Čtení: 1K 3, 3b-7

Základ kázání: Mt 13,1-17

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Je to jedno z nejznámějších podobenství. A navíc zde Ježíš vysvětluje, proč vypráví o Božím království v obrazech a proč vlastně jednoduchému slovu tak mnoho lidí nerozumí.

Proč tak mnozí lidé nechápou, to se často ptáme i my. Rádi bychom někomu řekli o našem „objevu“, o tom, že jsme našli smysl existence, a ono to jaksi nejde… – Někdy jsme dost pod tlakem. V Písmu nacházíme výzvy, být svědky o Ježíši Kristu, šířit tu dobrou zprávu, a tak to máme v mysli a rádi bychom někomu „posloužili“. Obvykle ovšem narážíme na jakousi zeď a sklízíme převážně odmítání.

Ptáme se: „Děláme něco špatně? Chybujeme v něčem?“ – Možná ano, možná ne. Ale možno je chyba úplně někde jinde. Ani ne tak v tom, co lidem říkáme, ale v tom, jak si věci vysvětlujeme. Vždyť kdybychom obecně jako křesťané vše říkali jen špatně, nebylo by ve sborech tolik nových lidí či rodin. To platí o církvích i o nás jednotlivcích. To, že se noví lidé i při naši nejistotě ke sborům připojí, to ovšem není jen naše zásluha. Na to myslí i Ježíš, když říká: „Jiní pracovali, vy jste v jejich práci vešli.“ /Jan 4,38/ – A to je klíč, k lepšímu pochopení jak dnešního podobenství tak i našeho místa v církvi, naší role.

To Ježíšovo slovo nám připomíná, že neděláme všechno jenom my; že není vše jen na nás. To hlavní za nás udělal někdo jiný. Kdo? /Bylo by zajímavé slyšet vaše odpovědi./ Ten, kdo pracoval za nás, to jsou trochu „oni“, ti jiní lidé, kteří už před námi nebo před křesťany v prvních sborech zvěstovali lidem evangelium. Ale schválně používám slovíčko „trochu“. Protože ten hlavní a první, kdo pracuje, je ten, který celé dílo živí. Pavel píše: „Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst“. A aby nedošlo k omylu ještě zdůrazní: „A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.“

Vyšel rozsévač a rozséval. Osud zrn byl různý. Některá padla podél cesty a to byl lehký cíl pro ptáčky. Jiná na skalnatou půdu a nic z nich nebylo. Další mezi trní, které je udusilo. Až čtvrtý případ skončí dobře. To když zrní dopadne na úrodnou půdu a přináší dobrý užitek…Napadne nás otázka: “Proč tomu tak bylo? To měl rozsévač tak špatnou trefu?“

Jenže musíme číst dál. Zemědělec na poli to je jen příklad toho, co se děje mezi nebem a zemí. Ježíš tento obraz rozvádí ve výkladu podobenství. Rozsévačem je sám Bůh – a v souladu s epištolou můžeme říci i Apollos a Pavel jako Boží nástroje. A zrní je „slovo o království“.

My, lidé, svědčíme o Kristu. A svědčí o Něm filmy, písně a spousty knih. Mnoho z těchto slov, slovních semínek, vyjde nazmar. Avšak přece jen některé se uchytí. Ovšem to podstatné nakonec udělá sám Bůh. On učiní ten div, že slovo o království zapustí kořeny , zrodí víru, zrodí nového člověka – křesťana.

Na první pohled se zdá, že ten rozsévač je hodně marnotratný. Rozhazuje setbu a mnoho z ní přichází vniveč. – Musí to tak být?… Jenže to je otázka ani ne tak pro nás, ale otázka na Boha Stvořitele. Proč Bůh stvořil člověka takového, jaký je – jací jsme? A proč Bůh dal člověku svobodnou vůli? A má člověk svobodnou vůli anebo je jen otrokem skrytých sil, atavizmů a enzymů a hormonů? A proč je na světě tzv. porušení? Proč bylo vyhnání ze zahrady Eden? Muselo to tak být? Na tyto a podobné otázky nemáme rychlou odpověď. Umíme vycházet pouze z výsledku.

Bůh je Stvořitel. Když existoval jenom chaos, tma a „nad propastnou tůni se vznášel Duch Boží“, Bůh řekl a stalo se. Stvořil světlo a zemi a život a nakonec člověka. A z neznámého důvodu i hada. Ten podvedl lidi a než se nadáli, byli nazí a nakonec i bez té rajské pohody v zahradě Eden. Dál pak už neměli „na růžích ustláno“. Stali se z nich štvanci: sběrači bobulí a hledači smyslu života… Jenže Pán Bůh si i z těchto vyděděnců začal vytvářet svůj lid. Nejdřív Noe, pak Abraham, Izák, Jákob. A od té doby nastal – ať to nevyzní příliš drze – nastal pro Boha „zápas o záchranu člověka“. Tuto pochodeň nesli proroci a donesli ji až k Mesiáši Ježíši Kristu… Jenomže jak na volání proroků, tak i na Ježíšovo kázání lidé reagují špatně. Jako hluší a slepí.

A jsme u toho. Ježíš stejně jako Izajáš také vidí, že „obrostlo tukem srdce lidu“, že je mnoho těch, kdo jsou „vně“. Dokonce jednou řekne, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Poslouchají, ale mysl mají něčím svázanou. Proto a jen proto mluví k lidem v podobenstvích. Protože: kdyby je chtěl zasvětit do největších tajemství, nebyla by to jenom ztráta času a energie? Nebylo by to to pověstné – omlouvám se – „házení perel sviním“? Ježíš svým učedníků výslovně řekne: „Vám je dáno znát tajemství království nebeského; jim však není dáno.“ A k tomu připojí Ježíš větu, která nás poněkud zarazí: „Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc. Ale kdo nemá, tomu bude odňato i to co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích. Že hledíce nevidí, slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se u nich proroctví Izajášovo.“

Nyní se zase oklikou dostáváme na začátek, kdy jsme se ptali, proč tak mnozí odmítají svědectví o nové cestě. Asi to bude tím, že duchovní věci nelze tak snadno naroubovat na hmotný, tělesný svět. – Dobrým příkladem jsou Vánoce, které nedávno uplynuly. Milióny lidí si v tento sváteční čas pouštějí jímavé písničky, zapalují svíčky a františky a zasní se a mívají zarosené oči. Ovšem co znamená tento prožitek? – Při pohledu na jesličky si možná vzpomenou na dětství a první modlitbu „Andělíčku, můj strážníčku“. Ale svědčí to už o duchovním životě? Nejsem si jistý. Spíš dolétlo semínko od babičky a klepe na okno. Snad by taková chvíle mohla být začátkem nového hledání. Ať tak či onak, pokud se nám takové chvilky i vryly kdysi do paměti, tak víme, že tehdy ten opravdu duchovní zápas byl stále ještě jen před námi… Avšak nakonec se ten zázrak stal a jak vidíme kolem nás, ty zázraky, že někdo uvěří, se stále znovu dějí. Dějí, protože, jak už jsme si řekli, kromě svědectví ze strany lidí je při díle ještě někdo jiný. Kdo? No přece ten Bůh, který „dává vzrůst“.

A právě v této věci máme poznat svoje místo a přijmout roli, jež nám naleží. Přijmout tu skromnou roli, která jediná nám sluší. A ke které nás vede i Ježíš tímto podobenstvím. Ježíš Kristus byl Boží syn a proto věděl, že by bylo zbytečné, zasypat své posluchače nejhlubšími pravdami. Že ty nejvyšší věci by k většině nepronikly. Ne. Naopak. Stačí příklad, stačí obraz, bajka a snad někdo něco zaslechne a pootevře.

A v tom je důležitost tohoto podobenství i pro nás… Nejsme víc než Kristus a proto se nebudeme přeceňovat. Nebudeme říkat: „Pane Bože, vyvyšuji tě nad tímto městem, dej ať tě každý zde v Mostě pozná jako svého Spasitele“… K ničemu podobnému nás Písmo nevede. My sami ten vzrůst neděláme. Ten je pouze věcí Boží.

My můžeme být klidní, bez stresu a napětí. Od nás se žádá jen malinko. Slovo, dvě. Sám pro sebe si často připomínám, co přineslo zásadní zlom v mém životě. Chystalo se velké sborové setkání. Plánoval jsem nejít. Pak přišla dívka s biblickým jménem Lía a s otázkou: „Přijdeš?“ Kroutil jsem se, vymlouval. Řekla jediné slovo. „Škoda.“ A to mě dostalo. „Škoda.“ Co když je to moje škoda – nejít tam? A tak jsem šel. Vše další už udělal Pán Bůh. Právě tam jsem se rozhodl, jít na fakultu. A to dokonale změnilo můj život…

Jistě nemáme mlčet jako ryba. Ale smíme vědět, že stačí málo. A hlavně, že tam, kde končí naše možnosti, tam pokračuje Bůh. Zasahuje a dává. I tak, jak to máme v textu podobenství. Tomu, kdo má – například touhu po poznání – tomu bude dáno a bude mít ještě víc. Tak to ve světě podle Boha chodí: „Kdo prosí, dostává.“

A práce rozsévače nakonec marná není. Amen