První čtení: Ez 18, 21-32

Základ kázání: L 15, 11-31

 

Co stojí za největší pozornost v tom Ježíšově vyprávění, které jsme zvyklí z Ekumenického překladu Bible číst pod názvem podobenství o marnotratném synu? (Zajisté by se dalo nazývat i jinak, třeba o bláznivě milujícím Otci… Anebo jak by vás napadlo?) Kam nás chce Ježíš svým vyprávěním dovést? A k čemu obrátit naše soustředění?

Někteří posluchači se pozastaví nejvíc nad aférou mladšího syna. Troufale zní už jenom jeho žádost o bezodkladné vydání podílu z dědictví. Kdyby tou prosbou chtěl mladší syn svému otci naznačit: „Považuji tě už za mrtvého…“ – Tak by to bylo už hodně silné kafe. Každopádně i z dalšího synova jednání vnímáme zřetelný odstup od otcova domu. Spálené mosty. A pouta zpřetrhaná. Chuť zařídit se po svém, úplně jinde a úplně jinak. A pak ten krach…

Starší bratr si nakonec stěžuje, že mladší prostopášník prohýřil jmění s děvkami. Popravdě ani nevíme, jestli ten mladší prohýřil jmění s děvkami. Člověku někdy zakalí pohled zahořklost, žárlivost, a dokonce možná i skrytá závist, kvůli níž vidí v tom druhém už jenom ty největší zkaženosti – i to, co ani nemusí být pravda. Doslova o mladším synu v původním znění biblického textu čteme, že nabyté jmění poutrácel nespásně, nezachranitelně. V každém případě prázdně a pošetile, bez perspektivy, bez budoucnosti. Pohoršit může to jeho sebevědomé a přitom bezduché promarnění všech hodnot, jež otec za léta vybudoval.

I ve chvíli, když se mladší syn ocitne úplně na dně, si možná obzvlášť kritický posluchač Ježíšova podobenství pomyslí: Vždyť on má, co si zasloužil. I tehdy, když se ten zkrachovalý konečně zamyslí a rozhodne se pro návrat k otci (protože tam, odkud přišel, se má i poslední výpomocný sluha líp) si může kritický posluchač ironicky pomyslet, že tento floutek se snad ani doopravdy duchovně neobrátil, ale má prostě hlad a vypočítal si, kde dostane najíst. Jen proto chce podle kritického posluchače vyznat i to své: „Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě“. Nejkritičtějším posluchačům tyto úvahy nakonec zatemní pohled na Boha samého. Převládne v nich vztek na Otce, který svým milosrdenstvím zvenku viděno tak rozmařile plýtvá.

A v tu chvíli se již ocitají v kůži staršího bratra, který se pozastavuje nejen nad Otcovou nepochopitelnou velkorysostí, ale i nad jeho spěšnou organizací oslavy pro toho, kdo si ji vůbec nezaslouží… Snad kdyby přišel jen zadními vrátky, určenými pro nejpodřadnější z nádeníků… Bez fanfár i bez jakéhokoliv zvláštního haló, v tíživé atmosféře výmluvně trapného ticha… Snad v takovém případě by si starší syn se zadostiučiněním řekl: „Přísnost musí být…“ A téměř tolerantně by zkousl návrat mladšího bratra. Ale zvuk bujaré hudby, tanec a hostina s telecím – co to je za nepořádky přímo tady uprostřed otcova domu? Někteří posluchači se u Ježíšova vyprávění opravdu cítí jako ten starší syn, když má chuť otce obžalovat za velkolepé oslavy věnované hříšníkům.

Někteří posluchači se naopak pozastaví hlavně nad nesmlouvavou tvrdostí staršího syna. Jakou to hořkost a jaký skrytý jed jeho slova zničehonic prozradila? „Tolik let se tu musím dřít a nic z toho…“ „Nikdy jsi mi nic nedaroval…“ Ukazuje se, že i starší syn se nyní otci velmi vnitřně vzdálil, přestože na rozdíl od mladšího bratra fyzicky nikam neodešel. Vyčítá. Dává najevo své zklamání. Takhle si rozhodně nepřestavuje vlastního otce. Už ani k bratrovi se nehlásí – označuje ho: „tenhle tvůj syn“, a nepřímo se tak i od otce distancuje. Někteří posluchači Ježíšova vyprávění se začnou soustředit především na onu tragickou uzavřenost, nepřístupnost a necitlivost. A třeba si také se zadostiučiněním řeknou: Bohu díky, že nejsem takhle zatvrzelý. Já přece myslím na lidi srdečně a mám dost pochopení i pro ty ztracené a různě otřískané životem. Ale v tu chvíli se vlastně člověk již zatvrzuje vůči všem, kdo mu připomínají onoho staršího syna. A nekřesťansky se vzdaluje jim…

Ježíš nás nechce svým vyprávěním obrátit ani proti mladšímu ani proti staršímu z bratrů. Naopak nám chce zprostředkovat svůj přístup k oběma. Zprostředkovat nám otcovu otevřenou náruč za vlastním přístupem skrytou.

Obracet se k Bohu samému znamená soustředit se na ten Boží přístup. Oprostit se od svých sympatií i antipatií natolik, abych přijal Boží zájem o všechny tolik odlišné druhé – a vcítil se do nich i s jejich typických zklamáními. Ať už jde o zklamání těch, kteří připomínají mladšího, nebo staršího syna.

Obrátit se od vlastních předsudků k Bohu znamená přijmout za prvé Otcovu otevřenou otázku: Vrátíš se také ty domů? Necháš se pozvat na dnešní oslavu? Vždyť máme proč se radovat! A patří k tomu i přijetí téhož pozvání pro úplně odlišné sestry a bratry. Včetně těch, kteří až dodnes prožívali své životy naprosto jinak než, jak bys považoval za myslitelné. A měli priority pro tebe naprosto nepochopitelné. To slavnostní pozvání platí i pro ně, přestože by si podle tebe nezasloužili žádné zvláštní pochopení, natožpak nějaký nadstandardní zájem, protože pohrdli snad vším, co ty vnímáš jako opravdu dobré z otcova domu (ať už jde o různé hodnoty a hřivny, které se dají promrhat, ale i o prostou velkorysost a milosrdenství nabízené zkrachovalým hříšníkům). Odpočiň si od kritických myšlenek! Přijímáš to Boží pozvání ke společné hostině?

Jak upřímný, prostý a bezprostřední zájem dává otec najevo oběma svým, tak rozdílným dětem. Od začátku až do konce. A jak je neúnavně sjednocuje i přes etapy naprostého rozdělení.

Hazardní prosbu mladšího syna o okamžité vydání podílu z dědictví nezpochybňuje. Nezačne ihned nadřazeně hudrovat: „Prosím tě, vždyť stejně neumíš s majetkem nakládat!“ Daruje, co si milovaný přeje. A navíc mu ponechává úplnou svobodu. Takový rodič své dítě nepronásleduje jak stíhačka. Ale drží se odvážně zpátky, když syn chce být opravdu sám. I přestože si vybral tak rizikový způsob života v daleké cizině. I přestože se otec tolik těší na následující shledání. Ponechal synovi také dar úplné svobody. Ale potom mu při první příležitosti vybíhá naproti hned, jakmile ho spatří. Vítá ho s dětskou radostí a mateřsky ho objímá a líbá. Přestože syn byl v tu chvíli dosud daleko od otcova domu… Zdaleka si ještě nestihl dát život dopořádku. Otec mu ale nic nevyčítá, neklade zvláštní podmínky a nezpochybňuje synovy motivace, nenaznačuje: „Teď, když nemáš, co jíst, tak je ti tatínek dobrý.“ Ale zaplaví zkrachovalého vlnou zájmu. A možná až v této atmosféře ten znovu nalezený definitivně ožívá. Vykoktá svoje vyznání. A otec už rychle poroučí, aby mu dali nejlepší oděv a prsten a obuv – aby mu dodali význam, postavení a důstojnost… A aby se začalo slavit.

Ale i vůči svému staršímu synovi se otec zachová jako opravdový formát. Nenechává ho užírat se ve svém vlastním hněvu. Opouští s ohledem na svého staršího syna již započatou oslavu a také jemu vychází naproti. Nekritizuje v tu chvíli ani jeho. Nevysmívá se jeho ukřivděným pocitům. Ale přesvědčuje ho pokojně a rovněž nesmírně velkoryse: „Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám je tvé.“ Znamenáš pro mne mnohem víc, než si myslíš. A máš mnohem víc, než dohlížíš. (Neřkuli víc než dohlížíš teď ve své sebelítosti.) „Ale máme proč se veselit a radovat, poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘“

Všimněte si, že otec nechce svému staršímu synovi předat jen povinnost přijmout i toho mladšího. (I když staršímu synovi připadá nyní možná paradoxně jednodušší přijímat nějaké povinnosti než cokoliv jiného.) Otec mu však chce předat svou vlastní radost a vlastní chuť oslavovat návrat ztraceného. V tom pro něho (i pro nás) zůstává přece jen poněkud náročný. Ale právě v tom chce předat svoje největší bohatství.

I dnes máme proč se radovat. A máme proč slavit. Společně. Nerozděleně. Sjednocovaně a sjednoceně v Kristu.

 

Slovo poslání: Ko 3, 1-15