smýkat okolnostmi? Odvaha neplout jen s davem? Odvaha nenechat se jen ovládat tím, co si o mně kdo pomyslí? Odvaha vyjít z nalajnovaných škatulek? Odvaha hlásit se k přesvědčení své víry – i když mi hrozí nepochopení, odmítnutí, šikana… Odvaha riskovat pro Boha. Odvaha riskovat pro druhého člověka. Odvaha postavit se za někoho, kdo to potřebuje. Odvaha přijmout i problém, který původně nebyl můj. Odvaha smířit se s těžko přijatelnými okolnostmi a vidět šanci i tam, kde na první pohled není… Odvaha vyjít z prostředí až příliš zdomácněného a začínat ještě na zelené louce obdělávat a střežit zahradu nového stvoření.

Vděčíme některým lidem, kteří nás předešli, za nebývala slova a za nebývalé činy. Ale kdybychom měli stroj času a ocitli se v jejich kůži, možná by na nás dolehla také ta nebývalá nejistota, kterou museli procházet – než se odvážili uvést v život, co tady ještě nebylo. Zmínil jsem namátkou básnířku Natálii Gorbaněvskou, už protože její životní příběh je krásný. Kdyby bylo víc času, zavzpomínali bych samozřejmě rád na další lidi, jejichž životy mě nepřestávají fascinovat i tím, že se nezalekli žádného rizika a že šli až kamsi do jámy lvové s důvěrou v záchranu lidí či pokladů v ní uvězněných. Možná se také rozpomínáte na lidi, kteří takto inspirují vás. Na jiném místě Listu Židům se píše, že jsme obklopeni oblakem svědků Kristových.

Přiznávám, že mi v tom oblaku Kristových svědků někdy také začíná mlhavě, ale zároveň naléhavě docházet, že mám jen jeden jediný život; Jen jednu jedinou darovanou šanci života, co se dá buď nějak přežít… „Normálně“, možná i celkem pohodlně, v bezpečných mantinelech jakž takž osvědčených jistot… Aniž by člověk zvlášť riskoval, že bude za blázna. Anebo se z téhle cesty „normálního“ života mohu obrátit na cestu jedinečného života. Na cestu neprošlapanou, na které riskuji, že přijdu i o ty jakés takés jistoty a kdo mi vůbec vyjde v té divočině naproti? A pro mnohé, kdo to uvidí, za blázna možná budu… Jako blázen se jevila i Natalja Gorbaněvská, kterou do blázince opravdu zavřeli. Jako blázen se jevil třeba i Tomáš Garrigue Masaryk, když se bezdůvodně zastával Žida Hilsnera. Jako blázni se jevili reformátoři církve… Bláznivě vypadá království všech, kterým vládne Pán s trnovou korunou.

„Neztrácejte proto odvahu“. Ale nepropadáme někdy tím větší malomyslnosti tváří v tvář Kristovým svědkům, jejichž životy opravdu zazářily jak hvězdy na půlnoční obloze a jejichž cesty bývají těm našim obvyklým někdy tak nepodobné? Nepropadáme obavám, že na to nemáme? Že my prostě nestačíme na dost odvážné, smělé a vytrvalé naplnění Boží vůle? Sám Ježíš Kristus však nejodvážněji vsadil vše na to, že: „my přece nepatříme k těm, kdo odpadají a zahynou, nýbrž k těm, kdo věří a dosáhnou života.“

 

Slovo poslání: Mt 7, 13-14