První čtení: Mt 6,25-33

Základ kázání: Kaz 7, 9-14

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Když pomyslíme na biblickou knihu Kazatel, většinou nám projde myslí to známé „marnost nad marnost“. Podobný dojem v nás vyvolává verš z Hesel Jednoty bratrské na dnešní den /Kazatel 7,14/: „V den dobrý užívej dobra, v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Hospodin proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm“.

Zase se nás zmocňuje pocit, že člověk je jakoby hozen do moře a nechán na pospas nevyzpytatelným vlnám. Den dobrý nahradí den zlý a pak zase naopak. A to vše udělal Pán Bůh proto – jak čteme – „aby člověk nevěděl, co bude po něm“… Aby nevěděl, co ho čeká.

„Život je jen náhoda, jednou jsi dole a jednou nahoře, život je jen náhoda a smrt je jako moře“… zpívali Voskovec a Werich. Otázka je, co nás leká anebo dokonce děsí víc? To, že je na konci smrt, smrt jako moře, do kterého se vlévá všechno? Anebo to, že nevíme, co nás čeká v dalších dnech a měsících?… Sám v tom nemám jasno. Že jsme smrtelní a k smrti všichni spějeme, to slyšíme v životě tolikrát, že už nás to asi vůbec nestraší a nechává nás chladnými. – Nebo si z toho dokonce děláme legraci. Například tím známým úslovím: „Tlustý budou hubený a hubený budou studený“.… Je jasné, že ty tlustý, co budou hubený, budou na tom jednou stejně jako ti, co byli dříve hubení – a kteří už nejsou. Ale to už nemusíme dodávat.

Ve chvíli vtipkování jsme silní. A vlastně proto si z těch těžkých věcí děláme legraci, abychom si dodali odvahy. Ale jak známo, nelze si ze všeho dělat šoufky neustále. I zde platí jakýsi zákon neustálé proměnlivosti. Totiž to, že legraci střídá vážnost a odvahu střídá strach.

Když se podíváme do knihy Kazatel, tak vidíme, že krátký oddíl, ze kterého je vybrán do Hesel náš verš, začíná výzvou: „Pohleď na Boží dílo. Kdo může narovnat to, co Bůh zkřivil?“ – To nám připomíná, že abychom se zorientovali v životě a stejně tak i v našem textu, musíme začít od Boha. To jest, ne od sebe a naší bolesti a sebelítosti, ale od pohledu na Boží vůli, na Boží jednání.

Základní pravdou, které se držíme je, že Bůh je láska a dobro. Avšak proč tady najednou čteme o pokřivení, které způsobil Bůh?…Zde bude nějaký háček. Z celé biblické souvislosti vyplývá, že Bůh sám nemůže být pokoušen, a proto ani on nikoho nepokouší ke zlému, nikoho nesvádí na scestí. Pokud člověk pokřiví své cesty, svádí ho k tomu jen a jen jeho lstivé a zrádné srdce.

Zajetí babylonské či jiné si způsobují lidé sami. Bůh potom dopouští, „nechá spadnout klec“, aby zastavil lidské zmatení, zhoubné zmatení…

Ovšem, když jsou naše cesty křivolaké, jak je narovnat? Zase jen s Boží pomocí. A ne silou a mocí. „Ne silou ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin.“ /Za 4,6/… Jen s Boží pomocí lze bojovat proti různému bytostnému ohrožení. Platilo to v době, kdy se Izrael vracel z babylónského zajetí a Zorobábel se snažil obnovit jeruzalémský chrám. A platí to i jindy, stejně jako i při nás, při naší snaze narovnat, obnovit svůj život. Ne urputnou silou, nejenom svým důvtipem či velkým chtěním můžeme změnit to, co jsme v životě zbabrali. Vždy jde o hledání Boží vůle a Boží pomoci. A to nás vede k bodu, kdy přestaneme spoléhat jen sami na sebe. To nás vede k modlitbám a pokoře.

Podobné poselství je skryté i v našem textu. Celá kniha Kazatel je o jisté dvojznačnosti života. Nejbližší příklad je i v této knize, např. 3,4: „Je čas plakat i smát se, čas truchlit i čas poskakovat“. To je pravda. Život je plný různých krajností. Ale jistě to nemá být důvod k depresi nebo k beznaději. Kazatel nás chce zbavovat obojího. I iluzí i zoufalství. Proto tolikrát čteme o moudrosti. Je dobré, říká kazatel, mít dědictví, mít jmění, peníze. Ale moudrost je víc, protože „moudrost zachovává život tomu, kdo ji má“.

A v čem je skrytá moudrost u našeho citovaného úryvku? – Když ti dá Pán Bůh prožívat den dobrý, raduj se v něm a nemysli na to, že přijde pád. To je jakoby bys Božím obdarováním pohrdal… A když ti dá Pán Bůh prožívat den těžký, zlý, nemysli na to, že to nikdy neskončí. To je jako bys nevěřil, že Bůh připravuje i východisko; jako bys nevěřil, že Boží myšlení je o Pokoji. O pokoji i pro nás, i pro tebe…

Oba tyto dny, dobrý i zlý, ten či onen, učinil Bůh, aby /podle jiného překladu/, „aby člověk za sebou nic nenalézal.“ – To jest, aby na nic nespoléhal, a aby ani neodhalil, co se má stát. Ve chvílích, kdy je mu fajn, se nemá nechat opít rohlíkem a propadnout iluzi, že už nic nehrozí. Neměl by zapomínat, že jedinou pevnou skálou v životě je jen Bůh. On život dal a dává. A životu také jenom Bůh dává pravý řád a směr.

A co v den zlý? Proč přichází? Proč jsou věci najednou tak nešťastně pokřivené, „ohnuté“? To nevíme. Ale máme vědět, že jen ze svých sil, ani vzteklých ani zoufalých, to, co je ohnuté, hned tak lehce nenarovnáme. V Palestině se dodnes říká, že psí ohon zůstane zahnutý, i když psa biješ, jak chceš.

Zkouška, trápení nebo smutek je něco jako Boží škola. Takovým tříbením procházel Jób a někdy procházíme i my. „Smutkem se polepšuje srdce“, říkal Luther. – Nemáme to rádi. Neradi pijeme z kalicha hořkosti. Ale ve chvíli, kdy máme chuť puškvorce na jazyku, nemáme jako věřící rezignovat a svůj boj vzdávat. – Jen, jak to udělat?

Kniha Kazatel nás vyzývá: “Pohled na Boží dílo, můžeš narovnat, co on pokřivil?“ – čím vším křivolakými tě nechává projít?… Nebuď naivní. Tvůj život dokáží ohnout jak pocity blaha, tak i pocity neštěstí. A vlastní chyby. A když se ohlédneš, ať děláš, co děláš, ze svých skončených dnů nevyčteš, co tě čeká!… Ale neděs se! V den zlý poznáš, kdo je tvojí silou. Řečeno slovy proroka: „Tehdy zavoláš a Hospodin odpoví. Vykřikneš o pomoc a on se ozve: Tu jsem!“ /Iz 58.9/

A co kniha Kazatel? Kazatel je skeptik. Ale skeptik, který výhled k Bohu neztrácí. A neztrácí ho ani když řekne: „Srdce modrých je v domě truchlení, kdežto srdce hlupáků je v domě radovánek“. Ví, co znamená slovo: „Zachmuřená tvář prospívá srdci“. Amen.