Základ kázání: Mt 18, 23-35

 

(Kazatelka: Pavla Vitoušková)

 

Bratři a sestry, 

dnes bych chtěla mluvit o odpuštění. Jistě jsme už každý v životě někomu odpustili, a jistě ne jednou. Často jsme odpustili bez složitého uvažování, odpustili jsme úplně přirozeně, ale možná jsme někdy museli přemýšlet a zpracovat uvnitř sebe bolest, hradbu smutků, abychom odpustit dokázali. Odpustit nemusí být vždy snadné. A což teprve odpustit opakovaně.

Podobenství o nemilosrdném služebníku, též o nemilosrdném věřiteli, je kratičký příběh, na němž Ježíš učí své učedníky a posluchače, vysvětluje jim na příkladech pravidla pro vznikající společenství, sbor apoštolů.

Našemu textu, jako taková ouvertura, předchází krátký rozhovor Ježíše s Petrem o odpouštění. Ježíšova odpověď, že máme odpustit ne sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát, je tak uvedením našeho chápání, co znamená odpustit a odpouštět, k podobenství o nemilosrdném služebníku.

V našem příběhu vystupují tři hlavní postavy. Král, nemilosrdný služebník a spoluslužebník. Každý zde symbolicky zastupuje konkrétní typ jednání.

Král je role určená Bohu. Jeho milosrdenství je vzorem a inspirací k našemu vlastnímu jednání. Smiluje se nad mužem, který mu padl k nohám, a odpouští mu dluh. Tím zachrání od ponižujícího otroctví nejen dlužníka, ale i jeho ženu a děti. Ve starověku bylo zvykem prodávat dlužníka do otroctví s celou rodinou.

O nemilosrdném služebníku na začátku ještě nevíme, že je nemilosrdný, a tak s ním přirozeně soucítíme. V okamžiku, kdy se projeví vůči spoluslužebníkovi jako krutý, ho přestaneme mít rádi, náš pohled na něj se změní o 180 stupňů.

Náš soucit se obrací ke spoluslužebníkovi, nad níž se nikdo nesmiloval a který skončí ve vězení. Přitom také on padl k nohám svému věřiteli, také on prosí o slitování a slibuje splacení dluhu.

Ještě je zde skupinka spoluslužebníků. Právě tato skupinka by nás teď mohla hodně zajímat, dost možná se s jejím jednáním ztotožníme. A to v okamžiku, kdy omilostněný a propuštěný služebník projeví svou krutost. Je nám sympatické, že se skupinka neotočí k situaci nebohého spoluslužebníka zády. Rozhořčeně vstupuje na scénu a spěchá vše oznámit králi.

A kdo jsme my? Obdivujeme krále, ale cítíme, že to my nejsme. Radovali jsme se se služebníkem a přáli jsme mu milosrdenství, jímž ho král poctil. Pak jsme se ale od něj odvrátili a přimkli se k zatčenému spoluslužebníkovi. A nakonec jsme zjistili, jak blízká a sympatická je nám skupinka spoluslužebníků. Kdo tedy jsme? Cílem podobenství je ztotožnit nás s nemilosrdným služebníkem, kterému je odpuštěno, ale sám odpustit nedokáže. Podobenství nás vede k tomu, abychom si uvědomili, jak ve svém životě jednáme. Jak na jedné straně prosíme a přijímáme milosrdenství a na druhé straně nedokážeme odpustit našim viníkům. A přitom máme máslo na hlavě! Nedokážeme odpustit? Nebo nechceme? Nebo neumíme?

Čím nás asi příběh zaujme, pokud jej posloucháme pozorně, jsou dlužné částky. První služebník dlužil králi mnoho tisíc hřiven, podle doslovného řeckého originálu 10 tisíc talentů. To si můžeme představit jako 300 tisíc kilogramů stříbra. 300 tisíc kilogramů stříbra! Je to až neskutečně velká částka, která mnohonásobně převyšuje roční rozpočet poměrně velké říše. Naproti tomu částka, kterou dluží druhý služebník, je mnohonásobně menší. Sto denárů je půl kilogramu stříbra. Nepředstavitelný dluh a představitelný dluh, astronomický dluh a obyčejný dluh, nevymahatelný dluh a vymahatelný dluh.

Jak je možné, že první je odpuštěn a druhý není? Když se na to podíváme čistě pragmaticky, tak první služebník dlužil tolik miliard, že se díky tomuto megadluhu dostal do beztrestné pozice, neboť částka je nevymahatelná. Případný prodej do otroctví jeho i celé rodiny by s takovou částkou ani nepohnul. A dost možná si tento služebník uvědomoval svou zajímavou situaci, když padl před králem na kolena a prosil o strpení, že všechno vrátí. Věděl, že není myslitelné, aby takovou částku někdy splatil. Ale třeba to tak nebylo a my na něm hledáme všechno špatné, třeba se jen snažil zachránit sebe a rodinu před bídným osudem. My vlastně ani nevíme, za co ty peníze utratil.

Druhý dluh, 100 denárů, odpovídá asi tak ročnímu příjmu ne úplně zámožné, ale také ne úplně chudé rodiny. Je to částka vymahatelná. Odpustit takovou částku by bylo velmi snadné, ale zároveň taková částka nedostává dlužníka do beztrestné pozice, v jaké se nacházejí největší zloději a podvodníci. A potom je tu možná i další důvod. První služebník, jemuž se dostalo milosrdenství, vymáhá malý dluh po druhém služebníku, protože před králem prohlásil, že vše splatí. A možná to myslí vážně. A začíná právě tady a teď malou částkou. Jenomže jeho snad dobrý úmysl a snahu splatit králi dluh, zahajuje velmi nešťastně a nešikovně. Navíc použije násilí a posílá svého dlužníka do vězení. A to je od něho nemilosrdné jednání.

Kolik slovíček možná, třeba, snad jsem musela použít při přemítání o prvním služebníkovi. Zatímco u krále, skupinky spoluslužebníků i u druhého služebníka jsem si vystačila s krátkým popisem, prvního služebníka vidíme jako mnohem složitější postavu. Jeho role je totiž naší rolí, on jsme my, kteří usilujeme obstát v životě, usilujeme zvládnout úkoly, které nám přináší každý den a k tomu usilujeme obstát před Bohem.

Ježíš říká, že ne 7krát, ale 77krát máme odpustit, Ježíš odpouští i ženě, která nevede úplně vzorný život, Ježíš nás naučil společnou modlitbu, v níž říkáme „…a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“, Ježíš povýšil přikázání lásky nad Desatero. Je to láska, která spouští lavinu milosrdenství, s nímž přichází i osvobozující pocit odpuštění. Český herec Jan Tříska uměl krásně a moudře mluvit o životě, říkal: „Všechno, co děláte z lásky, děláte dobře.“ Láska, milosrdenství, odpuštění. Dary, které jsme dostali, abychom s nimi hospodařili.

Amen.