První čtení: J 3, 14-16

Základ kázání: 1K 13, 4-7

 

(Bohoslužby následující po sňatku Filipa s Markétou.

Kazatel: Zdeněk Turek)

 

Milé sestry, milí bratři… Tak tedy… Láska… jak to jen říct… No, vždycky je nejtěžší, jak začít… text jsem sice vybral hned, ale kázat na něco takového… má to cenu patlat se v lásce, rozebírat jí? … Chcete to vůbec???… No, nevím… ale, co mi zbývá, když už jsem to takhle nakousl, že?… Zkusím to tedy oklikou…

Milí novomanželé, v pátek v Praze v evangelickém kostele U Jákobova Žebříku v Kobylisích jste si dali manželský slib. Je to neobyčejný slib, který často mnohé lidi dojímá. Přiznám se, že i na mě tyto okamžiky působí. Ovšem, ne vždy. Jen když vím, že slib je upřímný. Na vašem svatebním obřadu jsem nebyl, tudíž jsem nemohl být ani dojat, ale kdybych tam byl, jistě bych se dojetí neubránil.

Ono, bratři a sestry, být svědkem upřímných slibů, to jsou v dnešní době vzácné okamžiky, protože dnešní doba upřímnosti ve slibech moc nedá. A když se jedná o lásku, tak to se už vůbec nenosí… On si totiž už málo kdo uvědomuje, co to vlastně ta „láska“ je.

Láska v dnešní době (i když možná i v těch dobách předchozích, to nemohu porovnat), ztratila svou důstojnost, vznešenost a vážnost. Ztratila v očích lidí svůj skutečný hluboký význam, svůj původní obsah.

Každý si pod tímto pojmem představuje tak trochu něco jiného. Navíc pojmem „láska“ se vůbec nešetří a lepí se s ním i temné díry lidských vztahů, kde o skutečnou lásku vůbec nejde, a kde nám chybí přesnější slova. Dokonce jsou tací, kteří svého partnera, partnerku, manžela, manželku oslovují „lásko“ (Lásko, tobě to dneska sluší… lásko, uděláš mi večeři? … lásko, koupila si pivo? … lásko, lednička je zase prázdná… lásko, tohle mi nedělej! …). Pak se ale také často stává, že za pár dnů, týdnů, měsíců se oslovení „lásko“ změní na oslovení: „Prevíte!“.

Už je to dávno, co se mi do ruky dostal jakýsi bulvární článek o nejslavnějších manželstvích filmových hvězd Hollywoodu. Některým párům jejich láska vydržela několik týdnů a rekordním byl jeden pár (už nevím, o koho šlo), který žádal o rozvod hned po osmi hodinách. (Mimochodem, v souvislosti s tím si uvědomuji, že je moc dobře, že jsem na vaší svatbě nebyl, protože bych vám to mohl zkazit. Zřejmě na svatbách nenosím štěstí. Dělal jsem si totiž rekapitulaci a zjistil jsem, že všichni, u kterých jsem byl na svatbě, už jsou dávno rozvedení. (Tedy až na Silvii a Karla:-) ) Ale někteří to stihli i dvakrát…:-) )

Ano, i to jsou ty momenty, které jasně ukazují, že význam a původní obsah, který možná kdysi (snad před stvořením člověka) patřil slovu „láska“, byl degradován.

A tak mě napadá (možná až filozofická) otázka: Co udělat s tím, aby hluboký význam a obsah pojmu „láska“ byl zachován, když se nazve tímto slovem – svým jménem? …

Napadají mě Shakespearovy verše z Romea a Julie, kde si Julie klade podobnou otázku v souvislosti s Romeem, protože nese jméno nenáviděného rodu Monteků. Ve svém vnitřním monologu k Romeovi říká: „Vyměň jméno! Co je to jméno? To, čemu se říká „růže“ pod jiným jménem vonělo by stejně…“

Náš problém je, že když se řekne slovo „láska“ (což jinak říci neumíme) tak nám už dávno stejně nevoní. Ovšem ten problém není v tom slově, ono slovo ve skutečnosti voní stejně, ale naše čichací receptory jaksi otupěly. Obrazně řečeno – ztratili jsme čich.

Před pár lety jsem jen tak, z vlastního vnitřního hecu začal zkoumat, co o „lásce“ říkají současné encyklopedie. Nahlédl jsem mimo jiné i do Wikipedie. Tak trochu jsem byl zklamán. Doufal jsem, že by tam mimo jiné mohly být zmíněné i nějaké podobné definice, jako jsme četli od apoštola Pavla v listě do Korintu. Nebo alespoň nějaká jiná krásná inspirativní moudra o lásce nebo alespoň odkazy…

Bohužel. V encyklopediích jsem našel jen, jak se snaží „lásku“ definovat a rozdělovat psychologové, biologové, sociologové a jiní vědečtí …ogové: láska v užším smyslu, láska v širším smyslu, láska v náboženstvích, láska v metaforickém smyslu, interpersonální láska, impersonální láska, klasická láska, platonická láska, mateřská láska, láska k idolu, k lidstvu, k vlasti, sebeláska atd.

Pochopitelně, tito vědci …ogové a tvůrci encyklopedií mají zřejmě také svou pravdu, ale něco v tom chybí…

A perličkou je, a to mě dorazilo, že v některých encyklopediích nechybí zmínka o dnu svatého Valentýna…

Přemýšlel jsem tedy o tom, jak bych termín „láska“ v encyklopedii popsal já, a zjistil jsem, že definovat lásku, není jednoduché. Zkuste si to sami, udělat si chvilku a vytvořit si vlastní definici pojmu „láska“… Mě to tedy rozhodně nijak uspokojivě nešlo.

Je možné, že člověk sám od sebe definovat pravou skutečnou lásku neumí a možná ani nemůže. Ledaže, (použiji opět Shakespearův obraz), by se nám vrátil čich, a my jsme znovu mohli cítit její pravou vůni. Protože dokud se lidstvu nevrátí čich, popsat lásku, jak skutečně voní, se stává úkolem nadlidským. Pokud člověk tu vůni neucítí v plné míře, neučiní s ní osobní zkušenost, nemůže o ní tudíž ani adekvátně mluvit. A tuto nevědomost pak schováváme za encyklopedické rozdělování do několika kategorií a popisů toho, jak se „to něco jako láska“ v dané kategorii nejčastěji projevuje.

Zkrátka to, co běžný člověk s otupělým čichem dokáže dobře popsat, je, jak láska voní pouze mezi lidmi. Tedy to, s čím má osobní každodenní běžnou zkušenost.

K překvapení může dojít až tehdy, když se člověk setká s láskou v rovině jiné – v rovině duchovní nebo, chcete-li, v rovině Boží. To je úplně jiná dimenze vůní.

Wikipedie, abych jí zas tolik nekřivdil, pochopitelně s jistým odstupem, stručností a nadhledem encyklopediím vlastním, v jedné větě zmiňuje v kategorii „lásky náboženské“, že v křesťanství je za „lásku“ považován sám Bůh… Pochopitelně tato informace pro mě možná stejně jako pro vás není žádným překvapením. Ale vidím naši většinovou společnost, jak tuto větu docela lehce přehlédne, a nedává jí vůbec žádnou váhu, protože Bůh „přeci neexistuje“. A když už někdo připustí, že by mohl existovat, tak představy o Bohu jsou tak zanesené lidskými předsudky a zkreslenými představami, že to zkoumanému pojmu „láska“ také moc nepřidá… Navíc se v encyklopedii nedočtete, že Láska je Bůh, ale jen že je tu jakási skupina křesťanů, která si myslí že láska je Bůh. Jako by těch, co křesťané nejsou, se to netýkalo. (Pochopitelně. Ono se totiž fakt, že Láska je Bůh, nedá vědecky dokázat:-)

Je to vlastně takový začarovaný kruh. Člověk ví, že láska lidská je vrtkavá, často nespolehlivá, omezená, závislá na přitažlivosti a kráse, časově omezená atd. Taková je lidská zkušenost. Člověk ale zároveň někde uvnitř se s tím nechce smířit. Snad každý člověk někde uvnitř hluboce touží po lásce dokonalé, skutečné a věčné. Touží, hledá, volá po ní, vymýšlí si o ní poezii, krásné příběhy, kochá se tou krásou, ale zároveň upadá do zoufalství, protože si uvědomuje, že je to jen smyšlenka a sen, nenaplněné přání, neukojená touha, nebo má pocit, že je to něco pouze pro vyvolené…

Apoštol Pavel věří, že existuje řešení, jak z toho začarovaného kruhu ven. Věří tomu, protože jeho čich se díky Bohu uzdravil. Získal osobní hlubokou zkušenost, jež vyšla z vyšší – tedy Boží moci. Pochopil, na vlastní kůži – až do morku kostí poznal, jak skutečná láska voní. A právě díky tomu ji může docela přesně definovat. Jeho definice se bohužel do encyklopedií nedostala. Píše ji pouze do dopisu lidem, kteří jsou podobní nám. A ve skutečnosti svou zkušenost nepopisuje jako definici, ale jako naději, že takováto láska je dostupná i nám, neboť, jak víme, „Bůh tak miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný„. Zároveň Pavel popisuje lásku také jako recept, jako konkrétní rady, jak pravou lásku žít, přijímat i dávat.

Kdybychom byli matematici, dalo by se říci, že tyto Pavlovy rady můžeme přijmout jako „pomocný vzoreček na výpočet správného výsledku“. Pomocný vzoreček pro úspěšný životní vztah, respektive úspěšné veškeré vztahy, ke všem, které potkáváme.

Není to jednoduché! Ono proniknout do matematických vzorečků je často náročné a jsme radši, když se zvláště té vysoké matematice můžeme vyhnout. Je to pohodlnější. Možná i to je důvod, proč se mnoho lidí vyhýbá tomuto dnešnímu biblickému textu a mluví o něm jako o něčem zprofanovaném či vyčpělém. Pokud jste už dali možnost svému citlivému čichu prozřít, jistě jste si všimli, že vůně této lásky má nádech i toho co nám moc příjemně nevoní – nádech veliké zodpovědnosti, tolerance, sebezapření a obětavosti, stejně tak obrovské vnitřní vůle, trpělivosti a vytrvalosti.

A tak vám, Markéto a Filipe, přeji, abyste vždy dokázali tento vzoreček lásky do vašeho vztahu aplikovat. Aby váš vztah mohl zakoušet právě tu vyšší dimenzi lásky, o které se v encyklopediích nic nedočtete. A vlastně to přeji i vám všem ostatním i sobě, a to s tím vědomím, že se to netýká jen vztahů manželských, ale všech. Není to jednoduché. Ale když se o to alespoň snažíme, blížíme se k naplnění toho jediného, co po nás Bůh chce. Jak píše Pavel v listu do Říma: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon

(Amen!)

Modlitba:

Náš nebeský Otče, Rádče, Ochránče a Příteli, Tvá láska je tak veliká, že nad ní lidský rozum zůstává stát. Každý toužíme takovou lásku mít, žít, dávat, ale buďto upadáme do pochybností, nebo temnot naší sobecké pýchy, či jakési pohodlnosti, která nám zastírá oči, nebo si nevěříme, že bychom také dokázali takto milovat. Chceme z lásky většinou vidět jen to, co je pro nás přínosné, a zapomínáme, nebo spíš zavíráme oči před tím, že láska také vyžaduje oběť a může bolet. Zavíráme před tím oči, protože se té bolesti sami bojíme. Prosíme, zbav nás těchto zbytečných strachů, které nás brzdí v tom se lásce více otevřít i v tom, aby přes nás mohla proudit k těm, kdo jsou kolem nás, a mohla je oslovovat stejně nebo alespoň podobně jako nás oslovuje láska Tvá skrze Tvého Syna Ježíše Krista.

Dej, prosíme, ať při nás stále zůstává víra, naděje a především láska, která, jak je psáno, je z této trojice největší. Amen!