První čtení: Mt 21, 1 – 9

Základ kázání: Mt 26, 1-16

 

(Kazatel: Zvonimír Šorm)

 

Květná neděle, kterou dnes slavíme, je jakousi bránou velikonoc. Jí vstupujeme do velikonočního týdne. Jí se otevírají pašijní události. Jí začínají nejdramatičtější a nejrozhodnější chvíle Ježíšova života.

Je to v evangeliích jen pár závěrečných kapitol, a přece je v nich obsaženo tolik. Tolik zvratů, tolik různých emocí i tolik různých postojů. Stojí tu vedle sebe láska i nenávist, odvaha i strach, oddanost i zrada, obdiv i pohrdání, radost i pláč, naděje i zklamání. Různé náboženské a mocenské ambice, ale také různé finanční a kariérní zájmy. Najdeme tu nechápavost, lhostejnost, cynismus, lež, ale i úzkost, osamělost, bezmoc, utrpení a bolest. A všechno to je tu vzájemně propojené, vždy jen pouhý krůček jedno od druhého. Těsně vedle sebe.

Jakoby se tu život zahustil… ale zároveň jakoby i odhalil, jasněji a zřetelněji, o co komu vlastně jde, jaká je koho životní víra. A jak i vratká a proměnlivá může být právě v rozhodujících chvílích.

A i v tom jsou pašije rozhodujícími událostmi – že si rozhodnutí žádají. Tady už nelze rozhodnutí uhnout. Tady se naopak právě už velice zřetelně ukazuje, že rozhodnutím je každý postoj. I nechuť učinit rozhodnutí či netečnost. I ty vypovídají o tom, jaké je to v nás a s námi.

A proto si ten pašijní příběh i vždy znovu připomínáme. Ne proto, že bychom jej neznali, že bychom nevěděli, jak dopadne, ale právě proto, že ten příběh je i náš příběh, proto, že je to příběh i našeho života, našich emocí a našich postojů, proto, že i my jsme jeho součástí.

Proto si jej připomínáme, abychom se i my ptali: A kde v tom všem je vlastně moje místo? Jakou tu já vlastně hraju roli? Co říká zrovna nyní a teď mně?

Proto má smysl mu naslouchat. Celému.

Dnes však jsme teprve na jeho počátku. Dnes ještě zní jásot ulicemi Jeruzaléma. Dnes se ještě radují zástupy. Davy. Dnes Ježíšovi ještě mnozí vyjadřují své sympatie a důvěru. Dnes do něj ještě vkládají svá mnohá očekávání.

Tak jsme to slyšeli při prvním čtení. Ježíš už sice i tím svým vjezdem, tím, že si nevybral vojenského koně, ale obyčejného osla, naznačil, že jeho moc je jiná, než moc těch, kteří sázejí na sílu, kteří mají mocenské ambice po způsobu mocných světa tohoto – ale to možná někteří v tom davovém nadšení ani nezaregistrovali. O tom teď leckteří možná ani nepřemýšlí. Mají své představy o Ježíši, vkládají do něj svá očekávání – a ty teď hrají prim. Však vítězství už je na dosah a brzy se všechno zcela změní. Tak to mnozí očekávají. A tak se i radují, jásají – vychutnávají si tuto triumfální chvíli.

Ano, Ježíš je pro ně v tuto chvíli Bůh. Naděje a spása. To je přece každému v tom davu jasné. Vždyť to tak všichni volají. Všichni to tak skandují.

Jenomže – to jsme právě jen na začátku. Ta Květná neděle však má ještě své pokračování. Pokračování, které ukáže, že přízeň davů bývá vrtkavá a že davové skandování se také může i velice rychle proměnit – až do onoho pátečního Ukřižuj. Neboli, že davové průvody a osobní vyznání, osobní věrnost a oddanost jsou přeci jen dvě různé věci. V davu se leccos skryje; tam, kde člověk jedná za sebe, jmenovitě, tam to však už nejde.

A to všechno je i důvod, proč nechci zůstat jen u oné davové oslavy Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma a za sám základ kázání jsem vybral až ten oddíl z počátku 26.kapitoly Matoušova evangelia, oddíl, kdy už je zcela zřetelné, že Ježíš do Jeruzaléma nepřijel dělat mocenskou kariéru, ale stvrdit to vše, o čem mluvil, kázal i čím žil. Stvrdit to i svou smrtí. Stvrdit to i navzdory mnohému nepochopení, nenávisti i nevraživosti, které jeho slova i jeho způsob života vyvolávaly.

Při vjezdu do Jeruzaléma mohli mnozí žít právě ještě jen těmi svými představami. Tím, jaké představy si sami do Ježíše vkládali. Nyní je však už zřejmé, že moc, kterou přišel zachraňovat a vysvobozovat – a velikonoce jsou a byli, už i ty starozákonní velikonoce, právě o vysvobození – je moc vlastní oběti, moc lásky, která se sama dává a vydává, moc milosrdenství, které nese břemena, těžkosti a bolesti druhých a přijímá je za své. A ne moc vnějšího triumfu.

Tak to právě naznačuje už to samotné Ježíšovo slovo, kdy říká: „Víte, že za dva dny budou velikonoce, a Syn člověka bude vydán, aby byl ukřižován“.

Teď už je tedy jasno – alespoň pro čtenáře evangelií. Ježíš nepřijel do Jeruzaléma s naivní vidinou, že jej tam čeká jen samý jásot, nadšené přijetí a samé sympatie. On sem přijel skutečně ve jménu Hospodinově, ve jménu jeho milosrdenství a věrnosti, které trvají na věky. Nejen když davy jásají, ale i tehdy, když to znamená unést i nenávist, nepochopení či výsměch, když to znamená vzít na sebe i kříž.

On skutečně přišel do Jeruzaléma jako ztělesněná Boží věrnost. Jako Pán a Bůh – tak to vyznává biblická víra.

Ale vyznává to tak skutečně i celý Jeruzalém, jak by se z toho jásotu při vjezdu do Jeruzaléma mohlo zdát? Chápou všichni skutečně o co tu jde?

Když se začteme do té 26.kapitoly Matoušova evangelia, pak vidíme, že tak tomu právě není. Na té osobní rovině už tu nezní tak zřetelný jásot a oslava. Na té osobní rovině se postoje k Ježíšovi začínají tříbit.

A tak tu máme před sebou nejprve velekněží a starší lidu, oficielní náboženskou reprezentaci, ty, kteří měli rozhodující slovo ve věcech Božích. A těm Ježíš rozhodně ztělesněním Boží věrnosti není. Pro ně je jen nepohodlnou osobou, v níž naopak vidí zárodek rozkladu pravé víry. Bořitele starých tradic a zavedených pořádků. Nepříjemného kritika, jež zpochybňuje jejich výsadní postavení, jež zpochybňuje to, jak právě oni víru praktikují a prezentují.

A to je i důvod, proč se jej chtějí zbavit, proč jej chtějí zprovodit ze světa.

Ale všimněme si – už tím, že se radí tajně, už tím, že mluví o lsti, už tím, že se bojí lidu – už tím vším na sebe prozrazují mnohé. Jejich svět je svět intrik, chladných politických kalkulů a strategie, kde důležité je hlavně dosáhnout svého cíle. Třeba přes mrtvoly.

Pak tu ovšem máme i jiný postoj k Ježíšovi. Postoj ženy s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje. Postoj velmi osobní – ale také velice zřetelný. Ta žena toho moc nenamluví, vlastně neřekne vůbec nic – možná to neumí, možná se stydí – a přesto…přesto je zcela jasné, čím ji Ježíš je a co pro ni znamená. Její vztah k Ježíšovi je průzračný i beze slov. Je to vztah lásky, která nekalkuluje, která nešetří, které nepočítá výdaje.

Však právě to ji i vyčtou Ježíšovi učedníci. Nač taková ztráta? diví se pohoršeně. Mohlo se to prodat a výtěžek rozdat. Mohlo se tím posloužit – tak mluví praktičtí učedníci. Ale i oni tím na sebe leccos prozrazují. Jistě, myslí na druhé, myslí na potřebné – řeklo by se. Ježíš by je tedy měl pochválit.

Jenomže Ježíš je nepochválil. Protože na ně myslí na nepravém místě a v nepravý čas. Ježíš je nepochválil, protože nedovedou pochopit, že na všechno jít s metrem užitečnosti prostě nejde. Ježíš je nepochválil, protože nechápou, že láska je víc než jen praktická pomoc.

A navíc – oni myslí na druhé vlastně za cizí peníze. Jejich „pomoc“ spočívá jen v tom, že jiným říkají, co mají dělat.

Ale i to jim Ježíš připomene, když jim odpoví: „Vždyť chudé máte stále kolem sebe…“ Jestliže vám tedy chudí a potřební skutečně tak leží na srdci, že na ně myslíte při každé příležitosti, pak jim přece vy sami, svými prostředky můžete pomoci kdykoli. Ta možnost je tu pořád. A bude vždycky. Vždycky nějací potřební budou. Ale víra právě přeci není jen o praktické pomoci a užitečnosti. Víra je mnohem víc. Víra je i o oddanosti. Víra je právě i o lásce, která se neptá po užitečnosti a výhodnosti, která takto vůbec nepočítá. A ani dobré skutky nejsou jen o užitečných věcech. Dobrý skutek je právě i vyjádření blízkosti, úcty, oddanosti. Dobrý skutek je právě i přiznat se k někomu v pravou chvíli a nehledět na to, co to bude stát. Dobrý skutek může být právě i jen tichá účast, která sice neodvrátí těžké chvíle, ale přesto má svůj hluboký smysl. Posílí. Potěší. Podrží.

Ano – učedníci se leccos od Ježíše naučili, ale mnohé stále ještě nepochopili. A proto i ta jejich láska zůstala tak trochu naučená. Taková jen školácká. Jako když školák se něco snaží opakovat po svém učiteli, ale přitom úplně nepochopil, jak to učitel myslel.

A snad i proto musí učedníci projít právě ještě pašijemi, aby pochopili víc. Aby pochopili, že ta láska, kterou Ježíš žil, právě není jen věcí praktického zhodnocení, ale i té oddanosti a věrnosti, věcí oběti, jež se sice může jevit právě až marnotratnou, která však přesto dovede podržet i osvobodit.

Ta žena s alabastrovou nádobou to pochopila už nyní. A nejen pochopila. Ona podle toho i jednala. A proto se jí Ježíš – i proti svým vlastním – zastal. Vždyť ona rozeznala i příhodnost chvíle.

Ale ani to ještě není ten poslední postoj k Ježíšovi, který nám ten dnešní oddíl líčí. Ještě je tu Jidáš. Právě jeden z nejdůvěrnějších Ježíšových přátel, učedník, jeden z nejbližších.

Těžko říct, co jej tehdy vedlo k tomu, že se rozhodl Ježíše zradit. Že se z přítele stal nepřítel. Z příznivce odpůrce. Z učedníka zrádce.

Možná, že Jidáš čekal, že Ježíš své blízké bude jenom chválit. Možná se mu nelíbilo, že se té marnotratné ženy proti nim zastal. Možná v tom prostě byli peníze, jak naznačuje jeho otázka velekněžím: „Co mi dáte?“ Možná. Ale možná, že to ani není to nejpodstatnější – sám ten důvod. Možná nás ten biblický text chce jen upozornit na to, že i tak to chodí. Že i tak to může být. Že ani přízeň nemusí být věčná a že láska a zrada mohou stát vedle sebe velice těsně. Vlastně jen malý krůček od sebe.

Začal jsem však tím, že velikonoční příběh si vždy znovu připomínáme ne proto, že bychom nevěděli, co a jak se v něm odehrává., ale proto, že je to i náš příběh a my s ním konfrontujeme sami sebe. Proto abychom v něm i my hledali své místo, svou roli. To, kde vlastně stojím já.

A tím bych chtěl i skončit. Ale jedno přece jen nemohu zamlčet. Ať už se najdeme kdekoli, nezapomeňme, že Ježíš zemřel za hříšné. Ne aby je zahubil, ale vysvobodil. K nové životu. K životu z lásky, která nekalkuluje. Amen.

 

Slovo poslání: Ef 5, 1-2.9.15.17