První čtení: Gn 37, 1-20

Základ kázání: L 20, 9-19

  

Co vlastně znamená, že Ježíš zemřel – za nás – a za naše hříchy, jak je psáno? Že musel zemřít? A co znamená, že musel? Máme to brát jako neúprosný osud? Jako nějakou nelítostnou nutnost, železnou zákonitost, železobetonovou vůli, přes kterou nejede vlak? Že milosrdný Otec poslal vlastního Syna na smrt – že tak to prostě je – a pro ty, kdo bezmyšlenkovitě přitakají takové divné rovnici, začíná fungovat jakýsi automat spásy?

Cítíme nejspíš, že takhle zvěst o Kristu zjednodušit nejde. Zrovna v tom podobenství, které jsme slyšeli dnes, se otevírá úplně jiný úhel pohledu. Oproti představám neúprosného osudu, zabetonované nutnosti a mechanického automatu Kristova kříže je v tom podobenství řeč o Božím hledání nové a nevyšlapané cesty, o Boží touze po změně, o Boží otevřenosti, o Božím doufání, o Boží naději… Zaznívá jedno veliké Boží snad: Snad už to takhle dál pokračovat nemusí! Snad už další smrt nebude nutná! Snad aspoň na někoho budou mít ohled! Snad aspoň na mého milovaného syna…

Přestože nebeský Otec nemá o našem světě iluze. O světě dlouhodobě vydaném na pospas nejrůznějším nápadům, náladám, vlivům.

Jako ta vinice, jejíž pán na dlouhou dobu odcestoval. Bůh jako těžko dohledatelný zahraniční investor, který svůj majetek přenechal správcům, kteří se mnohdy ukážou být pochybní. I když to všechno mohou – i když to všechno můžeme spravovat dobře, s láskou a odpovědně… Kdyby se leckdo nenechal ovládat dojmy typu: všici kradú a nepropadnete smrti, ale budete jako Bůh.

Vinice byla v biblické řeči původně obrazem pro Izrael. Kristovo slovo mířilo přednostně proti kněžím a proti zákoníkům jakožto správcům Božího lidu. Druhotně si za ten obraz vinice můžeme dosadit i církev. A volněji se tak dá přemýšlet o celém Božím stvoření, o Boží zemské zahradě – tak, jak je svěřována do naší péče.

Pravidla hry stále určuje tentýž pán. I když se zdá být tak vzdálený. I když se v nás ozývají pocity, že tady s námi vůbec nežije, není to našinec, a co když nás vůbec neslyší, nerozumí nám, pořádně o nás neví – a kdo ví, zda nezemřel, zda ještě vůbec existuje…

Občas se sice objeví nějaký poslíček, který prokazuje, že přichází od něho… Mezi lidmi však vyskalovalo násilí. Jednoho posla zbili, druhého také zbili a chladnokrevně ponižovali, třetího zbili už opravdu brutálně, všechny je poslali pryč s prázdnou… Násilí vystupňovalo, napětí vystupňovalo, atmosféra zhoustla… Jakoby lidé testovali, jak daleko ještě mohou zajít. Samozřejmě už ve staré Izraeli, v níž umlčeli tolik Božích poslů a ubili proroků… Ale nejen tam. I v církvi se děly podobné stále znovu. I když se snad už dávno dít nemusely.

Tu řekl pán vinice: ‚Co mám dělat?‘“ – Pokud i tenhle úsek vyprávění máme brát jako věrné podobenství o Bohu, tak o čem přesně vypovídá? Proč by se Nejvyšší sám sebe ptal: „Co mám dělat?“ Je snad řeč o Boží bezradnosti? Či prostě o Bohu, který si nad námi upřímně láme hlavu? Přemýšlí, co všechno se dá ještě vyzkoušet? Je řeč o milujícím Bohu, který vyčerpá všechny myslitelné možnosti? Každopádně ta otevřená Boží otázka zazněla.

A hned po ní naplno zazní i ono veliké snad: „Pošlu svého milovaného syna, na něho snad budou mít ohled.“ – Riskantní, hazardní naděje. Boží snad visí nad světem i nad našimi hlavami. Boží snad, které k nám přišlo osobně v Ježíši Kristu.

V době, kdy Ježíš podobenství vyprávěl, měli synové samozřejmou pravomoc zastupovat otce. Ale pochopitelně by nejednomu mohlo připadat jako naivní, nezodpovědný krok vyslat syna na takovou vzbouřeneckou vinici.

Vypráví snad Ježíš o Boží naivitě? Nebo o nesmírné velkorysosti, která se ani po tolika pokusech nenechala lidskou vzpurností odradit? Z lidského pohledu to zní nepochopitelně.

Jak doširoka se rozevřely nůžky, jak doširoka se rozestoupila propast: Mezi eskalujícím násilím vinařů na jedné straně a mezi eskalující milostí pána vinice na straně druhé. On do poslední chvíle doufal, že se jejich přístup změní.

Bůh asi vidí svět mnohdy docela jinak než my. My často příliš automaticky, příliš snadno a rychle počítáme s krutostí, s převahou silnějšího, s nadvládou ostrých loktů. Představujeme si, že to ani jinak nejde. Z Kristova podobenství však zaznívá úplně opačné smýšlení, spojené s tím jedním velikým Božím snad: Snad už se výhybka konečně přehodí. Snad už se konečně čím dál víc lidí rozhodne, že ty ostré lokty, mocenské zastrašování a egocentrismus normou nejsou. Snad už se lidé proti vší pravděpodobnosti zachovají klidně i jinak.

Kristus k nám přišel jako ta největší Boží šance. A vlastně i poslední šance, protože ještě lepší a ještě povolanější se už těžko dá najít.

Z Otcova pohledu nejvyšší sázka, poslední naděje. Z pohledu nevěrných vinařů naopak poslední překážka. Pán vinice si řekl: Snad aspoň na něho budou mít ohled. Vinaři odpověděli úplně obráceně – a dosti zvráceně: Právě toho je potřeba zabít… „Zabijme ho a dědictví bude naše.“ Zvláštní, jak vášnivě si někdy my lidé chceme Boží stvoření přivlastnit, majetnicky si nárokovat všechnu tu krásu i druhé lidi kolem. Přestože Bůh sám nám nechce nic dobrého odepřít. Naopak on sám je dárcem všeho. Kvůli němu nám navěky nebude scházet nic, co by pro nás bylo nenahraditelné.

Vinaři v podobenství však přestali brát ohledy na to, komu ta vinice doopravdy patří… Podobně jako velekněží v Ježíšově době, kteří se chovali, jako by jeruzalémský chrám patřil už jen jim – a jako by se v něm obešli i bez Boha – se kterým vlastně už doopravdy nepočítali… Podobně si Boží panství přivlastňuje bezpočet mocných, méně mocných i málo mocných lidí až dodnes. Pořád v nás jsou ty sklony.

I toho nejmilovanějšího syna nakonec usmrtili… Ta daleko až věci zašly… I ta poslední hranice byla nevratně překročena. Zdá se, že tohle je konečná. Zdá se, že teď už je pohřbeno i to slabounce znějící Boží snad.

To, co se odehrává dál, je už za tou nezvratně překročenou hranou. Vinaři si už mysleli, že mohou cokoliv – a pořád jakoby nic. Proto se musí ukázat kdo s koho. Zdali je původní pán vinice opravdu tak slabý, nemohoucí, nebo dokonce mrtvý, anebo zdali se jeho moc projeví… I když se zdá být tak nedostižně daleko, náš Pán má pořád vynikající přehled o tom, co se v našem světě děje. A je schopen nekompromisně zasáhnout, i když tak dlouho nechával mnohému volný průběh. „Co tedy s nimi udělá pán vinice?“ Ptá se Ježíš. „Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným.“

„To přece ne!“ – Vykřikli šokovaně. Ani nápad… Nepřipouštějí si slovo soudu nad sebou samotnými. Zabydleli se v pocitu, že oni mají své jisté – i u Pána Boha – že není potřeba už nic zvláštního nově pochopit, přehodnotit, změnit.

On na ně pohleděl a řekl: „Co tedy znamená slovo Písma: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kamenem úhelným?‘ Právě ten neskladný, odvržený kámen. Ten odsouzený, ten posouzený tak, že se na něm nedá stavět. Oproti všemu běžnému očekávání právě jemu patří budoucnost. Nepatří ostrým loktům a sebevědomým nárokům typu: Odstraňme ho a dědictví bude naše.

Každý, kdo padne na ten kámen, roztříští se, a na koho on padne, toho rozdrtí.“ Zní to opravdu nečekaně tvrdě. Kámen Kristova života jako bytelný základ, ale i jako středobod otřesného nárazu… Nejenom laskavost, nejenom hladivost a klid, ale i to, co má zásadní dopad. To, co má nesmírnou váhu.

Když to zákoníci a velekněží slyšeli, chtěli na Ježíše vztáhnout ruku; „poznali totiž, že to podobenství řekl proti nim“. Místo, aby se nechali slovem soudu oslovit, místo aby se k Ježíšovi obrátili, chtěli ho opravdu umlčet, obraceli se k němu ještě víc zády.

A paradoxně jako kdyby se jeho podobenství stalo sebenaplňující předpovědí. Jako by až Ježíšovo vyprávění samo dál eskalovalo konflikt… Ale Ježíš si prostě jen nechtěl kritická slova nechávat pro sebe. Nechtěl se vyhýbat konfliktům za každou cenu a nechávat raději nevyřčená slova co nejdéle pod pokličkou. Odhaloval ten neutěšený stav věcí.

My všichni, na rozdíl od velekněží a zákoníků, na sebe můžeme nechat to slovo soudu dopadnout. A neuhýbat před ním. Můžeme na sebe nechat dolehnout i tu nesmírnou váhu a tvrdost Kristovy přítomnosti. Zahrnující již i tu nejkrajnější zkušenost Kristova ukřižování! Nemusíme od ní utíkat s výkřikem: „To přece ne.“ A vytvářet si líbivější a chlácholivější představy o Mesiášovi a hlavně o sobě samých. Můžeme si naopak připustit: „Ale ano. Je to fakt. I my jsme se vlastními postoji, slovy a činy až do této chvíle spolupodíleli na krutosti a bezohlednosti našeho světa.“ I když je fakt, že se nemusíme ocitat vždy jen v roli těch nevěrných vinařů. Je fakt, že jindy nám může být dáno vystupovat i jako ti pánovi vyslanci a poslové – Bohu díky za to. Ale každý z nás má v sobě zajisté i toho vinaře, se všemi jeho slibnými i temnými možnostmi.

Těm původním vinařům byla vinice vzata a svěřena jiným. To znamená i nám. Je to teď také náš vyhrazený prostor, je to i naše pole působnosti. Uprostřed zůstává pevně vsazen ten základní kámen Kristova života. A veliké Boží snad k našim uším až dodnes toužebně doléhá.

 

Slovo poslání: 2T 2, 19