První čtení: Ez 34, 17-24

Základ kázání: Mt 25, 31-46

    

(Kázání sepsali Jiří Šamšula s Filipem Němečkem společně.)

    

0.

Poslední soud  na konci věků – gigantická, kolosální scéna, dramatické dění. A jak by ne, když přijde k soudu sám Bůh, ve své nezměrnosti, vysokosti, nepředstavitelnosti, svatosti. 

Kdy už konečně přijde ten slovutný soudce v nebeských oblacích?

Ale… Co když k nám přichází už dávno? Do našich obcí? I do našich církevních ovčinců? Do našich okamžiků?

Co když už přichází celou tu dobu? Ale s jakými rozuzleními k nám přijde nakonec – ten nejvyšší soudce?

 

I.

Hladověl jsem „a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít”…

A někdo se zeptá: “Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého?” Vždyť u nás lidé už tolik nehladoví, je fakt, že někteří zůstávají odkázáni na potravinovou banku, ale nejde tady už většinou o život… Vzpomínám na rozhovory s pamětníky z koncentračních táborů, kterým někdo potají nechával stranou svačinu, aby přežili… To jsou ještě dost nedávné zkušenosti z našeho okolí. Ale jak je tomu dnes? Potkali jsme tě snad v člověku, který chtěl od nás drobáky na ulici? Po čem on hladověl a po čem on žíznil ještě víc než po vínu? Po čem jsi žíznil Ty v jeho životě? Máme sytit Tvůj život především na dálku, podporou neziskovek v zemích, kde vládne skutečný hlad? Kdy jsme Tě mohli pozvat na oběd? Kdy jsme Ti mohli dát sklenici vody? Kdys mohl načerpat sílu uprostřed perného dne?

Říkám si, co by Kristus odpověděl… Nakonec uvidíte, kde všude mě potkáte, to stejně nedomyslíte… Ale je fajn, že se takhle ptáte a prožíváte,, že víra neznamená jen duchovní vzlety odtržené od skutečnosti, ale naopak, že mě potkáte ve skutečnosti, uprostřed skutečnosti, tehdy, když má člověk hlad a žízeň, když není nasycen, když není spokojen, nebo i přímo tehdy, když mu jde vysloveně o život… Nakonec mě třeba vůbec nepotkáte v nějakém zvláštním nadpozemském štěstí, ale přicházím k vám jako ten, na koho se štěstí neusmálo, a tím víc touží po talíři horké polívky nebo po klidné chvíli u kávy a čaje, po Božím království v takových chvílích…

 

II.

A dál Kristus říká: “byl jsem na cestách,a neujali jste se mne, byl jsem nahý,a neoblékli jste mě…”

“Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě?” Nahého dnes uvidíme možná tak na Kamenčáku na nudapláži… Ale oblékat ho nepůjdeme… Možná spíš na fotkách z Indie jsme tě zahlédli? Ale ani na fotkách jsme tě neoblékli. Přicházel jsi k nám jako pocestný v davech uprchlíků ze Sýrie nebo z Ukrajiny? Co jsme pro tebe v tu chvíli mohli osobně udělat? Víme, že v Děčíně na faře ubytovali lidí z Ukrajiny celkem dost a zkušenosti s tím mají bohudíky dobré, ale u nás na chomutovské faře nemáme pořádné ubytovací prostory, my sami toho tolik neovlivníme…

Říkám si, co by Kristus odpověděl… Inu, to je otázka… Jak velké máte, nebo nemáte ubytovací prostory… Ale je dobře, že si připouštíte i tu mou lidskou bezbrannost, vydanost na pospas, vydanost do vašich rukou… Touhu po ochraně, touhu po bezpečí, touhu po azylu… Můžete mě potkat v kůži malého dítěte, které potřebuje zavinout do plenek. Můžete mě potkat v nejistotě většího dítěte, které se bojí, jak přijme svět, jeho okolí, jeho církev… Můžete mě tušit v úzkosti dítěte, které se krčí v koutku duše i toho nejdrsnějšího dospělého… Kdykoliv zůstává bez ochrany před útočnými pohledy, před nevítanými dotyky, před nedůstojným zacházením, před hrozbou manipulace, zneužití, násilí…

 

III.

A dál Kristus říká: “byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou…”

“Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?’” Hmm, někoho nemocného občas navštívíme. Ale návštěvy ve vězení? Třeba ve Všehrdech? Není to práce tak pro vězeňské kaplany, anebo věc těch, kdo tam mají své příbuzné… Někdo by navíc dodal: Nač vězně vůbec navštěvovat? V první církvi šlo hlavně o pronásledované křesťany… Ale běžní lidé ve výkonu trestu? Ať si odpykají, co provedli. Pěkně za mřížemi a v izolaci od společnosti. Ano, do nemocnice ano, ale do vězení, pokrčí někdo rameny…

Říkám si, co by Kristus odpověděl… Návštěvy, to je moje! Nikoli nadarmo je (o mně) psáno: “Bůh navštívil svůj lid.” V životě nejde přece jenom o to, dát někomu, jídlo nebo oblečení. Hospodin sám dává mnohem víc než milodary. Přichází osobně. Sdílí sebe samého. Inspiruje nás svým vlastním životem naplno.

Vzpomenete si nejspíš všichni na nějakou návštěvu, která vás pozvedla. Třeba v té nemocnici… Ale i vězni by mohli vyprávět, jak bylo dobré, když se ta jejich sociální izolace prolomila. Když přišel někdo, kdo dal už svou přítomností najevo, že pořád existuje i jiná skutečnost než jenom vina a trest, než jenom zločin a odplata… Že existuje ještě jiný svět než ten za mřížemi… Že vede ještě jiná cesta do budoucna než jenom recidiva, bludný kruh těch samých chyb… Takové návštěvy mohou dát bohulibý smysl…

Ale nejzázračnější je, že Bůh přišel navštívit svůj lid dokonce přímo z té odvrácené strany, z té strany nemocných, z té strany vězňů – jak o tom svědčí Kristovo rozuzlení: “byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou…” A mohl by dodat: Žádná mříž nemá bránit v mé přítomnosti. A nejde jen o vězeňské cely. Jde o mou touhu po svobodě všude, kde lidé zůstali jako vězni špatné minulosti a nepřijetí okolí, pocitů prokletí, pocitů: Stejně si nic lepšího nezasloužím… Nebo i falešných představ o nelítostném Bohu. Všude tam se chci už konečně prodrat ke slovu a navštívit svůj lid – také s tím poselstvím k nám Kristus přichází. Stejně tak jako na nemocničních lůžkách, kde toužím po novém životodárném setkání.

 

IV.

Lidský život je dar. Někdy se dává až příliš bezbranně do našich rukou. Jak snadno se dá lidský život porušit. Život, co potřebuje ochranu, nebo i záchranu. A můžeme jej přijímat opravdu napřímo – jako život Kristův do našich rukou vydaný, jak život věčný nám darovaný… Spravedliví půjdou do věčného života… Nikoli odměnou za zásluhy, ale protože šli tou správnou cestou, cestou důvěrného přijetí…

Ale co mají znamenat ta věčná muka? Představa ohně vyhrazeného ďáblu a jeho andělům zní hrozně. Ale snad dává smysl vzít v potaz i trýzeň těch, kdo už nechtějí mít s darem života nic společného… Těch, kdo trvají na tom, že člověk si má vystačit už jenom sám se sebou. (Pokud má problém, může si za to sám… A pokud je úspěšný, nikoho dalšího už nepotřebuje.) Trýzeň panující tam, kde už nikdo nikoho nenavštíví, nikdo nikoho nenasytí a nepozvedne, tam, kde už nikdo nerozptýlí vinu, tam, kde už nikdo neutiší stesk… Tam, kde se odpírá společenství, tam, kde se život nechává chřadnout, kde končí odmítán, zatracován…

Z tohoto životního ohrožení Kristus vyvádí příchodem Boha, který nás navštěvuje jako ukřižovaný,

Boha, který nás navštěvuje i tam, kde bychom ho nejméně čekali.