První čtení: Mi 5, 1-4a

Základ kázání: L 2, 1-20

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula, Matěj Opočenský a Filip Němeček společně)

 

I.

Nové nařízení vlády. Máme tu nové nařízení vlády pro všechen lid. Samotný císař přikázal. A rozhýbává masy. Všichni, celý svět se dává do pohybu. Centrální mozek tehdejšího lidstva vydává dogma (evangelista Lukáš zde skutečně výjimečně použil řecké slovo „dogma“): “Sepište se. Potřebuju sečíst, kolik toho mám. Kolika lidem a kolika věcmi vládnu.”

Snad skoro žádný historik ani kronikář by nepohrdl tak velkolepou epizodou z éry nejproslulejšího císaře Augusta, který se nechal titulovat dokonce i jako: „Vznešený imperátor Caesar, syn boha“. Tím spíše nás může překvapit, že evangelista Lukáš okamžitě přesouvá pozornost jinam. Kamera sjede o mnoho příček společenského žebříčku níže.

 

II.

Dva lidé na cestě, přešlí a utrmácení, na chodidlech už vystupují puchýře a skvrny zažraného prachu. Pro těhotnou je tahle cesta samozřejmě tím náročnější. Nějakých pár desítek kilometrů je nutno ujít z Nazareta do Betléma.

Všichni ten příběh známe. I v létě bychom ho nějak převyprávěli. A přesto ho čteme rok co rok.

V čem je tak radostný a úžasný? Inu, Augustus i Quirinius mohou jít k šípku – nebo minimálně se musejí spokojit s dočista vedlejšími rolemi – protože v hlavním záběru se ocitají Marie, Josef a hlavně Novorozeně.

Městečko Betlém, a ne Řím. Nikoliv majetek všeho lidu, ale nuzný chlév, který poslouží za dočasný útulek poutníkům.

Dochází k obrácení pohledu na místa, kde se dějí dějiny, na důležitost či nedůležitost událostí. Ukazuje se, kde si Pán Bůh vybírá středobod svého působení. Augustus s Quiriniem si mohou hýbat masami, ale co skutečně pohne světem, se započalo jinde.

Ten světodějný Boží pohyb se zrovna prodírá starostmi mladé rodiny, která ani nenachází žádné pořádné zázemí. Světové místo historického zlomu teď představují plenky v azylovém přístřešku.

Vánoční příběh připomíná nouzi. Lidskou nouzi – i nouzi uprchlíků, lidí na cestě, v pohybu, kteří nevědí, kde skončí zítra.

Vánoční příběh otevírá příležitost správně se i v té nouzi zorientovat a najít místo v dějinách, které obstojí. Prvorozený syn již spočívá zabalený v plenkách, položen do jeslí namísto do vypolstrované postýlky. Ale je živ a zdráv. Je k světu!

 

III.

A svět se přibližuje. Jen potřebuje trochu nakopnout, pošťouchnout. Hned! A tak je tu anděl. Anděl Páně.

Pastýři asi čekali jen běžnou směnu, normální noční. Báli by se tak maximálně vlka, ale tihle chlapi mají pro strach uděláno. Nečekali by, že je tentokrát přepadne bázeň Boží – strach úplně jiného druhu.

Ostatně s těmi pastýři máme vůbec potíž. Co jsou zač? Možná bychom si představili prostě houževnaté lidi bez bázně a hany, respektované a ušlechtilé vůdce stád typu krále Davida, který sám byl pastýřem a rovněž z Betléma. Což je tradice, kterou nechci zlehčovat. Ale tehdejší zmínky o pastýřích vypadají rozporuplněji než roztomilé figurky z vyřezávaných betlémů. Totiž být pastýřem v Ježíšově době znamenalo vykonávat dost podřadnou práci, žít spíše na okraji společnosti a vzbuzovat podezření. Na usedlejší občany pastýři působili dojmem lidí, se kterými není radno se dávat do řeči. Raději ať se drží za hranicemi našich obcí – u stád, jež hlídají jiným. Asi to muselo být překvapení, když tito hrubí a nemytí chlapi pak přiřítili do vesničky jménem Betlém a srocovali se před jedním z místních chlévů.

Anděl však zamířil právě k nim. Podobně překvapivě, jako když předtím sjela na Marii a Josefa, i nyní si kamera vybírá neprivilegované postavy, zastřené v pološeru. „Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich.“ Ať už jste či nejste příznivci nadpřirozených postav z božských sfér, výjev setkání anděla se spodinou působí silně. Bůh neohrnuje nos. Nemíří přednostně do paláců, nemíří přednostně do chrámů. Jde někam za hradby, za hranice.

Pastýři byli zvoleni jak obzvlášť vhodní příjemci zjevení. Asi i protože mají pro chudobu, prostotu i pro opovržení vnímavost rozvinutou neméně než pro tradiční povolání krále Davida… A navíc bdí u svých stád i v noci; v čase i v nečase zůstávají při smyslech…

Ovšem i tito drsní hrdinové se projeví jako bázlivé děti, když na vlastní kůži pocítí váhu Hospodinovy přítomnosti. „Zmocnila se jich veliká bázeň.“ Dostává se jim však uklidnění: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.” Nejenom pro samotné pastýře, ale pro všechen lid. Paradox Boží přízně: Právě i z těch, které ostatní vyčleňují, se mohou i pro ty ostatní stát přednostní nositelé dobré zprávy – zástupci andělů na zemi.

Vyslanci poselství, které jak svěží blesk rozčísne temnou oblohu tísnivé Augustovy doby. Oproti nařízení pro všechen lid se objevuje veliká radost pro všechen lid. Žádný strach, ale veliká radost. Žádný majetkový soupis, ale bohatství nového života – svobodného a nevypočitatelného. Provázeného tím andělským voláním: „Nebojte se!“

„Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“

Nebeská revoluce se děje odzdola, a zároveň svrchu! Tedy z těch nejvyšších míst, z těch skutečně nejvyšších. Už ne jenom lidská vláda s jejími zákony a nařízeními má zajišťovat pořádek a klid. Boží vláda tu vede k opravdovému pokoji – vláda toho, kdo sdílí celý náš úděl a kdo až do morku kostí ztělesňuje zájem o naše problémy.

Uprostřed světa plného zákonů a nařízení: Boží vtělení.  Bůh se dal světu všanc jako dítě v plenkách, tak má odstartovat něco mnohem většího.

To radikální andělské: Bůh v nich má zalíbení – tedy v nás lidech má zalíbení (v nás, kteří jsme toho mimo jiné i dost podělali – a nejenom do plenek), se uskutečňuje Boží povolání k novému životu v radosti a v pokoji na navzdory hříchu a mocenským bojům.

 

IV.

Také andělé se stanou nakonec jen kulisou. I oni dostali pouze vedlejší roli. Pastýři si mají bedlivě povšimnout toho ještě mnohem vyššího – znamení dítěte:

“Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ – Tak prostá skutečnost se stává svým vlastním nejvýmluvnějším znamením. Sám Bůh přímo zjevuje, že jeho děťátko v plenkách je opravdu to nejdůležitější. Na ústředním místě jeho zjevení se už neřeší nic tak žhavého ohledně císaře Augusta, ohledně koruny krále Davida ani ohledně posvátných andělských hierarchií.

Lukášovi nejde o glorifikaci starých dobrých časů ani o nadvládu mimozemšťanů či jiných vesmírných mocností, ale o uchopení ještě mimořádnější a zároveň důvěrněji blízké skutečnosti: Uprostřed drtivých mocenských mašinérií se křehkost jedinečného, právě narozeného a zatím úplně bezbranného života stává tím nejvyšším trůnem Boží přítomnosti.

Odtud pak ten Boží zázračný pohyb (a protipohyb vůči zlému): Poslední se stanou prvními a tak dál. Nikoliv na základě své vlastní dravosti a agrese, ale skutečně od té nejbezbrannější pozice Božího novorozeněte! Od jeho vydanosti do rukou druhých… Od vydanosti rukou, které i naše ruce potřebují…

A lidé jako pastýři to mohou i vyčerpané Marii dosvědčit skrze svou životní zkušenost.

A my ji můžeme přijmout podobně jako Marie, která to vše dál v mysli zachovávala a rozvažovala o tom. Rozvažujme tedy o tom. A hlavně – radujme se z toho!

 

Slovo poslání: Ga 4, 4-7