První čtení: Iz 29, 17-24

Základ kázání: Sk 9, 1-20

 

Co zmůže Boží milost? Kam sahá Boží přijetí? S kým se dá počítat? S kým už ne? Čí život se ještě změní? Z jakého už nic dobrého nekouká?

Apoštol Pavel se zamlada projevoval jako nenávistný fanatik. Projevy fanatismu známe i dnes. Vídáme zprávy o náboženských teroristech; jejichž horlivost pro víru je mimochodem sama o sobě pozoruhodná, neboť se nezastaví před ničím a obětuje i vlastní život… Stejně tak Pavlova horlivost byla už od začátku pozoruhodná – a energie té horlivosti Pavlovi zůstala díky Bohu i později, v Kristových službách. Ale horlivost bez lásky – znamená démonickou sílu, co umí rozpoutat peklo na zemi. A nejde jen o ten klasický náboženský terorismus, jak o něm slýcháme v souvislosti s některými skupinami islamistů nebo v nedávné době třeba s křesťany v Severním Irsku. Mám na mysli také všechny ty politické ideologie, zahrnující ušlechtile znějící, často i náboženské myšlenky: Naplnit mimořádné poslání národa, zachránit starý dobrý svět, dát věci do pořádku, očistit, nebo vysloveně „denacifikovat“. Ve stejném smyslu chtěl Pavel vyhladit učedníky Páně, jak jsme dnes četli. Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly.

Jak přistupovat ke zfanatizovaným lidem? Jak přistupovat k těm, kdo se stávají nástroji ideologického běsnění? Přirozená a pochopitelná reakce těch druhých spočívá často ve sklonu lidi s tak nepřijatelnými sklony vykázat někam pryč, vygumovat jejich vliv a nemít už s nimi nic společného. A je mi jasné, že proti lidskému zlu je potřeba se vymezit, ochránit oběť před agresory a tak podobně. Další problém však nastává, když znesváření a odlišně smýšlející lidé zůstanou vůči sobě navzájem zabarikádováni, zůstanou každý ve své bublině a ve vzájemné izolaci, a nehledají už cesty k pochopení a k přijetí těch na druhé straně. Podobné sklony známe i z naší české, na pohled tolerantní společnosti. Nečelíme tu nyní invazi cizí armády, ale vzájemnému rozdělení mnohdy čelíme. Leckdo z nás nemůže vystát, když toho druhého ovlivňují odlišná média, protichůdné informační zdroje či kanály, které ten druhý považuje za odhalení pravdy a ten první v nich zase naopak vidí ztělesnění manipulace. A ovšemže mezi informačními kanály panují podstatné rozdíly, pokud jde o jejich kvalitu a hodnověrnost. Některé prokazují smysl pro poctivou novinářskou práci a pro službu společnosti i přese všechnu nedokonalost a omylnost, jiné však cíleně šíří nedůvěru, překroucené i lživé zprávy, očerňování, nenávist, a cíleně vedou k dalším konfliktům. Člověk má chuť se od jimi zaslepených lidí úplně distancovat, ale touto cestou by mohl postupně dopadat podobně jako oni. Jako ten, kdo chce společnost úplně očistit od těch druhých.

Ježíš však ztělesňuje Boha, který vládne vysoko nad naším rozdělením. Ježíš je Pánem pokoje, který až do krajnosti usiluje o naše setkání, o naše smíření, o naše vzájemné sjednocení. A proto ani zaslepeného fanatika Pavla Ježíš neodsoudil. Neřekl o něm: „Pro takového nemá moje otevřenost smysl. S takovými se žádný kontakt a žádný vztah navazovat nedá.“ Nevyřkl ortel typu: „Pavel, ten u mě skončil.“

Naopak, Ježíš s Pavlem navázal osobní, důvěrný rozhovor. Nechci teď ani řešit otázku, jak přesně se Ježíš Pavlovi zjevil. Podivuhodné mi připadá už jen svědectví o tom, co se mezi nimi odehrálo na rovině běžné komunikace. Ježíš Pavlovi položil naléhavou otázku: „Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ A tak se ukázalo, že může mít smysl navázat osobní rozhovor. Setkat se tváří v tvář. Položit tomu druhému otázku. Tam, kde ten druhý doposud viděl jen tu „svou pravdu“. Kde do té protější tváře nedohlédl. Kristus je Pánem těch nejosobnějších rozhovorů. Vládnoucí otázkami, které jdou opravdu na tělo. Vládnoucí slovy, která se dotknou člověka nejhlouběji a nenechají ho lhostejným. Přestože zpravidla nemáme zkušenosti zvláštních vidění, můžou nás zastavit Boží otázky, může nás zastavit kdesi hluboko rezonující hlas.

„Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?“ Pavel byl nejdřív úplně mimo. Nechápal, o koho, nebo oč se jedná. Ale bytostně ho to zasáhlo. Potom se Kristus výslovně představil – jako ten, který osobně trpí s pronásledovanou církví. Jako ten, kdo se ztotožňuje se svými milovanými v jejich utrpení. V Kristově ostrém světle se také naplno ukázala Pavlova zaslepenost. Pavel „vstal ze země, otevřel oči, ale nic neviděl.“ Snad do té chvíle viděl jen černobíle, ale všecko mu připadalo naprosto jasné. Teď skončil úplně dezorientován. Vstoupil do temné noci, v níž už nic, na čem do té doby stavěl, nedává smysl.

Kristus si však už prošlapal cestu k Pavlově srdci. Cestu, po níž se mohou přiblížit i druzí lidé. Podle dnešního čtení se tehdy neobrátil jen Pavel. Dá se říct, že se svým způsobem obrátil i Ananiáš – k Pavlovi, a zároveň znovu a aktuálně i ke svému Pánu Ježíši Kristu, který i s takovým případem, jako byl Pavel, uměl dál pracovat. Ananiáš se opět obrátil od svých obav a možná i od své zahořklosti, od touhy po odplatě, od chuti, aby si Pavel vyžral Boží trest do dna. Osamělý a dezorientovaný Pavel teď nutně potřeboval někoho druhého, kdo vnese do takto rozházeného života nějaký nový smysl, kdo zprostředkuje nové světlo a nový vhled. A tak se Ananiáš, povzbuzen Božím slovem překonal. Zašel k Pavlovi, vložil na něj ruce a oslovil jej jako bratra. A pouhá návštěva měla ohromný smysl. Pavel se nechal pokřtít. A díky jeho následujícímu působení se křesťanská víra dostala nakonec až k nám.

Ale nezní nám to staré biblické svědectví o Ananiášovi u Pavla až příliš pohádkově, trochu jak z jiného světa? Dovedeme si představit podobné situace i dnes? Mně osobně se vybavily i výpovědi z naší doby. Namátkou zmíním vzpomínku kazatele a humanitárního pracovníka Přemysla Pittera na agenta StB, který byl napřed na Pittera nasazen, aby mu uškodil, ale nakonec spolu oslavili Vánoce a onen agent StB vyznal, že prohlédl, že se sám obrátil ke Kristu. Anebo se mi vybavila kniha dokumentující příběhy mladých lidí v západních zemích, kteří se nechali naverbovat k tzv. Islámskému státu. Stávalo se to v obdobích, kdy sami bloudili, hledali, doposud nezralí, neukotvení, třeba i osamocení, v nějaké krizi, vztahově zranění postupně podlehli masivní manipulaci ze strany špatných autorit… A překvapovalo mě při četbě těch jejich příběhů, že ani takoví lidé nejsou nám nepochopitelné zrůdy, ale v jádru jde pořád o stejné lidi, jako jsme my nebo naše děti. Jde o lidi, s nimiž má smysl dál navazovat komunikaci, dál pracovat.

Má neutuchající smysl hledat a pátrat a ptát se, kde všude mohou vést Kristovy cesty k překonávání vzájemného rozdělení. A možná i vy sami jste už vnímali, vnímáte, anebo ještě zavnímáte oslovení, že byste mohli jít za někým, za kým se vám vůbec nechtělo, nebo nechce. Možná, že cítíte silné výhrady, podobné oněm Ananiášovým: Ne, Pane, to přece nemá cenu, za tímhle člověkem mě fakt neposílej, s ním se mě ani nepokoušej sblížit. Možná že cítíte hlavně obavy podobné těm Ananiášovým: Pane, víš, co je ten člověk zač. Víš, nakolik problematickou minulost má za sebou. Anebo cítíte jakékoliv jiné obavy z toho druhého, například z jeho odlišnosti, tvrdosti, povýšenosti, vlivu… A přesto se vám může dostat – byť třeba náznaku ujištění, že možná právě s takovým člověkem má smysl navázat kontakt. Anebo prohloubit kontakt… Protože Bůh působí i v jeho životě. A že to povede k dobrému. K proměně. Ke sjednocení, v němž se Kristovo tělo doposud zraněné, trpící církve dál bude dávat dohromady.

 

Slovo poslání: 1Tm 1, 12-17