První čtení: Joz 24, 1-18

Základ kázání: J 6, 53-69

 

Některé z vás možná napadla otázka, proč dnešní čtení z Janova evangelia nenechat zaznít raději někdy před Večeří Páně. Věty o tom, co znamená jíst Kristovo tělo a pít jeho krev, o pravém chlebu sestupujícím z nebe a tak dál… Ježíš nám jimi samozřejmě přibližuje i význam Večeře Páně… Ale na druhou stranu jsem rád, že to čtení vyšlo právě na dnešní neděli, kdy zrovna Večeři Páně neslavíme, protože ani Večeře Páně nemá skončit u samoúčelného rituálu. Nepřijímáme chleba a víno jen jako magické pilulky na spásu. Neměli bychom je brát jako nějaký záhadný křesťanský elixír života. I živly Večeře Páně nás odkazují a vedou dál – k původnějšímu, hlubšímu tajemství Ježíšova života a našich vztahů s ním.

Řeknu teď přirovnání – nepřesné, abych alespoň z určité strany přiblížil, co mám na mysli: Představte si třeba narozeninový dort. Chutná sám o sobě skvěle. Pravděpodobně ho rádi společně sníme. A běžnou oslavu narozenin si těžko představíme bez něj. Ale nedávalo by kloudný smysl jíst takový dort jen tak – aniž bychom přitom slavili něčí narozeniny… Narozeninový dort nás spojuje s mnohem rozsáhlejšími skutečnostmi. S životem oslavence. Se vším, co prožil za léta, které nám připomíná počet svíček, anebo číslo z barevné polevy…

Podobně Večeře Páně nás spojuje s hloubkou Kristova života i jeho smrti a vzkříšení. A nejde jen o to, jednou za čas si slavnostně Ježíšův příběh připomínat… Už tady možná přirovnání k narozeninovému dortu pokulhává… Protože když jíme narozeninový dort, asi si přitom nepředstavíme, že jíme oslavence samotného. Ale Ježíš nám naopak zdůrazňuje i slova typu: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Ježíš nám dává najevo, že jeho existence (i jeho konkrétní pozemská přítomnost z masa a kostí tak, jak se v tomto světě projevila) je pro nás životodárná, a vlastně i nezbytná – podobně jako chléb k jídlu či kyslík k dýchání. Nestačilo by zpovzdálí si Ježíše připomínat. Nestačilo by jednou týdně či jednou měsíčně uctívat Pánovu velikost náboženskými rituály. Jde o to, Ježíšův život do sebe vstřebávat. Nechat ho podobně jako výživu pronikat až do morku kostí. Zpracovávat ho v sobě. Strávit ho. Strávit i Ježíšovu smrt na kříži… Nechat se těmi skutečnostmi prostoupit. Přijmout je do všech důsledků. Žít z Ježíšova života, žít Ježíšovým životem, spojit s ním vlastní životy nerozlučně.

Lidem, kteří se přiblížili, dochází, že neposlouchají recept na něco tak snadno stravitelného. I Ježíšovi učedníci začali protestovat: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ Dá se též přeložit: „To slovo je tvrdé – kdo mu může naslouchat?“ Kdo vlastně unese jeho obsah? … Co přesně Ježíšovým posluchačům vyznělo tak tvrdě…? Divoce působí už jenom použité výrazy: „jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev“. Vyvolávají až lidojedské asociace… A ještě barbarštěji asi vyzněly v tehdejší židovské společnosti s jejími předpisy pro košer úpravu potravin, které měly být zbaveny veškeré krve. V případě tohoto konkrétního těla a této konkrétní krve tedy najednou padají běžné bariéry. Jde tady o mnohem intenzivnější sblížení, než které je jinak běžně přípustné. Ježíš chce touto divokou formou své řeči zprostředkovat obsah neméně závažný, neméně převratný pro naše životy: Nabídku přijmout dar jeho života i jeho smrti až do krajnosti – celé to neomezené požehnání, ale i utrpení, které je s Kristovou cestou spjato. Za slavnou přijmout i jeho zdánlivě tak neslavnou oběť na kříži…

Ježíš už rozpoznal, že i jeho učedníci reptají, vzdorují, že také oni narážejí na komplikace s vírou spojené… Ale přesvědčuje je, že jeho slova nemusejí být neúnosná. Naopak že právě ona nesou náboj toho pravého Ducha života. A že právě ona dodají pozemské existenci smysl. (A právě ona jsou smyslem slavení Večeře Páně a tak dál…) „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Říká Ježíš doslova. „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Člověk sám od sebe však smysl Ježíšových slov nepronikne, nepřijme-li dar víry od Boha. „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce“, dodává Ježíš nakonec.

„Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a již s ním nechodili.“ Bible nám netají ani moment tak znepokojivý. Už spousta lidí na Ježíšovo evangelium narazilo – a tvrdě… Vylámali si na něm zuby. Nebo se dá říct, že Boží slovo narazilo na jejich nepřístupnost.

V tomto momentě se mimochodem ukazuje, že o kvalitě křesťanského zvěstování nemusí vypovídat počty získaných příznivců. My v chomutovské modlitebně si třeba někdy připadáme trochu neslavně, když se nás sejde jen pár. Zatímco spřátelenému sboru v Německu nebo některým bouřlivě rostoucím evangelikálním společenstvím bychom mohli závidět stovky členů. Bylo by určitě fajn oslovit nové lidi. Ale – což v této souvislosti zní až téměř jako absurdní vtip – pokud jsou pravdy Kristova života zvěstovány opravdu poctivě, tak nemusejí lidi jen získávat. Někdy je dokonce mohou naopak odradit. V takovém případě bychom misijní úspěch rozpoznali podle toho, že jsme dokázali spoustu lidí odradit… (Což ovšem platí jenom někdy… A nelze tím omlouvat případnou neschopnost církevního společenství oslovit kohokoliv…) Ale docela humorně tato zkušenost relativizuje touhu po křesťanské popularitě. Ježíš sám chvílemi mnoho následovníků získal, a jindy jich zase mnoho ztratil. Sám se však nenechal zviklat první ani druhou variantou. Neusnul na vavřínech ve chvílích slávy a nepodlehl ani depresi ve chvílích nepřízně. Zůstal sám sebou a počítal prostě s tím, že jeho zvěst vyvolá i odpor. Protože vypovídá o tvrdé realitě. Ano, přináší do ní nebývalou útěchu, nesmírnou milost a nekonečnou naději… Přesto však nezní zvlášť líbivě, natožpak podbízivě…

Ježíš se nesnaží přivábit masy pozlátkovou reklamou. Ale hovoří s každým otevřeně a upřímně. A pokud ho mnoho lidí opustí, zůstává neméně důležité společenství několika jednotlivců. Ježíš se obrací přímo i k nejužšímu okruhu dvanácti apoštolů a sám otevírá prostor i pro vyslovení jejich pochybností: „Což i vy chcete odejít?“ Koneckonců též nejužší okruh Ježíšových učedníků může na cestách víry bolestně narážet – tím spíš, že se ocitli Ježíšovi tak blízko.

Odpověď Šimona Petra zní napřed trochu neutěšeně: „Pane, ke komu bychom šli?“ Jako by si Petr povzdechl: „Stejně nám už nic jiného nezbývá, než zůstat s Tebou.“ Nebo by mohlo z Petrovy řeči proznívat: Pane, kdo jiný by nás ještě po všech těch zkušenostech s Tebou mohl přesvědčit? Kde jinde bychom našli útěchu? Co jiného by nám dávalo samo o sobě smysl? Někdy se člověk ocitne v rozpoložení, v němž mu Kristova vůle ještě jasný smysl nedává, ale zároveň cítí, že smysl nedává ani žádná jiná alternativa. Takže si připadá poněkud ztracený, ale přinejmenším už chápe, že beztak nemá smysl směřovat jinam než ke Kristu…

„Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Rozvíjí se již Petrova řeč postupně. „A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten svatý Boží.“ Zaznělo nakonec jednoznačné vyznání. Silné vyjádření rozhodnutí pro Krista.

Už třeba o Jozuovi čteme, jak zakončil svou řeč skálopevným vyznáním víry: „Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu.“ Jozuovi tehdy příznivou souhrou okolností odpovídal celý izraelský lid jako jeden muž: „Jsme daleci toho, opustit Hospodina a sloužit jiným bohům! Naším Bohem je přece Hospodin.“ Uzavírali celou svou odpověď deklarací: „Také my budeme sloužit Hospodinu. On je náš Bůh.“

Apoštol Petr proslovil svoje vyznání víry naopak ve chvíli, kdy se ke Kristu mnoho souvěrců hlásit přestalo. Vyznání protříbené vršícími se komplikacemi a neutuchajícími zápasy o víru… Vyznání protříbené narážením na Kristovu tvrdou realitu… A možná i vlastními doznívajícími pochybnostmi…

Ať tak, či onak, vyznání víry v Pána Boha a v Ježíše Krista dává smysl – když je posvěcováno jeho Duchem, který sám objasňuje ty pravé souvislosti Kristova života – i jeho smrti na kříži – s životy našimi.

 

Slovo poslání: Fp 3, 7-16