25. 9. 2022 – Iz 12, 1-6
Základ kázání: Iz 12, 1-6
(Kazatel: Jiří Šamšula)
Sestry a bratři, na začátek několik poznámek k této Izajášově písni:
I.
1. Izajáš zde vlastně sám k Bohu nemluví, neříká „děkuji ti, Bože“. On povzbuzuje jiné k děkování a chvále. Vrcholí jeho pobídka slovy: „Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu.“ (v. 6)
Možná si někteří z vás vzpomenete na adventní píseň „Těš se z Krista Krále, dcerko Siónská“ (EZ 445)
2. Dále: Izajáš neříká: Děkujte a zpívejte Hospodinu teď, tady, na tomto místě. Někdy prostě chválit Boha nejde, natož když mě k tomu někdo vyzývá. Když jsem hladový, žíznivý, vyčerpaný, nebo příliš smutný, potřebuje to čas, než se člověk nasytí, než to odezní, než se prolomí nová perspektiva, pak teprve člověk může začít děkovat.
Izajáš zde obrací pohled právě do budoucnosti, vůbec na tuhle dimenzi ukazuje – ano, teď to třeba nejde být vděčný, děkovat, ale ono to půjde, těš se na to, upínej se k tomu, i když to bude třeba ještě trvat. Ale onen den přijde, onen den, onen příhodný čas, kdy znova vzdáš chválu Hospodinu a budeš vzývat jeho jméno.
Tak je tato Izajášova děkovná píseň také kousek hudby budoucnosti.
3. Možná jste se trochu zarazili na tím, že Izajáš mluví o Božím hněvu. „Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě.“ Boží hněv, boží trestání – mnozí jsou tím fascinováni, někdy až příliš, často tváří tvář selhávání druhých, nebo i selhávání vlastnímu. Bůh tohle přeci nemůže nechat jen tak, musí přeci se hněvat a trestat, tváří tvář ruským zvěrstvům na Ukrajině to nějak chápeme víc než jindy. Boží hněv – to je ale také pro mnohé překážka – zvláště tváří tvář utrpení nesmyslnému, absurdnímu, kde nelze použít žádné kategorie viny a trestu. Tohle má být projevem Božího trestu a hněvu?
V dějinách židovské i křesťanské spirituality a teologického myšlení jsme se však tohoto slova nikdy úplně zavit nedokázali – asi něco důležitého vyjadřuje. Možná také vyjadřuje zkušenost, když člověk Boží přítomnost postrádá, nerozumí ji, má víc otázek než odpovědí, a třeba cítí, že se během téhle zkušenosti Boží nepřítomnosti odkrývají i vlastní stíny, vlastní viny, vlastní temnoty. Tedy to, co jde proti Boží lásce, a tedy i proti lásce k sobě a druhým lidem, co ubližuje, sobě i druhým. Možná v této zkušenosti se zrodil, prívěi tehdy v Izraeli, tváří tvář brutálním mocnostem Babylónu, které ho připravily o vlastní stát, tento obraz Božího hněvu – který se však proměňuje v ´útěchu. Možná ne v útěchu nyní, ale v naději, že ten den útěchy nastane.
V budoucnosti.
II.
Jeden z těchto krásných veršů budoucnosti zní: „S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“ (v. 3)
Podívejme se na toto zaslíbení blíže:
Slyším toto slovo jako rozmazlený uživatel a odběratel tekoucí vody, stačí otočit kohoutkem a je to.
V Izraeli, v Palestině byla voda vzácná, prameny byly obzvláště vzácné a mohly i vyschnout. A Izajáš má na mysli ještě více. Mluví o pramenech spásy. Zde jde o více než jen o vodu. Jde o všechno, v čem spočívá život.
Jde o to objevovat zdroje, pra-zdroje a prameny toho, co je podstatou našeho života, co dělá život životem dobrým, smysluplným, lidským, Božím.
Jaké to jsou zdroje?
Existují zdroje a prameny materiální, hmotné povahy, za které můžeme být vděčni.
Třeba takové bydlení. Jak můžeme být vděčni, že máme kde hlavu složit, že máme střechu nad hlavou. Zvlášť když víme, jak bydlení je pro mnohé dnes vzácné, drahé, nedostupné. Jeden ze základních sociálních problémů současnosti.
A nebo naše šatníky, více či méně pestré či naplněné. Venku nám nemusí být zima. Banální, ale skutečné. Oblečení se dnes dá sehnat levně skoro všude.
A co všechny ty další věci a věcičky, kterými se obklopujeme, které nám usnadňují život a které vnímáme jako samozřejmé. Mobilní telefony třeba, internet. (A je otázka, do jaké míry bychom se bez nich vlastně obešli.)
„S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“
Jiné zdroje jsou sociální, společenské povahy. Všechny kontakty, všechna setkání: rodiče, životní partneři, děti, příbuzní, přátelé, sousedé, kolegové z práce. Samozřejmě že všechny naše kontakty obsahují i možnost konfliktu, která se často proměňuje až v příliš bolestnou skutečnosti. Přesto by bez vztahů, sociálního rozměru náš život nebyl k žití. Společenské zdroje – to, že je máme, i když v nich někdy či často troskotáme – za to je dobré být vděčný.
„S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“
A ještě jednou jsou tu jiné zdroje: ty jsou osobní, týkají se mé osoby. Máme nějaké naladění, obdarování, o nichž víme a která zužitkováváme. Každý z nás má různé schopnosti a dovednosti, „ten umí to a ten zas tohle“, jeden umí stavět, někdo hrát na klavír, spravit a opravit, dobře vařit. A když si jsme vědomi toho, co v nás je – a to leckdy také nevíme – potom víme, co také neumíme, jakými zdroji nedisponujeme, ale co zase mají druzí. Za to a za druhé můžeme být vděčni a třeba jim pomáhat ty své osobní zdroje rozvíjet.
„S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy.“
K pramenům a zdrojům života patří v neposlední řadě i otázky po smyslu, po pevném základě, a také odpovědi na tyto otázky, v mnohém předběžné a křehké.
Třeba právě to, že já jsem si život sám nedal, že za něj vděčím jiným. Nejsem zceal pánem svého života, nemám vše ve svých rukou, nejsem zcela svého štěstí strůjcem. Mnohé v mém životě je jednoduše tak, a víra rozpoznává: je darované.
Otázky a odpovědi nacházíme jako lid víry v bibli, křesťanské tradici, mnohé k nám mluví, mnohé také odkládáme, s mnohým se potýkáme, nerozumíme tomu (třeba i ten zmíněný obraz Božího hněvu), třeba i v rozhovoru s jinými náboženskými a spirituálními tradicemi, v jejichž mnohosti žijeme.
A jakou radost máme, když se to protne, když ty duchovní tradice se propojí s vědomím, že jsme v životě neseni, jak napsal Dietrich Bonhoeffer, „mocí předivnou“, která nese i přes dny, kdy mi je těžko, kdy mi je smutno, ztrácí se z očí naděje.
Právě k těmto zdrojům, jejichž prazdrojem je Ježíš Kristus, nás zve Izajášova píseň. Pojďme, čerpejme, radujme se, a i když jsme třeba právě smutní, vězme, že jednou (zase) budeme s veselím čerpat z pramenů spásy. Amen“