První čtení: 1K 13, 1-7

Základ kázání: J 10, 11-16

 

(Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milí přátelé, když jsem rozjímal nad tímto textem, přemýšlel jsem, kdy jsem viděl nějakého pastýře. Můj strejda, když jsem byl malej, pásl krávy. To už je ale hodně dávno (cca. 45let). Pak si vybavuji, že jsem zahlédl pastevce ovcí před asi 15 lety v Bulharsku. Měl tam dokonce i psa, který udržoval stádo na otevřené louce pohromadě. Byla to jen chvilka. Vlastně, těch zkušeností s pastýři moc nemám. Jak jste na tom vy?

Pastýře v té dnešní době alespoň u nás v Čechách, tak jak to vnímám, nahradil elektrický ohradník. Takové pozemky, kde se stádo pase uprostřed uzavřeného prostoru ohraničeném elektrickým ohradníkem či jiným plotem, můžeme vidět mnohem častěji. Vlci u nás moc nežijí, proto možná stačí onen ohradník. Pastýřů už není třeba. Je to možná i pohodlnější a v souladu s tou naší pokrokovou dobou.

A tak se nemohu ubránit provokativní otázce, která mi v hlavě stále rezonuje: Není náhodou onen elektrický ohradník či jiné podobné oplocení uzavřeného prostoru tak trochu obraz stavu současné církve?

Četli jsme, že Ježíš říká: „Já jsem dobrý pastýř.“ Tento text všichni dobře známe: slyšíme to na mnoha bohoslužbách, biblických hodinách, stále dokola si to připomínáme. Důvěřujeme Písmu, a tak věříme i tomuto výroku. O tom není pochyb. Jenže Ježíš není dobrým pastýřem jen proto, že to v desáté kapitole Janova evangelia o sobě říká, ale proto, že v kapitole devatenácté tento svůj výrok potvrzuje svou obětí na kříži. To je to důležité! A nestalo by se to, kdyby Ježíš ke svým ovcím nebyl pohnut „láskou“. Nezůstalo to jen na slovech, ale k dovršení došlo až v momentě dokonaného skutku lásky. Dobrý pastýř je ten, který je ochoten položit svůj život za své ovce. Kdyby k žádné oběti nedošlo, tak by se ta Ježíšova řeč z dnešní perikopy skládala jen z prázdných zbytečných slov.

Ježíš ve svém podobenství však mluví nejen o dobrém pastýři, ale také o pastýři nedobrém. Jasně ukazuje na rozdíl mezi nimi. Ukazuje na jejich žebříček hodnot a motivaci. V hierarchii žebříčku hodnot pastýře dobrého jsou na nejvyšším stupni ovce, ovšem v hierarchii žebříčku hodnot námezdníka je na nejvyšším stupni pouze vlastní JÁ – prospěch, výhody, zisk, tedy mzda. Ježíš ukazuje na to, že dobrý pastýř oproti tomu nedobrému má k ovcím vztah – vztah přátelský, pečovatelský, otcovský, mateřský, otevřený, upřímný… zkrátka vztah lásky, díky kterému je ochoten se i obětovat…

Ježíš také mluví o zloději a vlku. Kdo je v dnešní době, kdy si užíváme mír a svobodu, klid a pokoj tím zlodějem a vlkem? Vždyť nás jako křesťany nikdo neutiskuje, nikdo nám nehrozí, nikdo neusiluje o naše životy, nikdo nás za naši víru netrestá… Kdo je tedy tím vlkem? Ono to možná vypadá, že tu vlastně žádní vlci nejsou, žádné nebezpečí zvenčí nám vlastně nehrozí. Problém je, že v čase, kdy nehrozí žádné nebezpečí, se těžko rozeznává nedobrý pastýř od toho dobrého. Když není třeba obětí, není poznat, kdo je dobrý a kdo nedobrý pastýř.

Myslím, že Ježíš celé to dnešní podobenství o dobrém pastýři neříká kvůli sobě, abychom mu věřili, že on je tím dobrým pastýřem, ale především proto, abychom tu měli jakýsi recept, podle kterého bychom se i my (ovce) učili býti dobrými pastýři druhým, abychom Ježíše i v této službě, v této nelehké službě spojené s láskou a obětí, ve službě „dobrého pastýře“ mohli následovat… Jsme opravdu jen ovce? Nejsme náhodou také vyzýváni k tomu býti pastýři – dobrými pastýři? Kolikrát jsme slyšeli ono: „Následujte mě!“

Jenže právě jako následovníci Krista, jako pastýři jsme se uzavřeli do jakéhosi prostoru, který nazýváme církev, kolem které jsme za dlouhá léta postavili elektrický ohradník, přes který jako bychom nebyli schopni vyjít ven, a zároveň, přes který se nikdo nemůže dostat k nám. Ten elektrický ohradník se nám stal prokletím. Když ho chce někdo překonat, musí vydržet proud energie, který se skládá z letitých předsudků, z neměnných tradic, zvyků, dějin církve, hierarchie, klerikalismu, nesmyslných pravidel, hrdosti, duchovní pýchy atd. Přes tu ohradníkovou barikádu, kterou jsme za ty dva tisíce let vytvořili, se nemohou lidé zvenku dostat k nám, ani my k nim, a co hůř, když se k těm venku nemůžeme dostat my, tak se skrze nás nemůže ven dostat ani sám dobrý pastýř, kterým je Kristus.

Není to ovšem vysloveně naše vina – tedy, není to vina naší současné generace, je to něco, co prostě během dvoutisícileté historie nějak vzniklo. Je to takové naše dědictví, které jsme, vedle evangelia, tak nějak zdědili. Jenže toto dědictví nám evangelium tak trochu zakrylo, a my z něj vidíme už jen kousek. A jsme rádi, když z toho kousku dokážeme urvat aspoň trochu osvěžení pro nás a naši víru, natož aby zbylo něco pro ty venku. Výsledek je nakonec takový, že lidé venku mimo církev i lidé uvnitř v církvi vlastně žijí úplně stejně. Jen s tím rozdílem, že my v církvi jsme věřící tak trochu oficiálně.

Co tedy může v té dnešní době církev nabídnout, aby bylo jasně rozeznatelné, že i lidé v církvi jsou nebo se alespoň snaží být dobrými pastýři? Co můžeme nabídnout my křesťané v té současné době, aby bylo vidět, že máme něco, co ti venku nemají? Čím můžeme oslovit, zaujmout? Jakým způsobem v současnosti zvěstovat evangelium?

Církev, abych jí jen nekritizoval, přinesla světu také mnoho dobrého, čím zvěstovala evangelium, kdy nezůstalo jen u slov: založila sirotčince, chudobince, nemocnice, sociální pomoc v mnoha oblastech. Jenže to dneska převzaly státní nebo soukromé organizace, kde pracují profesionálové v oboru a není důležité, zda jsou či nejsou křesťany. Církev fungovala i jako jakési informační a vzdělávací centrum, dnes to zastupují školy, různá média jako rozhlas, televize, internet, sociální sítě atd. V rámci pastorace faráři, kněží i laici fungovali nejen jako duchovní rádci, ale i jako rádci v těžkých životních situacích, jenže na to máme dnes spousty profesionálních psychologů a terapeutů… A mohl bych pokračovat jistě i v dalších výčtech…

Ani tady to neberte, jako že bych si chtěl stěžovat. Je dobře, že zdravotnictví, školství, sociální instituce a další fungují na profesionální a odborné úrovni… Že to ve svých rukách už plně nedrží církev, je to prostě fakt, který je třeba jistě brát v potaz.

Někdo může namítnout, že jako Evangelická církev máme přeci Diakonii, a Katolická církev má Charitu atd. Jenže i v těchto institucích pracují povětšinou necírkevní odborníci a většině členům církve je to více méně ukradené, a peníze, které se vyberou na sbírkách a dají se na Diakonii, jsou jen zlomkem v rozpočtu, který se dorovnává státem a různými granty. Tím zase nechci říct, že je to špatně, ale jen to, že je to málo…

Nechci tímto církev hanět, ale jen poukázat na to, že rozdíl mezi životem v církvi a životem venku moc velký není. A možná proto církev nikoho moc neláká. V kladenském sboru, kde lidé byli dost rozhádaní, jsem řekl, že mnohem líp než tam se cítím v kolektivu divadelníků loutkářského spolku v Rakovníku. Bylo to ode mě troufalé a provokativní, vím… Ale byla to pravda…

Co může v té dnešní době církev nabídnout, aby bylo jasně rozeznatelné, že i lidé v církvi jsou nebo se alespoň snaží být dobrými pastýři? Čím můžeme oslovit, zaujmout? Jakým způsobem v současnosti zvěstovat evangelium, aby nezůstalo jen u slov?

Ono to, co jsem tu už přednesl může znít dost depresivně a může nás to přivádět do pocitu, že máme tak trochu prázdné ruce. Může nás to nabádat i k otázce, zda vůbec církev v jednadvacátém století má ještě smysl…

Já jsem stále přesvědčen, že církev má stále smysl, a stejně tak jsem přesvědčen, že zas tak prázdné ruce nemáme. To, co nám stále zůstává a co máme světu přinášet i dnes, je pořád stejné evangelium. Jen je třeba změnit způsob, jak ho zvěstovat.

Hledání nového způsobu zvěstování evangelia nemusí být pro některé jednoduché. Budeme muset nejprve najít dostatek odvahy mnoho věcí změnit. Abychom mohli něco změnit, je třeba si nalít čerstvého vína. Je třeba začít rekapitulací, abychom si v největší upřímnosti a v největší otevřenosti přiznali, jak na tom vlastně jsme. Udělat si pořádek na církevním, i sborovém stole. Staré věci, které už nefungují a spíše nás brzdí, zahodit – předsudky, zvyky, nefungující a překonané tradice atd, a také se otevřít novým možnostem, novým potřebám, které jsou v té dnešní době aktuální. Je třeba se zbavit onoho elektrického ohradníku a zbavit se vědomě i nevědomě vytvořených hranic. Katolický kněz Michael Martínek, salesián z Teplic, ve svém podcastu na YouTube k tomu použil přirovnání ke stanu, který je třeba rozšířit a rozevřít stěny do všech stran, aby se vyvětralo, my viděli ven a lidé z venku mohli dovnitř.

Zkrátka je třeba změnit staré smýšlení za nové, je třeba přestat lpět, hájit a chránit současnou podobu církve (to je sobecké), přestat se bát změn, ať jsou jakékoliv, a začít znovu hájit a chránit evangelium a lidi nejen uvnitř církve, ale i venku. Je třeba vytvořit nové vztahy (nové přístupy k vytváření vztahů), začít se zajímat o lidi a jejich duše. Přijímat všechny, stejně jako Kristus přijal nás. Přijímat lidi se skutečným zájmem a zodpovědností.

Já vím, můžete namítnout: to se lehce řekne, ale v praxi to je horší… Nemusí to být žádné velkolepé aktivity, které nás vyčerpají. Stačí maličkosti, ve kterých se projeví náš zájem, soucit, spoluúčast, náklonnost, otevřenost, přijetí, ochota atd.

Jeden kamarád mi vyprávěl svůj příběh, který se k tomu, co už zaznělo, dost hodí. Vnímám to jako příhodné podobenství, a tak to jako podobenství přijměte… Ten kamarád vyprávěl, jak mu k narozeninám někdo z rodiny daroval poukaz na let balónem. On se toho letu bál, a i když o to nestál, neuměl ten poukaz odmítnout. Nakonec poukaz propadl, a dárce to mrzelo. A tak postupně najeli na dary v podobě obálek s penězi, aby si oslavenec koupil něco, co sám uzná za vhodné. Možná to také znáte. Jenže ten kamarád mi řekl, a já jsem s ním v tom zajedno, že mnohem radši, než za takovou obálku bude, když dotyčný pořídí třeba jen lahev vína a přijde na pokec…

Ona ta obálka s penězi i poukaz na let balonem jsou sice dobře míněné, ale přijít na pokec je prostě víc. Je v tom mnohem větší projev zájmu o druhého a vytváří to hlubší vztah.

A tak mě napadá, nemůže být náhodou zrovna toto, v té dnešní době projev dobrého pastýře?

Amen.

   

Slovo poslání: Ř 12,1-2