První čtení: 2Kr 5, 1-17

Základ kázání: L 17, 11-19

 

Ježíš mířil do Jeruzaléma, do duchovního centra, do centra pravověří, kde měl naplnit své poslání. Ale to neznamená, že by si nevšímal lidí na periferních a v nepravověrných oblastech, kterými procházel. Víme, že Galilea neměla dobrou reputaci. A Samařané byli z židovského pohledu snad něco jako Palestinci pro Izraelce dnes. A Ježíš si v těchto periferních oblastech nevšímá jen hloučku několika pravověrných, nevyhledává tu jen jádro skalních věřících se správným rodokmenem. Nejsou mu vůbec lhostejní ani ti, kteří skončili úplně mimo, na periferiích těch periferií, v naprostém vyloučení. „Když přicházel k jedné vesnici, šlo mu vstříc deset malomocných; zůstali stát opodál a hlasitě volali: ‚Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!‘“ Malomocenství – to tehdy znamenalo dostat se do stálé izolace… Upozorňovat každého voláním „nečistý“, aby se nepřibližoval… A nadto zůstávat duchovně vyčleněn z pospolitosti… Nemít smysl a nemít budoucnost… Přežívat s jakýmsi cejchem prokletí, se zvláštním cejchem hříchu, který člověka natrvalo poznamenal, pokud se nestane nějaký zázrak… Člověk stižený touto nemocí se mohl sblížit spíš už jen s podobně vyloučenými. Víme, že minimálně jeden z té skupinky malomocných, kteří tehdy na Ježíše volali, byl Samařan. Nevíme, jakého původu byli ti ostatní, zda Židé, původem pravověrní… Teď mezi nimi každopádně padala i tato bariéra, za normálních okolností těžko překročitelná. Čím byli dřív, na tom už nezáleželo. Spojil je zoufalý úděl. A když všichni společně spatřili Ježíše, svitla jim konečně naděje nové budoucnosti. A všichni najednou hlasitě volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“

„Když je uviděl, řekl jim: ‚Jděte a ukažte se kněžím.‘“ Opět se projevil trochu záhadně, tajemně, a tentokrát právě v té mimořádné obyčejnosti. Neudělal totiž překvapivě nic zvláštního. Tentokrát se těch nemocných dokonce ani nedotkl. A navíc jim ani vůbec nic zvláštního neřekl. Jen úplně banální věc, podobně by dnes vyznělo třeba: „Jděte se nechat otestovat.“ Protože kněžím tehdy náležela i pravomoc stanovit diagnózu. Pokud jde o malomocné, splývala u kněží role duchovní, lékařská a právnická. Posuzovali uzdravení, duchovní čistotu, možnost ukončit izolaci, oprávněnost návratu do společnosti. Vzít vážně Ježíše ve chvíli, kdy neřekl nic víc než: „Jděte a ukažte se kněžím“ – to samo o sobě už chtělo kus víry. Ti lidé neměli žádnou jistotu, neměli v rukou důkaz, že se cokoliv změní. Nedalo se nic takového předvídat.

Možná si vzpomenete na trochu podobné situace ze svých životů…? Když se vás dotklo léčivě slovo, pozvedávající slovo naděje, podpůrné slovo budoucnosti, nového nasměrování? Vyřčené v některých případech skoro až mimochodem… Nebylo předem jasné, kam vás to zavede. Nebylo předem jisté, zda pokračujete na místo určení, nebo do slepé uličky. Nevěděli jste někdy dokonce ani, jestli se vaše situace změní k lepšímu, nebo ještě k horšímu… Ale uvěřili jste, že je správné držet se poselství toho slova. A odvážili jste se vykročit. Člověku může zbývat už jenom malá moc, už jenom zanedbatelná moc, nedostatečná moc k dalšímu životnímu kroku… Ale ve správnou chvíli ho správně mířené slovo odblokuje.

„A když tam šli, byli očištěni.“ A to je také velmi zajímavé. Cestou se jejich situace změnila. Proměnila se tou cestou. Když se v důvěře odvážili vydat naznačeným směrem. Když se pohnuli z místa. Ten pohyb vycházející z víry byl pro ně očistný. Nevíme, jak se to přesně stalo, ale stalo se tak.

A možná si opět vybavíte zkušenosti víceméně srovnatelné: Když jste se v životě, nasměrováni tím správným slovem, vydali dál, krůček po krůčku – a pak se ukázalo, že něco, co vás dlouhodobě trápilo, se už mezitím napravilo a pročistilo, uzdravilo, zahojilo a usmířilo… Že něco ve vašich životech už není tak hrozné jako dřív… Nějaký bludný balvan byl odvalen… Něco se vyřešilo a uvedlo se do pořádku…

Možná si vybavíte podobné zkušenosti… A možná vás ještě čekají!

Takové zkušenosti prožilo Bohu díky množství lidí. Ale co dál?

„Jeden z nich, jakmile zpozoroval, že je uzdraven, hned se vrátil a velikým hlasem velebil Boha; padl tváří k Ježíšovým nohám a děkoval mu. A to byl Samařan. Nato Ježíš řekl: ‚Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?‘“ Už mnoha lidem se dostalo pomoci, milosti a nepřeberných životních možností v Kristově Duchu. Ale jen někdo přijímá víc, než co stačí na první pohled. Víc než třeba jen přežití. Víc, než možnost jen „normálně fungovat“. Jen někdo zamíří jinam než do starých kolejí. Jen něčí situace se promění zásadně, opravdu do hloubky. Jen u někoho je navenek Kristova pomoc opravdu rozpoznatelná.

V čem spočívá ten hlavní rozdíl mezi tím jedním Samařanem a mezi ostatními devíti? Pro přístup těch ostatních devíti může být typická touha volat k Bohu hlavně tehdy, když je člověku špatně, když je mu úzko. Považovat ho za takového nouzového zachránce. Tak přistupují k Bohu lidé, kteří od něho chtějí především získat něco pro sebe. Aby se uzdravili, aby se jim dobře žilo. A když se jim přání zrovna vyplní, nepocítí zvláštní potřebu dál na Boha pamatovat, v každém čase se k němu obracet, navazovat s ním hlubší vztah, hledat ho celým srdcem…

U toho Samařana je inspirativní už jenom postoj dobrořečení a vděčnosti. Když „velikým hlasem velebil Boha“, když Ježíšovi děkoval. Nevnímal jako samozřejmost to dobré, čeho se mu dostalo. Vůbec už nebral svůj život jako samozřejmost, ale docházelo mu, že je celý založen na zázraku, na Boží milosti. Vděčnost a dobrořečení na první pohled nevypadají jako něco nezbytného, bez čeho by se člověk nemohl obejít. Ale na druhý pohled vidíme, že život naplněný vděčností bývá bohatší a opravdovější než život toho, kdo bere vše jen jako samozřejmost a projevů Božího milosrdenství si nevšímá, utápí se jen ve všední šedi nebo v neustálých stížnostech.

Ale v jádru nemusí jít jen o téma vděčnosti a nevděku mezi tím jedním Samařanem a těmi ostatními devíti. Ti ostatní třeba také pocítili nějakou vděčnost, vyjádřili ji možná oběťmi, které byly podle Mojžíšova zákona předepsané. Ale ten Samařan se doopravdy obrátil a došel až ke Kristu. Ti ostatní, jak už jsem říkal, brali víru snad jako cestu k uzdravení. A víra opravdu může pomáhat ve všedním životě a mít i blahodárný vliv i na lidské zdraví. Ale nejde přece jen o zdraví. A byla by škoda víru smrsknout a položit ji na úroveň relaxací, wellness pobytů a terapií. Ve víře jde o nekonečně víc. Nejenom o kvalitní přežití, ale o spásu, o život věčný. Nejenom o něco pro sebe, ale o opravdový vztah. A také nejenom o to, ukázat se kněžím – nejen o církevní provoz, o zachování tradice, o osvědčenou zbožnost, ale o návrat ke zdroji, o skutečné setkání s Kristem. A o propojení celého života s ním.

Tehdy to pochopil právě ten Samařan. Právě ten, od něhož by čistotu víry dopředu nečekali. Ten, který nepatřil svým původem mezi ty pravověrné, byl mimo, náležel k menšině. A nakonec se svým vlastním rozhodnutím přiřadil k dvojnásobné menšině, protože jako jediný ze své staré party a možná i jako jediný v širém okolí se dál k Ježíšovi otevřeně a s naprostou vážností hlásí. Teď žije opravdu už jen sám za sebe. Ale už ne nějak zoufale nebo vykořeněně; naopak plný vděčnosti ukazuje víru, v níž se dá konečně doopravdy žít.

 

Slovo poslání: 1J 5, 9-15