První čtení: Iz 55, 1-5

Základ kázání: L 14, 15-24

 

Království Boží. Slavnostní galavečeře.

Koho by něco takového nezaujalo? Kdo by tam nechtěl být? Kdo by to nebral?

Podle Ježíšova vyprávění bohužel dost lidí. Odmítá pozvání. Odmítá vybranou společnost. Odmítá nasycení, životní naplnění. I když se nabízí zadarmo – výhodněji než jiné věci, kvůli nimž se člověk nadře. Dost lidí odmítá Boží přijetí. Odmítá dokořán otevřenou náruč.

Čím to je? Zaznělo snad to pozvání moc slabě? Nezřetelně? Nejednoznačně? Nepřitažlivě? Nedůležitě?

Podle Ježíše spočívá hlavní problém v něčem jiném. Lidé, s nimiž se počítalo už dávno, se jeden po druhém omlouvají. A – viděno bez příkras – vymlouvají. Na okolnosti. Na jiné starosti. Na něco v práci. Na rodinné záležitosti. Na tíži povinností a stresu. Říkají si, že mají dost vlastních problémů. Anebo i dost vlastních důvodů ke štěstí. Dost vlastních radostí a plánů. A tak je teď pro ně pozvání od někoho Jiného navíc. Jiné možnost je navíc. Setkání s jinými lidmi je navíc. Je navíc najít nové místo v životě. Království Boží je hezká utopie, která však – podle představ těch lidí – nemá zas tolik společného s tím, co chceme zařídit neodkladně… Boží milost je navíc. Bůh počká…

„Tu se pán domu rozhněval“, dochází k náhlému zvratu, k němuž však situace dozrála; „Tu se pán domu rozhněval a řekl svému služebníku: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘“ Najednou dostávají novou šanci ti, kteří doposud zůstávali na druhé koleji. Slabí a znevýhodnění. Ti, kteří zůstávali pozadu nebo moc nízko. Kývnou teď alespoň oni? Někdo z nich jen mávne rukou: „Nemám co ztratit“. A pod drsnou maskou se v duchu usměje na nečekaný příslib – hezčí než výhra v loterii. Spoustě z těch lidí nezbylo tolik majetku nebo tolik neodkladných povinností, jež by jim bránily pozvání přijmout. Další se kvůli starostem a kvůli práci nastresovali neméně než ti lépe zajištění, a tak jim teď pozvání na hostinu zní o to vzácněji, oč méně se s nimi mazlil předešlý život. A další z těch lidí prostě nemají žádný důvod si slavnostní příležitost neužít…

Vzpomínám si na zanícené vyprávění farářky, která chodila také do zařízení naší Diakonie pro lidi s mentálním postižením. Inspirovalo ji, jak moc si ti lidé umějí užít oslavu, narozeniny, párty. Jak bezprostředně a naplno prožívají i prosté a zdánlivě obyčejné věci věci. Sám jsem též při asistenci těmto lidem nabyl podobné zkušenosti. Ale napřed jsem musel v hloubi duši přistoupit na tu jejich rovinu prožívání. Vlastně jsem musel přikývnout na pozvání k té jejich bezprostřednosti. Myslím, že také taková setkání nám připomínají, co měl Ježíš na mysli. Lidé, kteří se nemotají jen kolem pocitů důležitosti svých vlastních já a svých vlastních problémů, mohou být tím svobodnější k přijetí království Božího.

A v království Božím místa dost; „služebník řekl: ‚Pane, stalo se, jak jsi rozkázal, a ještě je místo.‘ Pán řekl služebníku: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ V tuhle chvíli už pozvání ztrácí veškeré hranice. V době, kdy Ježíš své podobenství vyprávěl, podle logiky toho příběhu mířilo pozvání napřed do centra židovské obce, pak k lidem na jejím okraji a nakonec oproti očekávání i ke všem pohanům. My sami jsme se tedy po staletích připojili k těm, kdo se přifařili až k té třetí skupině. Pro nás pro všechny je to jen nekonečně nezasloužená milost. Ale od té doby už zase i my dávno máme svá centra i okraje své církve. Máme své pokřtěné a konfirmované, máme své evangelické rody. A máme i ty, kteří se připojují z nečekaných stran. Kdo bude utvářet Boží lid budoucnosti? Kdo se dnes nechá čerstvě oslovit hlasem Života? A kdo jej oslyší?

A také zde stále zůstávají i lidé úplně za hranicemi církve. Za hranicemi věřícího světa. Anebo za hranicemi toho, co je pro nás přijatelné. Ale pořád je místo. A Pán se od nikoho nedistancuje. Neklade žádné podmínky, kterými by chtěl někomu zkomplikovat přístup. Nenaznačuje nic, kvůli čemu by si někdo pomyslel: To není pro mě. Pán touží naopak po tom, aby to pozvání nikoho neminulo. A tak se šíří dál a dál, i mezi úplné bezvěrce a neznabohy, za hranice a mezi ploty. K těm, kteří bloudí bezcílně, bez perspektivy, bez lásky, bez naděje. K těm, kteří zůstali úplně mimo. S nimiž se až doteď vůbec nepočítalo.

Dokonce „přinuť je“ pozvání přijmout, zní pokyn pro služebníka. Nevyřiď jim ho jenom tak na oko, aby se neřeklo. Prokaž jim, že je o ně fakt zájem. Že o ně na hostině nesmírně stojí. Ba že se čeká už jenom na ně. I kdyby se nejdřív úplně vysmívali představě, že právě oni se stanou galaozdobou večera. I kdyby ti to dlouho připadalo marné. Vtáhni je do děje. Mluv s nimi přesvědčivě a věrohodně. Přiměj je uvěřit, že právě oni jsou ti VIP a že celá akce bez nich pěkně vázne.

Pozvání na Boží galavečeři se šíří. A problém určitě nespočívá v tom, že by zůstávala jen pro někoho. Anebo že by na ní nezbývalo dost místa.

Co to však znamená pro nás? Přijímám, přijímáš pozvání? Přijímáš ho nejen pro sebe, ale i pro všechny další v pořadníku?

Najdeš se mezi těmi, kdo pozvánky už dávno zaregistrovali, kdo dávno vytušili, že mají své rezervované místo? … Nemůžeš se však zbavit pocitu, že ti do toho lezou přednější, neodkladnější věci? Nebo že příležitosti království Božího jsou sice hezké, ale že ve tvém všedním životě nedávají moc smysl – kvůli těm ostatním problémům a prioritám, jimiž se musíš zabývat? Rozpoznáš, kde ti to pozvání uniká? Ke kterým setkáním ti uniká? Kde? S kým? Proč? A opravdu ti už nezbývá prostor pro nic než pro samé všednější, tak zvaně normálnější věci? Najdeš se mezi těmi, s nimiž se už počítalo, ale ujíždí jim vlak? … Dá se to ještě přehodnotit? Dá se ten vlak ještě dohnat? …

Anebo si připadáš spíš jako ten typicky druhý, jako ta typicky druhá, třetí, poslední? Bezcílně čekající… Nebo už ani nečekající… Jako ten, komu intenzivně dochází, že si sám nevystačí… Jako ta, která fakt potřebuje přijetí, léčivé slovo, cokoliv slavnějšího než bylo dosud, změnu… A najednou k tobě zčerstva dojde, jaký je o tebe zájem, že tě chtějí… Že tahle chvíle je pro tebe jak stvořená. A že ty sama jsi stvořená, ty sám jsi stvořený k Boží oslavě…

Připadáš si dnes spíš jako ten dobře vyladěný přijímač – byť třeba zaprášený a rozbitý? Nebo jsi v posledních dobách dopadal spíš jako odmítač? Spíš jako rušička, byť třeba technologicky velmi kvalitní? Čeho se držet? A co se dá ještě dnes přijmout jinak, přehodnotit?

A co říkáš na ten zbytek pořadníku pozvaných? Můžeš vedle té role pozvaného přijmout i roli zvoucího služebníka či zvoucí služebnice, Pánovy pravé ruky, spolehlivého a pozorného doručovatele pozvánek? Můžeš přijmout i všechny ty instrukce na způsob: ‚Vyjdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem chudé, zmrzačené, slepé a chromé.‘ A navíc ještě: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.“ Kdo ti dnes ještě přijde do cesty? S kým se setkáš? Koho dnes ještě můžeš oslovit, inspirovat, dotknout se ho svým životem, zorientovat v nové naději? Komu dnes ještě chybí ta zpráva, že také on byl stvořený k Boží oslavě, že také na ni se pořád čeká, že také s ním se pořád počítá?

V království Božím místa dost.

 

Slovo poslání: Žd 3, 12-15