První čtení: Mk 1, 9-15

Základ kázání: Gn 9, 8-17

Už lidé ve starověku to samozřejmě vnímali, ale také my dnes vnímáme, jak mocné síly se skrývají v přírodě. Nezaplašíme je umělým osvětlením. Neovládneme je sebelepší technikou. Neporučíme větru dešti. A nevytěsníme je za obzor. Povodně, sucha, požáry, zemětřesení… Anebo virus, nepatrný a samostatně skoro neexistující, který však rovněž nabývá celosvětového dosahu. Chaotické a ohrožující živly.

A podobně jako věřícím ve starověku, i nám se při pomyšlení na ně vybavují otázky víry: Stvořil Bůh všechno dobře? Ale nakolik se stvoření zvrhlo? Neseme na tom svůj podíl viny? A nevymkl se svět Bohu docela z rukou? A může nás Bůh skrze přírodní dění oslovit? Zasáhnout? Proměnit nás a připomenout nám svou vůli?

Je fascinující, že podle dnešního textu se nakonec stala tou unikátní Boží připomínkou duha. Nikoli v první řadě potopa jako znepokojivé poselství soudu. Nikoli v první řadě sucho či požáry, zemětřesení či virus. I když i potopa měla z té velké nouze svůj význam – za chvíli o tom ještě promluvím…I když i jiné živelné pohromy mohou Boha svým způsobem připomenout – také k ohni se za chvíli ještě vrátím… Ale z perspektivy dnešního textu ani tyto živly nedostaly význam tak neobyčejný jako duha! A nemohly Boha připomenou tak zářivě, pestrobarevně a tak pokojně jako duha; Zdánlivě bezmocná, zdánlivě nepraktická, neuchopitelná, krásná. Sloužící též jako ukazatelka roztržených nebes. A mimoto starověkým očím připomíná luk zavěšený tak, aby se z něj už nemuselo na nikoho střílet. A navíc lehounká. Skoro jako Duch snášející se na Ježíše při křtu. Překlenující celou zemi energií smíření.

A zní navíc velmi zvláštně, že znamením duhy Bůh zavazuje sám sebe! Nezavěsí ji na oči prostě kvůli tomu, aby poučoval člověka. Ale četli jsme doslova, že o ní mluví jak o připomínce pro sebe samotného: „Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi Bohem a veškerým tvorstvem, které je na zemi.“ Zní to tak, až se člověk má chuť zeptat: Cožpak je Bůh zapomnětlivý a potřebuje snad duhy jak uzly na kapesníku? Věřím, že Bůh není žádný sklerotik. Ale jako by sám sebe musel přemáhat v náročném vnitřním konfliktu… A může to opravdu přinášet mimořádné napětí, spojené s velikou sebeobětavostí: Stvořit a udržovat při životě lidi svobodné – a celé stvoření otevřené té závratné svobodě, a navíc vydané lidem na pospas. Bůh však nechtěl jen naprogramovat loutky či roboty. A tak existuje svoboda do krajnosti – k volbě dobra i k volbě zla. Svoboda ke spolupráci s Boží vůlí. Ale i k zesilování zoufalství, trápení, ničení. Kdyby nás Bůh nechal jen sobě samotným vydané a kdyby se už nijak nepřipomínal a nevkládal by se už nijak do našich záležitostí, skutečně by nám náležela neomezená moc k sebezničení i k likvidaci ostatního tvorstva. Dá se říct, že tím náročnější schopnost Bůh prokazuje, když nezasahuje do běhu světa s obzvláštní silou – zvlášť násilně.

Někdy se sice ptáme, proč dopouští tolik katastrof a tragédií. Ale jindy se naopak ptáme, jak se může tak dlouho dívat na lidské zlo, aniž by zasáhl rázněji. A biblické texty o celosvětové potopě nám připomínají, že Bůh není bezmocný, že není neschopný ani lhostejný k tomu, co se děje. Už dávno dal výmluvně najevo, že umí využít dokonce potopu jako prostředek tříbení, soudu a jako velmi účinný nástroj k vymýcení zlého. Jako takový globální restart… Po němž však nezůstane kámen na kameni. Ještě že mezi tolika ztracenými lidmi se objevil alespoň někdo naslouchající a otevřený slovu záchrany. Někdo tak potřebný a vzácný jako Noe. A tak doléhají slova o potopě jako memento. Jak alarmující vykřičník. A slova o Noemovi jako svědectví nevšední víry, jež hory přes moře přenáší a pak na nich opět vystupuje suchou nohou. Mluví k nám slova o přechodu ze starého do nového života. A také voda křtu nám připomíná mimo jiné vodu potopy. Splachuje staré, odnáší zaniklé a nepotřebné. Utápí ztracené lidi v nás. A my z ní postupně vycházíme na druhý břeh, do sféry vzkříšeného. Otevírá se jiná budoucnost. Jiná šance.

A navíc jsou slova o potopě připomínkou pro lidi zpochybňující Boží mocné záměry – jak je psáno ve druhém listu Petrově na adresu těch, kdo se domnívají, že se už nikdy nic zvláštního nezmění a že ani zaslíbený konec věků v Kristově slávě nepřijde: „Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí.“ A o kousek dál autor dopisu ještě pokračuje: „Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.“ Dle této vyhlídky žijeme nyní v mezičase. A v meziprostoru. Mezi vodou a mezi ohněm. Mezi potopou, která už leccos špatného neodvratně spláchla. A mezi přetavující Boží výhní, která nakonec zanechá už jen to, co je nepomíjitelné. Dostali jsme čas z milosti. Čas pokání. Čas soustředění na Krista, k němuž se můžeme obracet a jehož stojí za to poslouchat. Čas pod nebesy otevírajícími se a komunikujícími. Čas pod nebesy hrozícími seslat jak vodu, tak oheň, ale prozatím rovněž i vyčkávajícími s duhou zavěšenou.

Voda je dobrou služebnicí. Oheň je dobrým sluhou. Voda se snáší shůry jak rosa Boží štědrosti a péče. Napájí. Zavlažuje. Dopřává růst. A oheň prohřívá. Uvádí do varu (vodu též). Stravuje. Přetaví. Promění. Spojuje. Září. A přivádí k nebývalé chuti… Ale oba ty živly se mohou též neúprosně vrhnout na náš svět – jak voda, tak oheň. Učinit rychlý proces s člověkem leckdy tak neočištěným, nepřetaveným, neproměněným, nepoživatelným, leckdy tak temným atd. Oba ty živly mohou vytyčit napříč zpřeházeným stvořením důrazné mantinely.

Bůh udržuje svět ve velkém napětí, když dosud soucitně, shovívavě a láskyplně přidává svůj čas. Na vrchol tohoto napětí zavěsil duhu. Uprostřed prostoru mezi vodou a ohněm. Uprostřed prostoru mezi dravými proudy deště a mezi stravujícím slunečním žárem. Duhu propínající se jak odložený luk, jehož šíp hrozí probodnout spíš Boží srdce.

Člověk se mezitím ani tak převratně nezměnil. (Bůh podle biblických textů nejprve litoval, že vůbec člověka učinil, a proto seslal potopu. Ale potom zas litoval, že seslal potopu, přestože lidé dál tíhli, dál tíhnou ke zlu stejně zkázonosně.) Je třeba s nesmírnou trpělivostí otvírat nové obzory. Vytvářet nové meziprostory. A nechat vyvstávat další duhy. Budovat další a další oázy odpočinku a zotavení uprostřed spouští hříchu. Proto se znovu a znovu objevuje duha – jak mistrná Boží akrobatka, jak provazochodkyně umělecky balancující mezi silami stvoření i zkázy. Proto se objevuje duha jak připomínka nečekaných a zbrusu nových šancí. Duha též jako ukazatelka k nebi nad Ježíšem otevřenému. I jako připomínka Ježíšovy touhy po smíření, která nám zůstává přístupná.

Připomínka, že ještě teď dostáváme čas. Čas navíc. Čas darovaný. Čas mezi vodou a ohněm. Čas, jenž Bůh usmlouval sám se sebou. Čas nezasloužený. Čas také postní. Čas k vděčnosti. Čas k radosti. I čas k obrácení.

Slovo poslání: 1Pt 3, 18-22