První čtení: Ž 110

Základ kázání: Mt 22, 41-46

 

Před tímhle rozhovorem kladli druzí smršť otázek Ježíšovi. Farizeové i jiní, kdo se s ním střetli. Diskutovali s ním tvrdě. Zkoušeli Ježíše přistihnout u nějakého kontroverzního výroku. Zahnat ho do kouta. Něco na něj najít. Tehdejší události, které vyvrcholily Ježíšovým ukřižováním, se už neopakují. Ale pořád se mohou vracet otázky – někdy i podobně skeptické nebo podezíravé, jako byly ty otázky tehdejších Ježíšových oponentů: Má pro nás Ježíš v dnešní době opravdu tak zásadní význam? Pro naši společnost? Pro mne osobně? Stačí zrovna on na všechny naše problémy? Vede právě ta jeho vůle k řešení nejpalčivějších krizí, s nimiž si neumíme poradit? Někdy se třeba taky takhle ptáme…

A potom najednou vnímáme, jak se role prohodily. Vnímáme, jak se ptá Ježíš nás. Doléhají k nám jeho otázky. Přišla ta chvíle, kdy se ptá Ježíš sám na víru druhých, na jejich očekávání, na jejich představy o Božím království a o povaze té vlády. Tehdy se zeptal farizeů: „‚Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?‘ Odpověděli mu: ‚Davidův.‘“

Na první poslech nám jejich rozhovor zní asi už dost vzdáleně, starobyle. Tolik nám neříká. Za prvé protože my sami nežijeme nadějí na obnovu Davidova království. Spíš by nás oslovily třeba pojmy jako „tatíček Masaryk“ a „první republika“. Za druhé nejsme zvyklí s takovou vážností přemýšlet o příbuzenství mezi nějakým panovnickým rodem a zaslíbeným Mesiášem. Konkrétně tyhle otázky si běžně neklademe. Ale i když nám celý ten tehdejší Ježíšův rozhovor s farizeji zní tak vzdáleně a nezvykle, zůstává v něm cosi nadčasového. Proto se dostal do evangelií. Chápu to tak, že Ježíš se ptá zhruba ve smyslu: Jakého vlastně očekáváte Spasitele? Nebo co od Krista čekáte? Co by měl podle vás být zač? S čím by měl přijít? A odkud? Nač by měl navázat? Na čí jméno? Na čí odkaz? Myslíte, že by měl vrátit situaci v zemi do normálu? Ale do jakého normálu? Jaká naděje by se s ním měla zrodit, anebo znovuzrodit? Jaké štěstěny by měl být dítětem? … I k nám, kdo se jako křesťané k Ježíšovi už výslovně hlásíme, doléhají stále otázky podobného druhu… Co si o Kristu pomyslet? Kam si ho zařadit? Odkud vítr vane? „‚Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn?‘“

„Odpověděli mu: ‚Davidův.‘“ Bez výhrad se tak přihlásili k tehdejšímu nejběžnějšímu očekávání Mesiášovy říše jakožto obnovené říše krále Davida. Dali najevo, že doufají v Mesiáše politického, krále spravedlivého, který by v Boží síle zvítězil nad nepřáteli a nastolil by pevnou vládu pořádku a práva. Odpověděli zhruba ve stylu: Od Mesiáše očekáváme asi tolik, co od krále Davida. Doufáme, že se navrátí staré dobré časy v podobě zlatého věku znovu nadcházejícího a ještě blaženějšího. Asi tak tehdy přemýšleli. A co my dnes? Sdílíme podobné naděje? V současné krizové, nejisté době? Nedovedeme dost dobře odhadnout vývoj mezinárodní situace. Nevíme, jak bude vypadat budoucnost Evropy ani našeho státu… Hledáme orientaci. Je někdy náročné unést celou tíhu a složitost reality a všechnu tu nejistotu. V takové atmosféře pochopitelně toužíme po nějakých garancích stability a jistoty. V takovém rozpoložení je ovšem také snadnější začít se až nekriticky upínat k představám někoho, kdo by vše vyřešil snadno a rychle a naservíroval by staré dobré časy na zlatém podnose. V podobném duchu se v Ježíšově době mohlo zastesknout po pomyslné idyle éry krále Davida.

A Ježíš na podobná očekávání odpověděl zvláštně. A pro naše uši opět už trochu těžko přístupně. Citací verše ze 110. žalmu a jeho originálním výkladem: „Jak to tedy, že ho“ – tedy toho Mesiáše – „David v Duchu svatém nazývá Pánem, když praví: ‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘“ V Ježíšově době automaticky považovali krále Davida za autora Žalmu. V tom pochopení Ježíš s druhými o tom verši hovoří. Nadpis „Žalm Davidův“ se dá číst také jako „Žalm pro Davida“. Ale každopádně je v Žalmu řeč o tom, že Hospodin oslovuje mesiášského krále, který vzchází z Davidova rodu. Ale nakonec žádný běžný král z Davidova rodu mesiášské poslání dokonale nenaplnil, takže pro oči víry je nutné hledět dál a vykládat také smysl toho žalmu hlouběji.

Oslovuje mne už jenom fakt, že Ježíš biblické texty nezjednodušuje, nezahlazuje jejich zvláštnosti. Neosekává Bibli do šablonové náboženské ideologie nebo do zbožně znějící rovnice, o které víme vždy předem, jak vyjde. Ale odvážně dohlíží originální inspiraci i v těžko přístupných biblických verších. Také v tom klasickém Davidově Žalmu odkrývá závratné obzory, které nedozírně přesahují hranice tehdejší Davidovy říše.

A klade na srdce: Očekáváte-li od Mesiáše víceméně tolik, co od krále Davida, tak od něj očekáváte málo. I vy se odvažte vyhlédnout dál k nedozírným obzorům víry. Kdyby měl Kristus být pouhým Davidovým synem – jako to jablko, které nepadá daleko od stromu… Kdyby Kristovo poslání mělo spočívat jen v návratu starých dobrých časů, v návratu situace do normálu… Tak by vás nemohl božsky překvapit uprostřed reality, ve které žijete.

Příliš si zakládat na minulosti může být zrádné. Utíkat do minulosti může znamenat právě i utíkat od reality. Také v církvi to může být zrádné, jen oprašovat tradice a starat se hlavně o to, co je zvykem. Anebo třídit lidi podle toho, jakou mají minulost, zda pocházejí z evangelických rodů a tak podobně. Celkově, když o někom začnu přemýšlet jako o pouhém něčím potomku – ať už jako o synu Davidovu nebo jako o synu jakéhokoliv jiného člověka… Nikoliv nadarmo Ježíš řekl: „A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ Takže když si třeba pomyslím o někom výrazně mladším, že je úplně jako můj syn, tak bych si na sebe měl začít dávat pozor, abych ze samých dobrých úmyslů takového člověka nespoutal do pavučiny svých nároků a představ. Mesiáš není svázaný minulostí, není svázaný cizími nároky ani představami druhých. Ano, on v Boží svobodě přijímá Davidův rod za svůj… Přijímá také dějiny vyvoleného lidu jako své břímě, jako svůj kříž. Ale nenechá se jimi zotročit. Nenechá se jimi předurčit k pouhému opakování stejných scénářů – a stejných chyb. V tom Duchu Ježíš klade naléhavě na srdce: Nevyjádřil snad samotný král David o mnoho odvážnější víru? „‚Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud ti nepoložím nepřátele pod nohy.‘“

Ano, opravdu je řeč i o přemožení nepřátel a o lepší budoucnosti pro celou zemi. Ale cesta k ní může vést ještě jinak, než zdánlivě bezproblémovou zkratkou. Může vést jiným směrem než pouhým návratem k nostalgickému normálu, který by přislíbil nějaký politický spasitel. (Čímž nechci popřít, že i politici se smyslem pro pravdivost, poctivou práci a pro to dobré z minulosti mohou ve službách té nejvyšší vlády nacházet svoje místa. Oni však nejsou tou spásou. V žádoucím případě se také oni stávají služebníky té spásy – stejně jako já a ty.) Budoucnost je v Božích rukou. A Boží vláda nás závratně přesahuje. V důvěře však vyhlížíme ke Kristu jako k tomu, jenž usedl po pravici nebeského Otce… (Protože prošel křížovou cestu Božího lidu až do konce, až ke své trnité korunovaci…) A tak obdržel pravomoc Pána nad světem. Jeho vláda se projevuje zatím spíš skrytě. Ale my se podle ní užuž orientujeme. Rozhodujeme se podle ní nově. A stále znovu přicházíme na to, co tato nová skutečnost znamená – nejen pro nás. A tak se v této důvěře i mezi námi už začíná uskutečňovat… Rozlišujeme přitom čím dál hlouběji neplodnou minulost od přítomnosti a věčnosti. Proto se nemusíme zaseknout v pouhé touze po návratu do normálu, po ničem než po návratu starých časů.

Ostatně – když už jsem ji dal za příklad: Ani taková první republika nebyla zdaleka bez chyby, nemluvě o jiných obdobích našich dějin… A také Tomáš Garrigue Masaryk rozhodně měl svoje stinné stránky podobně jako král David. Nejde o to, si stýskat po zašlé minulosti. Nejde o to, si nekriticky idealizovat ani takové lidi, jako byli král David nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Ani Bible to nedělá, naopak cíleně vypovídá o Davidových selháních. Ale čím pro nás právě takoví lidé mohou zůstávat inspirativní, je otevřenost jejich víry a naděje… Jejich odvaha k vizím spojeným s výhledy až k tomu nejvyššímu Pánu. Jejich upřímné zápasy právě o pochopení vlády jako služby… A tak dál… A stojí za připomenutí, že také tito lidé prožívali velmi bouřlivá, nejistá, chaotická období dějin… Které až z našeho zpětného pohledu vypadají přehledně a jasně. Oni však museli unést nemalou porci nejistoty a rizik. V situacích, kdy mnozí jiní lidé dávali přednost postojům klamnějším postojům a zotročujícím ideologiím. Ale nakolik oba jmenovaní či s další s nimi srovnatelní žili z víry, natolik nemuseli zůstávat jen bázliví, do sebe uzavření a omezení ve svých zájmech. Natolik se mohli rozhodovat k novým a odvážným krokům.

Teď přímo nás Pán provází dalším, úplně novým, doposud nezmapovaným a velmi důležitým obdobím nejistoty, kdy se i mezi námi osobně dějiny teprve utvářejí. Ale našemu Pánu i zde věru náleží plná moc pravdy a lásky, nejzazší budoucnost i poslední slovo nad světem.

Amen

 

Slovo poslání: Ef 1, 17-23