První čtení: Ex 32, 1-14

Základ kázání: L 17, 20-37

 

„Kdy přijde království Boží“? Podobné otázky neznějí zastarale. Ozývají se v různých podobách i dnes. Doslova v církevních společenstvích, ve kterých se šíří různé vize Kristova příchodu. (Navíc i mnozí věřící vykládají konkrétní dějinné události jako znamení blízkého konce.) Ale i lidé mimo církve šíří rozmanité představy zániku současné civilizace a přerodu do nového věku. Ba i zastánci protináboženských ideologií formulují běžněji dost velkolepé představy zlatého věku, k němuž by lidstvo mělo dospět. A hlavně každý osobně vyhlížíme vykoupení ze svých starostí, problémů, slabostí a bolestí. I když tomu třeba nijak zvláštně neříkáme. Potřebujeme vysvobození od zlého. Potřebujeme Kristův příchod do našich životů. Potřebujeme zásadní proměnu neutěšeného stavu světa.

Také farizeové v Ježíšově době se drželi svých představ mesiášského věku. A chtěli přijít všem Božím zákonitostem na kloub. Chtěli je prozkoumat jak pod drobnohledem. Mít Boží budoucnost bezpečně pod kontrolou. Měli sklon rozpracovávat jízdní řády apokalyptických událostí, odpočítávat den a hodinu.

Ježíš však opakovaně upozorňuje, že den a hodinu nikdo nezná a že příchod Božího království se nedá prozkoumat jako laboratorní myš. Nesepíšeme pořadník. Koneckonců i z toho plyne dobrá zpráva, že Bůh jedná úplně svobodně, nespoutaně a nezávisle na liských kalkulacích a výpočtech. I když je fakt, že různé katastrofy, válečné konflikty či humanitární krize nám mohou silněji připomínat potřebu obrácení Božímu příchodu vstříc… A je fakt, že tváří v tvář vlastní smrtelnosti má smysl žít každý den jako ten poslední, jako ten jediný darovaný. Ale výpočtům přesných termínů a souřadnic království Boží uniká.

Nedá se o něm říct: „Hle, je tu, nebo hle, je tam.“ Což může pěkně znervóznit, že nedostáváme přesnou instrukci a navigaci. Nemáme Boží království v hrsti. Ale může také dost uklidnit, že ho nikdo nikomu nevezme, nikdo ho nemůže obsadit, okupovat, ukrást. Lidé jsou sice schopni zkombinovat či blokovat jeden druhému cestu, ale nezničí království Boží samo o sobě. Každému pokusu o přivlastnění království Boží uniká. A spontánně se vrací mezi nás.

„Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Říká Ježíš. A ještě doslovněji se jeho zvolání dá přeložit slovy: „Království Boží – vprostřed vás!“

Někdo ta slova vykládá hlavně tak, že království Boží je v nás, v našich nitrech. A já také věřím, že Duch Boží působí uvnitř nás. Ale říct pouze tolik, že království je v srdcích věřících, to by znělo pořád podobně jako: „Hle, je tu nebo hle, je tam.“ Duch Boží působí uvnitř i vně – napříč celým stvořením. Nestáhneme ho jen do soukromí. Neomezíme ho do niterné izolace.

Boží království uprostřed vás – to připomíná Ježíšova slova: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Ale týká se to jen omezeného okruhu správně věřících? Týká se to jen těch, kdo sami sebe považují za tu pravou církev? Přemýšlet takhle – i to by nejspíš znamenalo tvrdit: „Hle, je tu nebo hle, je tam“.

Království Boží je mezi vámi – ta pozoruhodná slova Ježíš pověděl právě farizeům. Právě těm, které obvykle kritizoval za jejich uzavřenost, za jejich pocit duchovní výlučnosti, za jejich vymezování se vůči druhým lidem. Slovo „mezi“ naznačuje neuchopitelnost. Slovní spojení „mezi vámi“ naznačuje naprostou svobodu Božího působení. Jako když vítr si mezi námi vane, kudy chce. Můžeme se nechat překvapit, odkud tentokrát vane. Ale nemůžeme se pasovat do role těch, kdo poroučejí větru, dešti…

A navíc, když Ježíš říká farizeům „Vždyť království Boží je mezi vámi“, zní v tom i docela silná ironie: Vy zbožní vyhlížíte Mesiášovu vládu někde daleko, ale máte ji přímo před nosem. Farizeové zpravidla nerozpoznali nic hlubšího v Ježíšově přítomnosti, v jeho stolování s hříšníky, v ničem z toho, jak měnil životy lidí okolo sebe… Čekali na pohled bombastičtější, univerzálnější, slavnější dění. Nevšimli si, že dveře mesiášského věku se mezi nimi otevřely dokořán, a oni je míjejí a pokračují raději do slepé uličky.

Reagujeme někdy podobně jako oni? Očekáváme veliké věci, zásadní události, převratné změny – a nevšímáme si, jak mezitím Bůh mezi námi koná své dílo – klidně i úplně neokázale, nenápadně a důvěrně blízko? Anebo vzhlížíme k významným lidem, k mocným lidem, k lidem, od kterých očekáváme něco velkolepého, a nevšímáme si kvůli tomu Kristových možností pro lidi, které máme celou dobu před sebou, vedle sebe, případně které necháváme za sebou, od nichž se odvracíme?

Je dobré zůstávat otevřeni Božímu dílu proměn. Je dobré nechat se překvapit nezávisle na našich představách.

I když musíme někdy také procházet velkou prázdnotou, pustinou, v níž nám viditelnější podoby království Božího na zemi velmi scházejí. Ve víře se už sice jednou nohou ocitáme na jeho prahu, ale druhou pořád ještě ne a ne. Rádi bychom se zachytili něčeho líbivého. Ale Ježíš nám klade na srdce realisticky tvrdě: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: ‚Hle, tam je, hle, tu;‘ zůstaňte doma a nechoďte za nimi.“ … Nakonec se vše projasní: „Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni.“

Do té doby však nezbývá než vydržet prázdnotu a nenásledovat falešné mesiáše, nevkládat falešné naděje do nikoho. Vydržet prázdnotu, ale nezabydlet se v ní. Zůstat vždy připraveni vyjít Kristovu novému dni vstříc. Nezabydlet se pouze oběma nohama ve světě omezeném vlastními zájmy. Být pohotovi opustit své staré představy. Být hotovi ztratit již vyprázdněný, do sebe uzavřený život, abychom nový a Boží budoucnosti otevřený našli.

Apoštol Pavel předává různé důležité instrukce k přípravám na Kristův definitivní příchod – cituji pár z nich: Bděme, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu… A dále apoštol Pavel píše, abychom se navzájem povzbuzovali a budovali jeden druhého.

A dodám, že tohle mě nedávno jak náhlé osvícení praštilo do uší v průběhu jedné přednášky o smyslu církve, když přednášející upozornil právě na Pavlova slova: „Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého“. Nevěřím především kvůli sobě samotnému. Nevěřím hlavně proto, abych já to měl u Boha dobré. Abych měl u něj jenom své vlastní vyhřáté místo. Má víra má smysl tehdy, když pozvedává druhého před Boží tváří, když dodává sílu slabému, když doplňuje to, co druhému chybí v jeho nedostatečnosti, když zprostředkuje Boží slovo tomu, kdo dosud nebyl schopen naslouchat, když prosvětluje život ponořenému v temnotě, když rozhýbá ochromeného okolnostmi a tak dál.

„Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Říká Ježíš. Je mezi mnou a tím druhým. Je mezi tebou a tím druhým. Není jen pro jednoho či pro druhého z nás. Ale vprostřed nás.

 

Slovo poslání: 1Te 5, 1-11