Základ kázání: Mt 22, 1-14

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Podobenství o hostině je jedním z obrazů, kterými Ježíš otvírá nový pohled na Boží království. Příklad z pozemského světa vypráví o světě Božím a o Božím jednání.

Král chystá svatbu svého syna. Všechno připraví a pošle služebníky, aby pozvali hosty. Jenže pozvaní nemají zájem. Ani prvý krát a ani při dalším pozvání. Jdou si za svými obchody nebo na své pole. A aby toho nebylo málo, někteří z těch oslovených dokonce služebníky zabijí! To už je vrchol. Král vzplane hněvem a vyšle vojska. Město vypálí, vrahy zahubí. Pak svým služebníkům řekne: “Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli hodni. Jděte na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.” – Služebníci vyrazili do terénu.

To je základní osa podobenství. S tím problém nemáme. Vypálené město to je jistě Jeruzalém. Ježíš sám předpovídal tragické vyústění Jeho mesiášského poslání. Totiž že On jako Mesiáš bude trpět, že Boží lid – jako ti pozvaní budou účast na svatbě odmítat, a dokonce i v reálu ženicha zabijí… A že pak přijede projev Božího hněvu. Tak jako za Nabuchodonozora /v 6. st. pnl./ tak i teď po Ježíšově smrti přijde pád Svatého města.

Všechno se pak doopravdy stalo. I ukřižování i zničení Jeruzaléma. A podobně jako u babylónského zajetí i nyní se lidé ptali, proč přišlo takové neštěstí, za co je Bůh trestá, tak se ptáme vždy, když nastane čas zkoušek, bolesti… Jak to všechno vzniklo, proč se věci dějí? …

Tehdy dávno v babylónském zajetí lidé odpověď našli: pro naše přestoupení, pro naše hříchy nás Bůh trestá!… Po pádu Jeruzaléma ta odpověď není tak jednoznačná. Protože jen malá část Božího lidu poznala v Ježíšovi Mesiáše. Proto si ta většina odmítnutí Ježíše nedokázala klást za vinu.

Tedy, král chystá svatbu svého syna, pozvaní odmítají. – A jak vše končí? Král po prvních marných pokusech vysílá další služebníky. “Jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.” Král už dále nepřemlouvá ty původně pozvané. Jsou zavoláni prostě jiní. Ti z okraje zájmu, ti, kdo se pohybují či žijí tam, kde se cesty rozcházejí, kde místo domácích potkáte stále více cizích. Potvrzuje to i samotný závěr podobenství. “Služebníci shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré.”

Zarážejí nás slova: shromáždili dobré i zlé. Jak tomu máme rozumět? Když čteme o shromáždění dobrých, tak jsme bez problému. Takoví tam samozřejmě patří. Tak to máme ve svých myslích přímo zakódováno. Tak dělíme svět lidí i jejich karmu. /Dnes to slovo používá snad každý./ Dobré věci se vrací dobrým, špatné věci na hlavu špatným. Ať ve světě vládne spravedlivá odměna!

Ale teď jsme zaraženi. Proč by měli být na hostině i ti zlí? Proč by i tito měli užívat z Boží ruky dobré věci a ujídat z přídělu těch kladných, dobrých? Divíme se. A ptáme se – není to všechno nějaký omyl? Vždyť hned o pár řádků dál čteme ve druhém podobenství o osudu těch, kdo byli z hodovní síně vykázáni. Ten druhý text je graficky oddělen a označen jako podobenství o svatebním šatě.

“Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ´Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ´Svažte mu ruce a nohy a uvrhněte ho do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.” Teď se ovšem budeme ještě víc ptát, jak je to možné, že v prvním případě zůstali mezi svatebčany i ti zlí.

Máme jen jediné vysvětlení. Totiž to, že tato dvě podobenství jsou jen jedním obrazem. Obrazem, který nám nakonec skýtá sám život. Židé jako původní adresáti pozvání na svatbu králova syna přijít odmítli. Podle nich ten Ježíš z Nazaretu “králův syn” nebyl. Čekali někoho jiného, jinak vypadajícího i jednajícího. Někoho, kdo by víc odpovídal jejich představám o Bohu a Jeho Pomazaném. Toho by pak možná za Mesiáše přijali. A tak přišlo pozvání na svatební slavnost na to “pomezí” – až k pohanům /a až k nám/. A zváni jsou všichni, kdo se v dosahu služebníků nacházejí: lidé nejen z Palestiny, ale i z Řecka, z Říma a vůbec z míst, která spadala v čase první církve do okruhu tehdejšího civilizovaného světa. Tento prostor se později rozšiřoval dál do naší Evropy a pak až za “Velkou louži”. A přitom stále platí, že zváni jsou všichni bez podmínek, bez toho, že by se nejdřív měli nějak napravit. Malí, velcí, černí, bílí, hodní, zlí… Zkrátka mišung.

A právě v tom je ta sláva křesťanství a víry. Vidíme to u Ježíše Krista a vidíme to i u sebe. Psal o tom i apoštol Pavel: “Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidských představ, ani mnoho mocných ani urozených…Neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil.” /1. Kor 1,26nn./

Tak to je. Bůh zve každého. Ve sboru v Korintě jsou i tzv. význačné osoby, společensky výše postavené. Proč by ne? Ale pak je tam i ta větší část, lidé bezvýznamní, opovrhovaní, hříšní…Tedy podle výrazů z podobenství – dobří i zlí… Jsou zváni všichni, protože u Boha nemá nikdo nějakou výhodu před druhými. A zvaní jsou ne pro své kvality, ale jen kvůli samotnému charakteru pozvání, který je daný tím, kdo je volá. Volá je Pán Bůh, Otec všech. To znamená Otec posedlého zlými duchy, Otec ženy hříšnice, kterou chtěli ukamenovat, i Otec apoštola Pavla, který nechával zavírat do vězení křesťany. Jsou zvaní všichni dřív než mohli nahlédnout hloubku své nemoci či posedlosti.

Rádi si opakujeme si větu: “ Bůh nenávidí hřích. Ale miluje hříšníky.” Tato pravda platila a platí. Tak to je… Ovšem, jak to je s tou účastí u svatební tabule? Proč jsou zváni i ti, u kterých hrozí, že budou vyhozeni – stejně jako byl vykázán onen dotyčný bez svatebního ošacení?…

Ale nejspíš se ptáme špatně. Důležitější je, k čemu jsou všichni zváni. – Jsou volání proto, právě proto, aby mohli ten svatební šat přijmout. Tak to píše i ten už zmiňovaný apoštol Pavel: “Oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu.” / Ef 4,24./ A také: “Vy přece jste skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste v Krista pokřtěni, také jste Krista oblékli”. /Ga 3,26n./

V těchto myšlenkách nacházíme odpověď na naše otázky. Bůh, ten král z podobenství, zve. Chce, aby se ke svatbě Jeho Syna síň zaplnila do posledního místečka. Ženich, Kristus, a jeho nevěsta církev mají být spolu u svatebního stolu. Tak se to rýmuje a tak se to rýmuje i s Boží vůli. Ale aby ta hostina mohla začít, má mít každý náležitý šat.