První čtení: Iz 29, 13-16

Základ kázání: Mk 11, 27-33

 

Kristova přítomnost nakonec nikoho nenechá netečným. Nenechává nás nezúčastněnými. Vede i ke střetům. Ke konfrontacím. Ke konfliktům. Jako když tenkrát v Jeruzalémě pořádně zhoustl vzduch mezi Ježíšem a mezi oficiálně nejvyššími náboženskými představiteli.

Přišli k němu jako inkvizice. Chtěli ho zahnat do úzkých. A pokud možno ho kompromitovat. „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal tuto moc, abys to činil?“ V pozadí jejich otázky nepřestává znít výhrůžný podtón: Není tvoje moc od zlého? A oč jim ještě jde: Kdyby Ježíš odpověděl přímo, že získal své pověření, svou moc i mesiášskou pravomoc od Boha, mohli by ho snad jednodušeji dostat tam, kam chtějí. Protože oni tu vystupují jako ty nejosvědčenější duchovní autority. Oni jsou teologové, odborníci na slovo vzatí. Kdyby se Ježíš prostořece ztotožnil s Bohem, mohli by jeho tvrzení snadněji zpochybnit, výřečně rozporovat, argumentačně rozcupovat. Označit Nazaretského za lžiproroka a lžimesiáše, který se chvástá.

A kdyby jim náhodou odpověděl naopak, že jeho moc od Boha nepochází, nikdo by mu už neměl důvod dál věřit.

Tak chtěli svou dobře mířenou otázkou zahnat Ježíše do kouta.

Kristova cesta však nekončí někde v koutě. Odpověděl jim normálně – tak, jak byli učenci v té době zvyklí. Protiotázkou. A zároveň jim odpověděl zvláštně – protiotázkou, která obratem zahnala do kouta je samotné. Otřásla jejich, zdánlivě nezpochybnitelnými autoritami: „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe, či od lidí? Odpovězte mi!“ Otázka takhle znějící neznamenala jen nějakou nezávaznou intelektuální hříčku. Mířila na tělo. Nutila přiznat barvu. Ti, kdo se na začátku zeptali: „Řekni nám, Ježíši, co jsi zač“, dostali odpověď na způsob: „Napřed se ukáže, co jste zač vy. Řekněte mi, co si myslíte o Janu Křtitelovi, a já vám pak řeknu, co jsem zač ve vašem světě.“ Ani Jan Křtitel nikoho nenechával netečným. I jeho osobnost vedla ke střetům, ke konfrontacím i ke konfliktům.

Nevyjímaje ani představitele jeruzalémských velekněžských kruhů. Rozhodilo je to. „I dohadovali se mezi sebou: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne nám: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘“ A uvěřit Janovi Křtitelovi tehdy neznamenalo jen převzít nějaký názor. Znamenalo to vzít smrtelně vážně Janovo naléhavé volání: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ A znamenalo to přijmout křest, který Jan zprostředkoval. Uvěřit Janovi – znamená začít u sebe. Začít znovu a jinak. Změnit své smýšlení před Boží tváří. Představitelé velekněžských kruhů se dosud chovali, jako by se jich nic podobného netýkalo. A navíc je mohlo děsit pomyšlení, že Jan se nebál vystoupit jako nekompromisní kritik mocných. Což ho stálo život. Byl popraven. Ale představitelé velekněžských kruhů zůstávali co možná zadobře s mocnými. I s okupanty. Podle taktiky: Raději příliš nevyčnívat. Raději neprovokovat. Oni teď vědí, že z jejich úst by vyznělo falešně, a navíc riskantně – přihlásit se k Janovu odkazu… „Řekneme-li však ‚od lidí‘?“ – to se zas báli zástupu; neboť všichni měli za to, že Jan byl opravdu prorok.“ Někteří lidé by je pak třeba chtěli i kamenovat za rouhání. A toho se ti, kteří sami obvykle rozhodovali o právu kamenovat – báli jako čert kříže. Odpověděli tedy úplně rozpačitě: „Nevíme.“ A Ježíš jim na to řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím.“

A tak celý rozhovor vyústil podle principu: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Říkali jsme si zrovna nedávno na biblické, že takový princip se může zrcadlit v našich cestách s Bohem častěji. Přemýšleli jsme tak o verších, které zazněly i na úvod dnešních bohoslužeb: „Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu.“ Je tedy dobré jednat tak, jak chci, aby Bůh jednal vůči mně. V zrcadle Boží tváře se odráží můj vlastní přístup ke světu, ke druhým lidem i k Bohu samotnému. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. I když nám Ježíš ještě silněji zdůrazňuje šokující Boží milosrdenství: „on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“. Což ale zase spojuje s povzbuzením, abychom přistupovali i ke svým nepřátelům stejně milosrdně, jako Bůh přistupuje k nám. Jak se z Božího lesa teď v Kristově Duchu velkoryse ozývá, má se dál volat. (A jde stále znovu o spojité nádoby Božího a našeho přístupu, protože i Ježíšovy výroky o následování Boží lásky k nepřátelům, dlužníkům a různým dalším hříšníkům vygradují slovy: „Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“) Pod Božím sluncem se odhaluje i celá pravda o nás samotných. Náš přístup k životu se obnažuje. A zjevuje.

Zástupci jeruzalémských velekněžských kruhů před světlem Kristova pohledu uhýbali. Nepřekročili svůj stín. Nechtěli vstoupit do řeky života. Nechtěli se v ní namočit na vlastní kůži. Neodvážili se být sami za sebe. Rozhodovali se jen podle toho, co by si o nich mohli pomyslet druzí. Zůstali zajatci vlastních obav. A vlastní snahy se zalíbit druhým. A tak je proud řeky života míjel. Oslovení se jich nedotklo. Ježíšův smysl života jim zůstal skrytý. Nedoptali se na něj.

Co pro nás znamená – poznávat Ježíše? Co pro nás znamená ptát se po Bohu? Nepoznám Ježíše doopravdy, když budu jeho život jen rozebírat zvenku. Jen chladným analytickým rozumem jako vnější objekt. Když budu jen v mysli přemílat důkazy, důvody pro a proti. Kalkuly, co bych z toho měl, kdybych se k Ježíšovi přiklonil. Otázky, co by si o mně pak pomysleli druzí. Snažit se poznat Ježíše z takového odstupu – to je jak sledovat předpověď počasí, zvažovat u ní, jestli dnes bude hezky, nebo ošklivě, a přitom nechat zatažené závěsy a nevyjít vůbec z domu. Anebo přemýšlet, jak chutná svíčková, ale neochutnat ji. Přistupuji-li k životu víry takhle, Ježíšův život mi zůstane trvalou záhadou. Nezodpovězenou otázkou.

Opravdu Ježíše poznávám, když riskuji bezprostřední kontakt s ním. Přestože nevím dopředu, co přesně to se mnou udělá. Vykročit z klidného závětří. Opustit odstup. Jít s kůží na trh. Vystavit se světlu Kristova pohledu. Poznávat Ježíše znamená nechat se sám od něho poznat. A pozvat dál. Nevystupovat jen jako nestranný kritik. Namísto toho připustit, že já sám jsem kritizovatelný. Přijímat odvahu přiznat si také nepříjemné pravdy o sobě. Ale i odvahu být sám za sebe – v tom čistě pozitivním smyslu. Nechat se osobně vtáhnout do děje. Nebýt jen odosobněným kolečkem v mašinérii moci tohoto světa. Oprostit se od neustálých obav, co by si o mě pomysleli druzí. Oprostit se od neustálé snahy zalíbit se jim. Zastat se pravdy. Žít láskou i tam, kde se nenosí. V pravdě žít láskou i tam, kde končí vysmívána, pohrdá a ubita.

Znamená to také brát smrtelně vážně i ostatní lidi, na jejichž životy dopadá Kristovo světlo. Brát je vážně tak, jak na ně Kristovo světlo dopadá. Počínaje Janem Křtitelem, který ostatní připravoval na Ježíšův příchod. A nekonče mnoha dalšími lidmi, kteří mohou na první pohled vypadat i podobně bláznivě, podobně nezařaditelně, podobně nepochopitelně radikálně, jako se Jan Křtitel jevil svým současníkům. Jakmile vidím v životech druhých problesknout Kristovo světlo, mohu se těmto zábleskům vystavit. Nehodnotit jen opatrně zvenčí. Ale nechat se oslovit, osvětlit, osvítit, oslnit, proměnit evangeliem, poznávat v tom světle Kristův život zevnitř, být jeho součástí, být v tom „až po uši“, namočit se v tom až do dna.

 

Slovo poslání: 2Tm 2, 8-13