První čtení: Mal 2, 13-17

Základ kázání: Mk 10, 1-9

 

Přemýšlet nad dnešním biblickým čtením pro nás nemusí být jednoduché. Nejednomu z nás připomene bolestné zkušenosti s nejbližšími vztahy. Pokusy o záchranu těch vztahů. Anebo důsledky rozpadu vztahů, které se nedají ani po letech zahladit – kostlivce ze skříní, kteří se stále znovu objevují.

A někomu se nad tím biblickým čtením vybaví přístup církve, ve které lidi trpící vztahovými krachy nenajdou vždy odpovídající podporu. Stává se, že církevní autority ještě přitěžují zdůrazňováním viny těm, kteří naopak potřebují empaticky pozvednout. Anebo že dobře nerozlišují oběti vztahových problémů od jejich viníků, a tak se nedovedou ujmout těch, kdo potřebují zastání.

Jaký dopad svých slov si původně přál Ježíš? Chtěl jimi zatížit až k neúnosnosti? Nebo chtěl i těmi slovy o manželství naopak vysvobozovat z problémů, jak už měl ve zvyku? Jak jeho rozhovor s farizeji pochopit?

Na první poslech šlo o běžnou tehdejší debatu. Učenci tehdy častěji diskutovali na téma, za jakých podmínek Hospodin schvaluje rozvod – nebo lépe řečeno propuštění manželky. Proč propuštění manželky? Pořád šlo o svět, kterému vládli převážně muži. Proto tak samozřejmě vycházeli z úvahy, že manžel propustí manželku. (S tím, že takhle to je už v tom Mojžíšově zákoně napsáno.) My chápeme vzájemné vztahy rovnocenněji.

I když Ježíš učedníkům pak vysvětloval, že ke zlému dochází, když muž propustí manželku a vezme si jinou – a stejně tak, když manželka propustí manžela a vezme si jiného. Takže i v tehdejší antické civilizaci se už počítalo i s možností, že manželka propustí svého muže… Ale zní to tak, že v obou případech nerozlišně jeden člověk nad druhým uplatňuje velkou moc – ať muž, nebo žena, když prostě dá tomu druhému rozlukový lístek, a hotovo. Představuji si, jak se dá taková moc zneužít. Když dá jeden druhému rozlukový lístek a třeba si přitom i pomyslí, že vše provedl správně, podle zákona, ale už se moc neptá, co si s tím ten druhý počne a co se s tím druhým bude dít dál. O dodržování zákona vůči druhému člověku se dá přemýšlet dvěma úplně odlišnými způsoby: Buď toho druhého přijímám jako svého bližního, jako sebe sama – a tím pádem mi není lhostejné, co se s ním bude dít dál, i kdyby se náš vztah zhroutil. Anebo jen pro klid svědomí řeším, jestli dělám vše legálně, podle zákona, ale přitom se neptám, jak moje jednání podle zákona na toho druhého dopadne. Možná i proto Ježíš odpovídal tak ostře. Jako by naznačoval: Dobře, máme tu nějaký zákon. Ale proč se tím zákonem vlastně zabýváte? Abyste získali dobrý pocit, že vám i sám Bůh posvětí, když vyměníte jednu ženu za druhou – podobně jako třeba starý kabát za nový? Anebo ten zákon slouží spíš pro případ zoufalství, pro případ nouze nejvyšší – jako zákon pro situace, které si ani sám Bůh fakt nepřál, ale i přesto je pomáhá řešit?

Co stojí ve zmiňovaném zákoně Mojžíšově psáno? Cituji úryvek: „Když si muž vezme ženu a ožení se s ní, ona však u něho nenalezne přízeň, neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list, dá jí ho do rukou a vykáže ji ze svého domu.“ Šlo o to, nastavit alespoň nějaká pravidla „rozvodovému řízení“, když už k tak zoufalé situaci dojde. Šlo o to, aby muž nevyhnal vlastní ženu jen tak bezhlavě, beze všeho. Aby ji nevystavil podezření, že od něj utekla sama. A navíc aby mu nebyla dál právně vázána, kdyby si ji chtěl vzít jiný. V Mojžíšově zákoně šlo hlavně o tuto ochranu práv propuštěné osoby. Aby jí ten, kdo jí propouští, dal alespoň ten rozlukový lístek. A tak aby zajistil alespoň základní vyrovnání podle práva.

Ale uvažování učenců v pozdější době se zřejmě pokřivilo: Dobře, tak stačí rozlukový lístek. Dokonce ani podle Mojžíšova zákona není potřeba nic víc. Tak teď už by nás jen zajímalo, co znamená ten pojem „něco odporného“, jak v zákoně stojí: „neboť na ní shledal něco odporného, napíše jí rozlukový list“… Jak velký nebo jak malý problém splňuje dostatek kritérií pro „něco odporného“ i podle Boží vůle? Přísnější rabi Šamaj považoval za jediný přípustný důvod nevěru. Mírnější rabi Hilel považoval za dostatečný důvod i připálené jídlo. Je to trochu paradox, protože rabi Hilel většinou vystupoval jako laskavý a osvícený učenec, který často mluvil podobně jako Ježíš. Ale nemusí být zrovna laskavé skoncovat s manželstvím jen kvůli připálené polívce. Nemusí to být laskavé vůči té manželce, která polévku připálila, zvlášť pokud nemá kam jít a neví, co si počne.

Každopádně – učenci v Ježíšově době byli zvyklí uvažovat o propuštění manželky dopodrobna.

Ježíš s tím počítal, když se jich zeptal: „Co vám ustanovil Mojžíš?“

Řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový lístek a propustit.“

Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení.“ Znělo to jako studená sprcha. Ježíš však mířil přesně: Prosím vás, v hloubi srdce vám přece nemá jít o definici „něčeho odporného“, o posvěcení dostatečného důvodu k rozvodu. Vám má jít hlavně o tu manželku, o jejímž propuštění uvažujete. Mojžíšův zákon neposvěcuje důvody k rozvodu. Mojžíšův zákon jen realisticky počítá s tvrdostí lidského srdce. O posvěcení důvodů k rozvodu uvažují spíš lidé, kteří si chtějí zachovat čistou tvář, čistou image. Chtějí si po-tvrdit, že zrovna oni splnili podmínky Božího zákona – a tak na nich neleží žádná vina. Lidé, kteří tak přemýšlejí, zároveň snadněji podléhají sklonu odsuzovat ty druhé, kteří už na první pohled selhali víc. Životní příběhy se pak ztrácejí v bludišti nařízení, umožňujících jednou se vyvinit, podruhé odsoudit. Aniž by se člověk hlouběji zabýval utrpením druhého. Myslím, že tohle všechno Ježíš naznačuje, když odpovídá tak naléhavě: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto ustanovení.“

A pak taky naznačuje, na co má největší smysl se soustředit. Nikoliv na důvody k rozvodu, ale na důvody ke vztahu. Nikoliv na to špatné, ale na to dobré. „Od počátku stvoření ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; proto opustí muž svého otce i matku a připojí se k své manželce a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden.“ Takže Bůh od začátku nenaplánoval rozvod, ale naopak vztah. Vytváří hezké a smysluplné vztahy. Samozřejmě se nabízí další otázka, jakou má mít vztah od Boha původně kvalitu. Věřím, že Bůh tvoří vztahy svobodné, pro něž se může člověk rozhodnout ze srdce. Nikoliv vztahy, k nimž by byl násilně dotlačen. Nikoliv vztahy, ve kterých je tím druhým převálcován. Ale pokud se ve vztahu rozvíjí atmosféra Boží svobody a důvěry, potom v něm neexistují žádné Boží meze. V tom nekonečném prostoru Božího požehnání už neexistuje bod, v němž by se dalo říct: Tady už dost, jsme spolu přespříliš, dál už to nejde. V Božím Duchu se životní partneři stávají jedním tělem: „a budou ti dva jedno tělo‘; takže již nejsou dva, ale jeden.“ I když si do smrti mohou střežit své osobní hranice – což je psychicky zdravé, v Božím Duchu se stávají jediným tělem. Je to vlastně dost běžný, a přitom dost nesamozřejmý zázrak – proměna dvou v jedno.

„A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Takže Boží vůle je spojovat. Rozdělovat je lidská škoda. Kéž nám Bůh pomáhá o vztahy pečovat a chránit je. A kéž i v rozpadajících se vztazích pomáhá zachránit, co se dá. A pokud se nedejbože už nic moc zachránit nedá, kéž Bůh pomáhá zabránit alespoň ohrožení života – v tom rozseknutém jednom těle. Kéž vede ke smíření.

Boží vůle je sjednocovat. Lidská škoda je rozdělovat. A největším problémem zůstává tvrdost srdce.

A tak se ještě ptám na závěr: Kde hledat lék na tvrdost srdce? Bylo by to na další kázání. Naznačím už jen trochu.

Zčásti by se o problému tvrdosti srdce dalo uvažovat i psychologicky. Například když někoho vychoval násilný rodič, sám má sklon stávat se násilníkem. Když někomu v dětství chyběla důvěra, sám má problém ji v dospělosti najít. A tak dál. Tím nechci říct, že by člověk za nic nemohl. Nechci říct, že by se všechno zlé dalo svést na dětství. Ale chci tím říct třeba tolik, že ve vztahové krizi může být prospěšné hledat i psychoterapeutickou pomoc.

A ve víře můžeme o tvrdosti srdce uvažovat i duchovně. Z některých jiných biblických textů se dá vyčíst, že problém tvrdosti srdce souvisí s problémem modlářství. A modlářství nemusí znamenat jenom, že by se člověk doma klaněl nějaké sošce. Ale jde o to, že když věřím v tvrdého Boha, i moje srdce se tím zatvrzuje. A na moje vztahy to doléhá ničivě. Pokud však věříme v Boha Ježíše Krista, v Boha milosrdenství, smíření, soucitu, v Boha naslouchání a nepřeválcování vlastním zatvrzelým egem, věříme-li v Boha, který dává a miluje, a přitom nemanipuluje, i naše vztahy se takovou vírou proměňují… A pokud se necháváme strhnout Kristovou sebeobětavou a sjednocující láskou natolik, že k druhým začínáme přistupovat tak, jako on přistupuje k nám, pak nám snad bude čím dál hlouběji docházet i smysl Kristových slov o manželství.

 

Slovo poslání: 2K 3, 3-6