První čtení: Am 6, 1-7

Základ kázání: L 16, 19-31

 

Byl jednou jeden boháč a jeden chudák. Boháčovo jméno už ani neznáme. Ale ten chudák má vlastní jméno. Jakoby život onoho nejmenovaného boháče zůstal v posledku tak chudý, prázdný a šedivý, jen na vnější věci zaměřený, že nemá už vlastní význam, nemá už ani vlastní jméno… O Lazarovi sice také nic moc nevíme, neznáme jeho minulost atd. Ale známe jeho jméno. Lazar má význam. I když nemá nic. Nic než to jméno. Nic než tu hodnotu pod jménem skrytou.

Lazar – odvozeno od Eleazar, což znamená: Bůh pomáhá. Ovšem když vidíme Lazarův pozemský život (nebo životy jemu podobné), napadají nás otázky: Co je to za nesmysl? Jak Bůh pomáhá? Jak se na tohle trápení vůbec Bůh může dívat? Jak může dopouštět, aby Lazar pln vředů tak dlouho lehával u boháčových vrat bezvýsledně a bez povšimnutí? Respektive povšimli si ho psi, kteří olizovali jeho vředy…

Jak může boháč tak dlouho dopouštět, že u jeho vrat Lazar bez povšimnutí lehává? Tedy opravdu si boháč Lazara nevšiml? Anebo s ním nic mít do činění nechce? Pohrdá jím? Odmítl brát Lazara vážně? Říká si, že Lazar na tom stoprocentně nemůže být tak zle – že hraje nějaké divadlo na tomto luxusním místě? Usoudí jedině tolik, že Lazar si za svou situaci beztak může sám? Bojí se boháč Lazara? Opevní se před ním další zdí, kamerami a ostnatým drátem? Najme si ochranku? Vyfotí se na sociálních sítích s nějakou proslavenou osobností, aniž by si přitom na Lazara vzpomněl?

U vchodu Lazar – Eleazar – Bůh pomáhá. Jak Bůh pomáhá? Někdy k tomu též potřebuje lidské ruce. Pokud však žádné spolupracující ruce nejsou v dohledu… Potom si nemůžeme na Boží pomoc šáhnout… Nezbývá nám než uvěřit smysluplnosti slov: „I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi“…

Ovšem „zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama a u něho Lazara.“ Ocitáme se v čím dál temnějším světě. „A nad to vše jest mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo – i kdyby chtěl, nemůže přejít odtud k vám ani překročit od vás k nám.“ Zní tvrdá Abrahamova slova o nepřekročitelnosti té propasti… Možná, že bychom nečekali takové vyprávění zrovna z Ježíšových úst. Možná jsme zvyklí vnímat ho jako útěšnějšího, laskavějšího… Čekáme od něj spíš nějaké pohlazení, potěšení a povzbuzení alespoň na konci takového příběhu… Ale Ježíš nám klade na srdce tím důležitější skutečnosti, když pro ně volí slova tak neladná, neskladná, šokující…

Vnímám teď mezi řádky Ježíšova podobenství něco jako: Berte svou životní realitu reálně vážně! Neutíkejte se jen do hezké představy, že Pán Bůh – jak onen příslovečný dědeček v nebi – vyretušuje vše, co je mezi vámi nepřekonatelně rozklížené a rozbité, že hezky vyretušuje vaše ostnaté dráty a barikády… Vaše vztahy a vaše setkání mohou dostávat nebeský význam. Ale také ty vaše mezilidské propasti mohou zůstat jen těžko překročitelné, pokud je nechcete překročit vy sami.

Ano, slova o nepřekročitelné propasti a o té pekelné izolaci velmi znepokojují i mne… Ale uvědomuji si přitom: Jak znepokojivě vzdáleni si mohou být lidé, kteří se dennodenně potkávají už v našem současném světě…? A v jak velké izolaci se mohou někteří ocitat…? Zažívali jsme podobné pocity s Markétou zrovna v těchto dnech, když jsme prožívali příběh jednoho člověka, který se přebývá na ulici v naší blízkosti… Naráželi jsme třeba na to, s jakým zadostiučiněním a s jakou až jedovatou škodolibostí reagovali někteří lidé v okolí na moment, kdy tomu člověku technické služby vyhodily peřinu. Ať už má člověk sám za sebou jakýkoliv příběh, na světě přece existuje spousta mnohem horších a urážlivějších problémů, než že má někdo bez domova alespoň peřinu, aby mu v noci nebyla zima… Ale v některých momentech jako by se veškerá zloba a veškerá temná energie mezi občany nahromaděná obracela proti takhle snadno přístupným terčům… V nemenší izolaci se ovšem mohou ocitat i úplně jiní lidé v úplně jiných situacích – za jinými hranicemi, za jinými dveřmi, za nejrůznějšími zdmi duševních bolestí, kam najednou už nedosahuje vcítění, kam nedosahuje soucit, kde z nějakého důvodu skončila snaha o pochopení, anebo prostě jen o povšimnutí a hlubší zájem. Každý z nás se v té izolaci můžeme ocitnout. Každý z nás v sobě i kousek Lazara nese. Jest „mezi námi a vámi veliká propast“.

A podle Ježíšova vyprávění ta propast zůstala napevno zafixována v uvažování nejmenovaného boháče vlastně i posmrtně. Aniž by si ji ten boháč alespoň dodatečně uvědomil; tohle je možná jedna z nejpekelnějších rovin toho příběhu… On totiž ani po smrti nemluví s Lazarem osobně. Lazar mu nestojí za přímé oslovení. A vůbec nikomu ten boháč neřekne „příteli“ nebo „bratře“. Řekne jen: „Otče Abrahama, pošli Lazara“. I nadále vnímá Lazara snad jako nějakého poskoka, ale každopádně jako cizí objekt. Nikoli jako vlastního partnera k rozhovoru… I kdyby člověk dal miliony na charitu, ale nevnímal v druhém rovnocenného partnera, stvořeného k Božímu obrazu… Zůstala mezi nimi nepochopitelná propast.

Boháč a Lazar – ty rozdíly určitě nadále trvají mezi lidmi doslova bohatými a doslova chudými. Mezi zabezpečnými a nezabezpečnými, zajištěnými a nezajištěnými. Hrají svou roli mezi námi, obyvateli vyspělého západního světa, a mezi obyvateli rozvojových zemí. Ale trvají také v přenesených rovinách. Všude, kde někomu není tak zvaně dáno, kde zůstává pozadu, izolovaný, mimo. Rovněž i duchovně slabší. (Ježíš též vyprávění o boháčovi a Lazarovi kladl na srdce farizeům, kteří se nábožensky povyšovali, zaměřovali se na to, jak před ostatními vypadají a zároveň se od nich v mnoha ohledech distancovali…)

Teď spočívá na každém z nás díl volby, zda mezi námi budou tak velké vzdálenosti jako v Ježíšově podobenství… Můžeme druhé přehlížet, dívat se na ně přezíravě, zavírat před nimi oči, nevnímat je jako partnery, sestry či bratry stvořené k obrazu Božímu… Nebo k nim naopak s Boží pomocí můžeme přistupovat podle Ježíšova principu: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“

Ježíšův příběh o boháčovi a Lazarovi končí zvlášť ironicky: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Tak uzavírá své vyprávění ten, kdo sám z mrtvých vstal, aby i tuto cestu k nám proklestil. A tak v tím jasnějším světle Kristova vzkříšení stojí za to brát neméně vážně ten původní, prostý postřeh: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají.“ Vždyť máme Desatero přikázání, korunované dvojím přikázáním lásky k Bohu a k bližnímu… Dá se podle toho řídit. A dá se říct, že to samo o sobě už bohatě stačí… Podobně takovou dostatečnost vyjádřil už kdysi prorok Micheáš: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ Něco v tom smyslu už bohatě stačí. A pokud podobné pozvánky ke všední Boží lidskosti odmítáme a nechceme vnímat, tak pozor – možná by naše srdce neproměnily už ani očividné zázraky.

Pokud však Kristovým slovům věříme, tak nacházíme v celém jeho podivuhodném životním příběhu cestu otevřenou. Korunovanou Kristovým ukřižováním a vzkříšením. Vedoucí také skrze Kristovo ztotožnění se s Lazarem a se všemi dalšími podobně vyvrženými a odmítanými lidmi…

A navíc Kristus sám nyní přemosťuje svým obětovaným tělem tu velikou propast mezi námi. Teď a tady jsou všechny ty vzdálenosti mezi námi překonávány ve společenství církve. Boháč a Lazar se tady mohou sejít u jednoho stolu. Mohou si navzájem říkat: „bratře“. Mohou tu jeden druhého oslovit jménem. A tak dál…

Veliké propasti mohou být překlenovány i v celé naší společnosti, když v moci Kristova Ducha podporujeme spojování, ne rozdělení, když mezi sebou nenecháváme dál hloubit příkopy, nenecháváme se manipulovat, nenecháváme se rozeštvat ze strany vypočítavých lidí, kteří by z toho chtěli profitovat, nenecháváme se ovlivňovat sobeckými náladamil…

Vyprávění o boháči a Lazarovi nám dosud naštěstí může znít spíš jako noční můra, z níž ještě dostáváme čas se probudit a začít pojímat okolní realitu jinak… Zatím nám ještě zbývá čas. Cíleně, krůček po krůčku překročit propast. Přehodit výhybku. Obrátit vývoj. Správně se rozhodovat… A moudře volit… Ve všem brát smrtelně vážně toho, kdo z mrtvých vstal. A tváří v tvář konkrétní nouzi druhých lidí brát v Kristu i ten starý zákon a ty staré dobré proroky životně vážně…

 

Slovo poslání: Jk, 2, 1-13