První čtení: L 21, 15-33

Základ kázání: Pís 2, 8-13

 

Biblické čtení, které jsme právě slyšeli, opravdu patří mezi čtení doporučená pro druhou adventní neděli. I když vám asi vyznělo trochu nezvykle, protože je to milostná báseň. Pochází z biblické knihy Píseň písní, což je celá sbírka milostné poezie. Z ní se o nedělních bohoslužbách moc často nečte. Možná tak ještě na svatbách na ni narazíte. I když v některých obdobích o Písni písní věřící uvažovali spíš jako o podobenství vztahu Boha s člověkem. Ovšem neměla by se číst jen jako takový jinotaj, protože v prvním plánu to je prostě sbírka milostných básní. Ale na druhou stranu se dá říct, že ve všech mezilidských vztazích se nějak odráží i to, co se odehrává mezi člověkem a Bohem. Proto i Píseň písní může být inspirací také, když se snažíme uchopit vztah mezi Bohem a člověkem. I když přirovnávat vztah mezi člověkem a Bohem přímo ke vztahu milostnému už může znít trochu nezvykle. Ale jednak to v Bibli není úplně ojedinělé: I na jiných místech je Boží lid přirovnáván k nevěstě Kristově a tak podobně… A za druhé právě na téhle rovině přirovnání můžeme pochopit něco hodně důležitého pro naši víru i pro život vůbec. Protože někdy si Boha asi představujeme spíš trochu šedivě, unyle, omšele… Někdo má třeba sklon představovat si Boha spíš jako takového stařečka na obláčku… A takový obraz Boha nemusí být zas tak přitažlivý ani oslovující. A Boží vůli si možná někdy zase podvědomě představujeme spíš jako záležitosti účetnictví, anebo jako paragrafy trestního zákoníku… Spíš jenom jako výpočty má dáti-dal, anebo jako pravidla trestů za příslušné prohřešky. Ale představovat si Boží přístup k nám jenom takhle by bylo hodně chudé – a neplodné. A tak bohudíky za milostnou poezii, skrze niž rázem proudí svěží vítr a živá míza do světa šedivých, neživotných představ. A také my sami se v zrcadle Písně písni spatříme v jiném světle – než jak si jindy třeba připadáme, třeba když podlehneme pocitům méněcennosti… Člověk si může někdy připadat jako taková šedá myš, jako sériový a snadno nahraditelný kus nebo jako páté kolo u vozu. Podobné pocity nejsou tak vzácné. A najednou slyšíme tolik tolik slov o jedinečnosti, vytouženosti a do nebe vyzdvihované kráse milované bytosti. Ta slova jsou osobně adresovaná – tobě – mě – a také jemu i jí – a týkají se nás tím mocněji, že k nám proznívají přímo z úst Hospodinových. A nejenom v Písni písní, koneckonců už v samotném Desateru přikázání slyšíme: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující.“

A přímo teď, v adventním období slyšíme úsek písně o Milovaném, jenž ke své milované přichází. A přestože nejprve ještě ne na dohled, objevil se už na doslech. Milá už radostně zvolala: „Hlas mého milého!“ Pokud ty, kdo se milují, odděluje větší vzdálenost, vzájemně dychtí už jenom po hlase toho druhého. A tak si třeba častěji telefonují. Nebo si v mysli oživují, co všechno jim ten druhý řekl… Podobně tak i Boha můžeme vnímat jako doposud vzdáleného, odděleného, nepřístupného v našem světě bezprostředně… Ale zároveň už třeba důvěrně rozpoznáváme jeho hlas, slovo, oslovení, v němž srdce nejednou pookřeje. Ale nestačilo by udržovat vztah na dálku. Milující Bůh nezůstane vzdálen napořád. Blíží se mílovými kroky, překonává i nemožné v žáru své touhy.

Jak milovaná vyjadřuje dalšími slovy písně: „Hle právě přichází, hory přeskakuje, přenáší se přes pahorky.“ Jak říká okřídlené úsloví o lásce, která hory přenáší – anebo vzhledem k dnešnímu čtení by se dalo říct: sama se přes ně přenáší. A Ježíš mluvil též o víře, která pohne horou. V tom Duchu Boží příchod k nám nezastaví žádná překážka, bariéra ani barikáda. Tak Bůh v Kristu přicházející k nám překonává babylonské věže, masivy falešných představ, vrcholy nedorozumění, žebříčky pokřivených hodnot, hory hříchu… Vše, co se mezi námi navršilo, co zabírá dost místa, co někdy trčí zdánlivě až do nebe a co nás odděluje od sebe navzájem. A co nám zastírá obzor, co zabarikádovalo oblohu s výhledem k Božímu světlu. Pán, extrémně milující, ani po tak hrozném odloučení nezapomněl, nevykašlal se na svou lásku, ale naopak tím vášnivěji přichází, hledá tě cestou necestou, i ztrátu vlastního života riskuje, aby překonal odstup, aby byl co možná nejdůvěrněji nablízku.

„Hle, právě stojí za naší zídkou, nahlíží do oken, dívá se mřížovím.“ Všímá si po chvíli milovaná. Dosud se tedy zdržovala někde za zdí, v závětří domova. Možná, že úplně pochopitelně: Doma je její místo, má tam dost práce a venku nic zvláštního neshání. Možná je domácí typ, nejraději se zdržuje v teple rodinného krbu. Ale možná – a to naznačují i další verše písně – se začala za svou zdí schovávat… Před nějakou hrozbou tam venku. Před něčím znepokojivým, před nějakým nečasem, před blížící se živelnou katastrofou, před nějakou krizí. Před nelítostnou zimou, před bouří, před temnotou či plískanicí. Tak milá skončila v oddělenosti za všemi těmi horami – a ještě v uzavřenosti za tou zdí. A možná už pomalu ztratila přehled, co všechno se děje tam venku. A co se mezitím změnilo, co se dál mění. Milý však má dobrý přehled. On přichází odjinud, přichází zvenku. A mocně povzbuzuje, najednou svými slovy prosvětluje už i ten prostor za zdí, v němž milá raději setrvala doposud. On jí teď naléhavě na srdce klade: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam.“ A přestože možná čekala ještě horší nečas, mluví už o prvních příznacích jara i o prvním ovoci: „Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“

Možná se podobná zápletka mezi námi a Bohem odehrává častěji… My zatím ještě raději zůstáváme uzavřeni za nějakou svou zdí. Raději v bezpečném závětří. Raději tak trochu opevněni a obrněni vůči všemu, co se děje kolem. Ale někdy nás v takové oddělenosti zároveň přemáhá přesvědčení, jak je svět tam venku pochmurný, jak jsou poměry zlé a co všechno nepříjemného či přímo nebezpečného obchází i kolem našich oken… Ale mezitím už k nám na dosah přichází Pán, v jiném světle a s jinou vizí, s jinými úsudky o tom, co rozhodujícího se kolem děje a také s naléhavým přáním: Pozvedni hlavu a vzchop se. Jindy by Ježíš řekl třeba: Vstaň, vezmi své lože a choď. Tentokrát říká přímo: „Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ A přichází také se zprávou o tom, jak už venku dozrává první ovoce Kristova Ducha, Kristova pokoje, milosrdenství, odpuštění – tam, kde se my ještě obáváme jen zloby, sobecké pokřivenosti, chladu a nenávisti mezi lidmi…

„Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy“ – a dnes už nejen kvítky, ale vyzrálé víno Kristova života se nám nabízí v kalichu spolu s chlebem jeho těla vydaného pro nás.

Vrací se čas přijmout pozvání, napřímit, co bylo ochromeno a povstat v připravenosti přijmout právě zde Milovaného, který nám pln touhy přichází vstříc.

  

Slovo poslání: Jk 5, 7-11