První čtení: Ž 27, 1-3.7-14

Základ kázání: J 15, 26-16, 4

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Jedna z nedělí před Letnicemi má latinský název Exaudi. Je to podle začátku 7. verše žalmu 27.: „Vyslyš hlas můj“… Po této neděli je svátek seslání Ducha svatého. Tomu odpovídá i text ke kázání podle starocírkevní perikopy – Jan 15,26nn.

Ježíš Kristus ohlašuje příchod Utěšitele, Přímluvce, Ducha svatého. Tak se nám setkává to obojí – prosby i zaslíbení. Toho Ducha svatého Ježíš nazývá Duchem pravdy. A to je jádro všeho. Pravda, boj za pravdu, za pravdu skutečnou i domnělou… To je náš svět, slavný a zároveň i smutný až k pláči.

Už jako děti jsme říkali: „Za pravdu se každý pere“. Ano, ale jak už jsem naznačil, je velikou otázkou, kde je pravda? Kdo má pravdu, jaká je ta pravda? To použil i Pilát, když mu Ježíš řekl: „Přišel jsem na svět svědectví vydat pravdě“…. „Co je pravda?“, zahlásil tehdy Pilát.

Co je pravda o Ježíši? V Ježíšově případu to chápeme. Vždyť Ježíš Kristus netvrdil nikdy nic jiného než stále to stejné: „Já a Otec jsme jedno“. Anebo podobně: „Kdo vidí mně, vidí mého Otce, který je v Nebesích.“- O tom Ježíš kázal a samozřejmě i tím vším, co dělal pro trpící a různě postižené, to dokládal. Každé uzdravení dokazovalo, že skrze Ježíše Krista je při díle sám Bůh.

Co je pravda? Tuto otázku nevyslovil jenom Pilát. Tak se ptali a ptají mnozí další a někdy i my sami. A to ve chvílích, kdy prožíváme něco zlého, těžkého. Co je pravda, jak mi pomůže nějaká poučka, k čemu mi je dobrá nějaká filozofie nebo nějaká teologie?… Teď prožívám nemoc; nebo v jiném případě – teď prožívám strach o nemocné dítě… Teď nemám kde bydlet a nemám dost peněz na všechny potřebné věci. Tak mi dejte pokoj s takovými otázkami…

Když takto někdo promluví, můžeme to pochopit. Chce tím říci, že věci odtržené od reality nejsou pro něj zrovna teď aktuální.

Jenže, je evangelium věcí odtrženou od reálného života? Kdyby tomu tak mělo být, potom by celá oběť Ježíše Krista neměla smysl. Bůh a Vánoce a Velikonoce a kostely a modlitby – k čemu to všechno je? Nejsou to opravdu jenom ty „vzdušné zámky“?

Odpověď máme naznačenou už i v tom krátkém slovu z Janova evangelia. Ježíš ohlašuje příchod Ducha svatého. A ten Duch svatý, který přijde, není jenom Duch pravdy, jaksi obecně, akademicky. Je to i Přímluvce, který, jak říká Ježíš, který „o mně vydá svědectví“. Toto slovo neodkazuje k minulosti a ani nemíří na filozofické hloubání. Ježíš říká něco, co je velmi skutečné a reálné. Teď a tady a pro každého z nás. Říká nám, že přijde – a dnes už je tady – někdo, kdo nám přinese a přináší něco důležitého.

Když se dvě strany perou o to, kdo má pravdu a každý tvrdí něco jiného, pak spor může rozseknout poctivý svědek. V náročných začátcích našeho hledání jsme se hádali s Bohem. Šlo o hodně. – Je Bůh, není Bůh? Má to všechno smysl, čemu se klanějí ty zástupy lidí v kostelích? Co uctívají, čemu věří?… Náš rozum říkal – je to všechno jenom nějaká hloupost, fantazie, chiméra… A třeba jsme i my tvrdili jako nevěřící Tomáš: „Dokud si nesáhnu, neuvěřím“.

Období hledání nebývá obdobím lehkým. V těchto zmatcích bychom nejspíš zůstali navždy, kdyby někdo nezasáhl. – „Kde se vzal, tu se vzal“, přišel závan Ducha Božího a nám se rozsvítilo. Bylo nám zjeveno, že Bůh je a je teď. A se mnou!… Takové prozření, takové osvícení shůry, to je veliká změna v životě, to je veliká revoluce v osobním životě.

Do vnitřních hádek se dostávají lidé i při úvahách o Ježíši Kristu. – Kdo byl Ježíš? Byl to prorok, nebo nějaký geniální rabín, osvícený učitel, něco jako Buddha?… Není to jednoduché. Lehce se rodí rezignace… Na tu složitou teologii nemám čas. A možná ani žádné vlohy, nadání. Co já s tím? Věřit, nevěřit?… A kdyby náhodou mělo nastat ono „věřit“, jak na to? Jak se to dělá a udělá?

Hádáme se sami se sebou a také s celou církví – s těmi pozlacenými kostely a sochami, s těmi mnohými nešvary, které v křesťanství byly a bohužel do dneška jsou!… Hádáme se. A kdybychom na to všechno zůstali sami, zaručeně bychom nakonec nad tím vším mávli rukou a hodili všechno za hlavu. Kdo v těch záhadách a sporech pomůže? Kde je pravda?

Ale kupodivu, je tady někdo, kdo nás může rozsoudit jako spolehlivý svědek. Ježíš řekl: „Přímluvce, Duch pravdy, vydá svědectví o mně“. A to je cesta, která nás vyvádí z nejistot. Duch svatý svědčí o tom, že Ježíš Kristus nejenom kdysi byl, ale že i dneska je, je s námi. A to jak v obdobích klidu, když jsou věci „na svém místě“, tak je s námi, i když se nám otřásá půda pod nohama. Silné otřesy prožívá někdo, kdo přišel o bydlení. A není to tak neobvyklé… Podobným otřesem /spíš zemětřesením/ bývá vážná nemoc. Neumím si představit, co prožívá sestra z chomutovského zboru, kterou porazilo auto na přechodu… Teď leží na JIP-ce, na dlouhodobé jednotce intenzivní péče. Nemůže chodit, nemůže mluvit, je napojená na různé přístroje, hadičky, odsávání – a místo mluvy ukazuje písmena na tabulce. Je to situace přímo strašná. Sama to přirovnává ke zkouškám Jobovým… A pak jsou tu i další potíže. Obavy o děti, které jistě dokážou být ještě horší než strach o sebe. A to platí nejenom u válek, u války blízké nebo u těch válek ve vzdálených zemích… V podobných trápeních i my voláme: „Exaudi“, slyš můj hlas, vyslyš mě!

Do všech těchto zápasů a sporů nám Bůh posílá Ducha svatého jako svědka o pravdě. – O pravdě bytí, o pravdě našeho života, o pravdě, která má jméno Ježíš Kristus. Tento Svědek nám dosvědčuje, že Ježíš je vzkříšený Pán. Že i když ho nevidíme, je přítomný a má moc nad životem a smrtí. Ježíš je přítomný a je nám nablízku. A stejně jako dřív i teď pomáhá. Ze stavu bezdomovectví nám pomáhá najít cestu – samozřejmě skrze lidi: Charita, Diakonie, Armáda spásy apod… V nemoci nám dává sílu, všechno zvládnout a neztrácet naději. Naději, která se rovná jistotě víry, že nás On sám, ten živý Pán, drží ve svých rukou a že nikdo a nic nás z těch jeho rukou nemůže vytrhnout… Někdy skrze lékaře přijde uzdravení. Mluvíme o zázraku. Ale někdy to bývá jinak. Potíže se vlečou a uzdravení nenastává. Ale my i v těchto nejhorších situacích smíme vědět – stejně jako žalmista: „I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.“ – Tak mluví žalmista a přesně podle něj si to přivlastňujeme i my. A čím jsme starší, tím více se nám jeví toto slovo vyznání jako důležitější a vzácnější.

Mohlo by se teď na chvíli zdát, že všechno co jsme zatím řekli, platí jenom pro nás, jak jsme zde. Že se to týká jenom těch našich osobních bolestí, bebíček, našich ustrašených dušiček. Ale všimněme si, komu Ježíš určuje zaslíbení o příchodu Přímluvce a svědka pravdy. – Komu? Učedníkům. To znamená všem lidem, kteří zaslechli pozvání k následování Vzkříšeného Pána. Všem lidem nejen kdysi v Izraeli, ale po celém světě – tehdy i dnes.

Napadne nás celkem přirozeně, když je to tak, proč je lidstvo stále nemocné a proč lidé všechno kazí a ničí? Proč si navzájem ubližují?

Odpověď nám naznačuje jiný výrok Ježíše Krista. Ten mluví o tom, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. V zápasech o pravdu /ve sporech opravdu/ vždy jde o to, o jakou pravdu nám jde… Zda o tu naší, domnělou, nebo o tu pravdu, kterou dosvědčuje Duch svatý.

Ježíš na jiném místě říká: „Mým učedníkem je ten, kdo slyší má slova a plní je“. Ano, jistě platí ono: „je mnoho povolaných“. Ale ne všichni chtějí slyšet pravdu skutečnou – se svědectvím Ducha svatého o tom, že my můžeme i prohrát, protože vítězí Ježíš Kristus. Fyzicky prohrál na kříži. A vyhrál tehdy, když byl vzkříšen.

A tak ten výrok Pána Ježíše o těch mnohých povolaných si dovolme trochu pozměnit. Z „moře světa“ Ježíš vytahuje ty, kterým jde o víc než o osobní vítězství, o osobní pravdu. S malou změnou pak Ježíšův výrok zní: „Je mnoho povolaných, ale málo vylovených“.

„Ne každý, kdo mi říká Pane,Pane, vejde do Království nebeského, ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“ Amen.