První čtení: Ž 115

Základ kázání: J 12, 20-36

 

Přitažlivost.

Kde se bere? Jak „funguje“?

Kdo druhé přitahuje? Kdo odpuzuje?

Na první pohled působí přitažlivě krásní a elegantní lidé. Atraktivní ženy či muži… Modelky. Celebrity. Politici, co navenek vystupují solidně, jindy zas podmanivě lidově – i celé PR týmy jim pomůžou v tom, aby získali co nejvíc příznivců. Někdy též duchovní vůdci, guruové dokáží okouzlit. Lidé, co reprezentují štěstí, úspěch či krásu. Magnetizují příslibem, že jejich obdivovatelé a následovníci se také dostanou alespoň trochu tam, kde jsou oni. Blíže k podílu na štěstí či bohatství. Výš na výsluní slávy.

Může však lidská přitažlivost i oklamat? Zklamat? Samozřejmě, že tuhle otázku nejspíš ani nemusím vyslovit. Asi se vám už vybavily situace, které výmluvně svědčí o pomíjivosti atraktivity a slávy. Někteří lidé později zklamou tím nápadněji, čím více nadějí do nic ostatní vkládali. Vzpomenete si asi na velké světové lásky, které se změnily ve světové války. Vzpomenete si na celebrity, které zchátraly. U některých z nich se nakonec projeví už jen skandál na stránkách bulvárního tisku, ale nic zajímavějšího už nepřinesou. Vzpomenete si na politiky, u nichž se časem dají lépe a lépe prohlédnout egoistické hry a za jejichž podmanivými výroky se odhaluje převaha chladnokrevné manipulace. Vzpomenete si i na duchovní vůdce, z nichž se též vyklubou manipulátoři a mistři egoismu. Ti, kdo se takovým lidem oddají, si mohou později připadat dezorientovaní, ztrácející se a zavádění do tmy. Podobnou zkušenost zrcadlí i verš z Evangelického zpěvníku: „Proč se svět marností, bohatstvím, honosí? Vždyť jeho sláva, lesk skončí vždy v bezmoci.“

Ale na druhou si už možná říkáte, jestli takové zhodnocení nezní v něčem až přehnaně černobíle a ploše. Osobně myslím, že někdy je takových nekompromisních pohledů zapotřebí: Chci držet na zřeteli, že existuje dost populárních lidí, kteří klamou svým zjevem, ale ve skutečnosti předávají spíš prázdnotu, či přímo destruktivní vášně v lesklém obalu. A také v dnešní době získávají mnoho mediálního prostoru! Je stále potřeba dávat si na ně pozor. Ale na druhou je fakt, že existují i lidé, kteří si druhé získají něčím potřebným, něčím obohacujícím, něčím podstatným, něčím opravdu smysluplným. Něčím, co není samou sebou. A co ti lidé nemají sami od sebe. Očima víry dohlížíme, že to mohou mít od Boha. A pokud se takoví lidé stanou známými, dostanou šanci předat hodně dobrého. Je ovšem potřeba udržet bdělou pozornost i při pohledu na ně: Zůstanou po celý život konzistentní? Nesejdou na scestí? Nenechají se omámit přízní ostatních?

I mnozí Ježíšovi současníci vnímali jeho význam – jakožto přinejmenším mimořádný. Ještě za Ježíšova pozemského života. Ještě před jeho ukřižováním. Také ti řečtí poutníci, kteří se osmělili vyhledat alespoň Filipa. Filip je totiž z Betsaidy, z Galileje, tzn. z území výrazně ovlivněného řeckým prostředím. On sám se i řecky jmenuje; On by k nim mohl mít přirozeně blíž, on jim nepřipadá tak nadpozemsky nedostupný. Jeho se tolik nestydí požádat: „rádi bychom viděli Ježíše.“ Ale Ježíš je zvláštní celebrita. Nezjevuje se dychtivým očím příliš samozřejmě. Umí se naopak i velmi hluboko skrýt. Ukazuje se jako někdy tak těžko přístupný, těžko uchopitelný a těžko přijatelný…

Filip s Ondřejem vzkaz řeckých poutníků Ježíšovi vyřídili. A Ježíš dává najevo, že také nyní, v blízkosti těchto cizinců se schyluje k rozhodující chvíli. A že jeho život se může ukázat v opravdu významném světle: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ Ale místo toho, aby se před zájemci podbízivě promenoval, pokračuje dost tvrdými slovy, na první poslech ne zrovna přitažlivými. Také ti poutníci uvyklí moudrosti řecké filosofie budou mít hodně o čem přemýšlet: „Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce.“ Slyšíme, že Ježíš neukazuje žádnou hladkou cestu ke slávě. Namísto závratného výstupu na žebříčcích hitparád nabízí pád střemhlav do špinavé země, do hrobu, ke dnu, do sféry nejhlubší bezvýznamnosti a ztracenosti lidí, ke kterým se Ježíš sklání a kterým slouží a mezi nimiž a kvůli nimž a pro něž zemře.

Nenávidět svůj život – to zní až nepřijatelně krutě. Ježíš nás opět léčí šokem. Zprostředkuje nám odstup od tak zvaných životních jistot, na kterých lpíme. Od štěstí, které nám uniká tím rychleji, čím usilovněji si ho chceme uchránit. Od vizí nepomíjejícího úspěchu, zdraví či prosperity, které se rozpadají tím rychleji, čím pečlivěji se je snažíme nabalzamovat. Zprostředkuje nám odstup od toho, co zaplňuje naše obzory a vyhlídky. Abychom dostali příležitosti nazřít světlo té Kristovy cesty, která na první pohled směřuje do neštěstí, do neúspěchu, do předem prohraných bitev.

Ježíš sám dává najevo, jak rozechvěle se před koncem takové cesty cítí: „Nyní je má duše sevřená úzkostí.“ Říká. Není to nelidský superhrdina, prožívá úzkost. Avšak nechce si uchránit své jisté. Neprosí Boha o sebezáchovu, o štěstí, o zvláštní ochranu vyvoleného. Raději pokračuje v modlitbě: „Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Modlitba velké odevzdanosti a pokory, jež podobně proznívá už z počátečních slov starého Žalmu: „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav“… Nechtít nic pro sebe. Nehledat svou vlastní slávu. A nechat svým životem prozařovat Boží. V životě Ježíše se zjevuje Boží život v přímém přenosu. Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

Ostatním je těžko přístupná důvěrná komunikace mezi Synem a nebeským Otcem. Někteří říkají: „zahřmělo“, jiní: „Anděl k němu promluvil.“ Ježíš sám vysvětluje: „Tento hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám.“ Teď nejde jen o můj zdánlivě nepřístupný a nepochopitelný úzkostný zápas. Teď nejde jen o zdánlivě nesrozumitelná tajemství, odehrávající se mezi mnou a Otcem. Totiž i v tomhle mém osobním dramatu zaznívá hlas, který může zasáhnout i vaše srdce. A v okamžicích tohoto mého osobního zápasu zároveň vrcholí univerzální souboj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a mezi silami zlého: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“

…„až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Říká Ježíš. Tak přece slyšíme o přitažlivosti, která se nevyčerpá a neomrzí! O přitažlivosti, co nezapadne do bezvýznamnosti, co neoklame a nezklame, nepromění se ve svůj opak. Jenomže – „až budu vyvýšen“ – tím Ježíš „naznačil, jakou smrtí má zemřít“. Vyvýšen na kříži. Což právě navenek vypadá extrémně nepopulárně, neatraktivně, prokletě, jak pouhý sestup do pekel. Jenomže v Kristově případě se už i v tomto momentě ukáže stvrzení jeho vlády nad světem a počátek jeho nanebevstoupení.

…„až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ Slibuje. Taková přitažlivost neoslňuje na prvním galavečeru. Ale podmaňuje nás neúnavně. Nedá se na ni zapomenout s proměnou žebříčků hitparád. A nedá se přehlédnout, ani když hvězdy tohoto světa zahalí neprostupná tma. Nedá nám spát. Přitahuje nás nakonec i tam, kde se musíme střetnout s trápením, se slabostí i se ztraceností druhých i vlastní. I s neslavnými důsledky hříchů… I v těchto našich slepých uličkách se ukazuje budoucnost Kristovy cesty. Kdo po ní pokračuje dál, může se nakonec dostat až tam, kde je Kristus sám.

Věčnou touhou jsme přitahováni do světla Kristovy slávy.

 

Slovo poslání: Žd 5, 5-10