První čtení: Dt 6,1-13

Základ kázání: Mt 22,34-40

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Je mnoho krásných věcí kolem nás, které můžeme přijímat a radovat se z nich. Jako křesťané spoustu těch krásných a úžasných věcí přijímáme „z Boží tuky“, to jest s vědomím, že to vše dobré a příjemné vidíme jako Boží dary. Děti, vnoučata, cestování, přátelé, sbor, příroda, zahrada… ale i hudba, četba a další věci – to vše nám dokáže přinášet mnoho potěšení.

A mnoho radosti nám dává i biblické slovo. Jedním z nejlepších a nejradostnějších míst v Písmu je právě slovo z Matoušova evangelia z 22. kapitoly. Je to perikopa na dnešní neděli nazvaná: „Největší přikázání“. Má dvě části. Obě jsou uvedeny jako polemika s farizeji.

Co je největší přikázání? – Farizeové Ježíše zkoušeli. Chtěli ho usvědčit ze sektářství, z vybočování ze základního pravověrného učení. Motiv je jasný. Zdálo se jim, že Ježíš káže bludy. A že dokonce i sám někdy zákony porušuje. Tím se jim nelíbil, ba přímo jim vadil. Byli by nejraději, kdyby úplně zmizel ze scény. Teď se ovšem bude muset projevit! „Mistře, které přikázání je největší?“

Co byste řekli vy? – Co je víc, ctít sobotu nebo nezabiješ? Anebo chtěli farizeové slyšet zdůraznění čistoty – nedotýkat se ničeho nečistého, kulticky se neposkvrňovat? … To je opravdu těžká volba. Jenže, dá se stanovit malé přestoupení, a naopak přestoupení velké? Existuje malý hřích a hřích velký?

Apoštol Pavel byl také farizeus a dobře věděl, že hledání nějaké stupnice je nerozum. Proto ohledně náboženských ustanovení napal až jaksi tvrdě: „Kdo porušuje zákon v jedné věci, přestupuje celý zákon.“ Kdybych to měl říct víc lidově, řekl bych: „I kdyby byl i jediný bodík zákoníku proti tobě, víš, že proti tobě je zákon.“

Co čekali za odpověď farizeové, nevíme. Ale jak prozrazuje Bible, Ježíš prostě pokoušeli a doufali, že udělá chybu. Jenže Ježíš je zklamal. I On znal Písma a ustanovení. A nejen je znal. Rozuměl jim ne jako paragrafům, ale jinak – podle Božího pohledu, podle Boží vůle. A proto cituje nejdůležitější a nejvzácnější vyznání Božího lidu, zvané:“Šemá Israel“, „Slyš Izraeli“ z Dt 6,4nn. Tam čteme: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou. Když budeš uléhat nebo vstávat.“ A Ježíš řekl: „To je největší a první přikázání.“

Snad se teď v duchu zeptáme: „Že by Ježíš přece jen chtěl stanovit nějaké pořadí důležitosti?“ – Určitě ne. Toto přikázání, vyznání, je totiž tak velké a tak první, že vše ostatní v sobě obsahuje. Protože jak dobře cítíme, ta slova vyjadřují nejhlubší svazek. Jako matka, která miluje svoje dítě a je se svým potomkem stále. Když sedí doma, či je na cestách, když uléhá nebo vstává… Stejně tak i snoubenci. Myslí jeden na druhého neustále a také nevystupují ze vzájemného propojení… Tak podobně to platí pro toho, kdo miluje Hospodina. Opravdu milovat asi lze jen jediným způsobem. Totiž tak jak jsme to četli v Heidelberském katechismu: „Mým jediným potěšením v životě a smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu.“

Vím, zní to až trochu fantasticky, ale… Ale proč by to nemohlo být? Anebo ještě odvážněji: Proč by to nemělo být? Když mluvíme o svazku, tak také myslíme na to, že není jen jeden, kdo se snaží, a druhý vše jaksi trpně „kapíruje“. Tak jako u lidí vidíme dávání a opětování, tak podobně je tomu i u přikázání milovat Hospodina. I zde jde o dávání a opětování. I zde platí, že když máme naplnit toto veliké přikázání, tak nejsme na tuto výzvu sami. Boha můžeme mít rádi či přímo milovat proto, že On sám miluje. Je „žárlivě milující“, čteme, a znamená to, že On nás chce mít pro sebe. Ne ovšem věznit, ne uzurpovat. On nás chce mít vždy na své straně, vždy obrácené k Němu, ale ne porobené, zotročené.

Ve své lásce nás chce mít svobodné, avšak Jeho lásku opětující. Není to těžké? A je to vůbec možné – milovat a nechat svobodným? Když na to ukazuje Bible, tak zcela jistě to možné je. „U Boha nic není nemožné.“ /Mt 19,26./ Bůh to tak chce i dělá a nás to učí taky.

A to přímo souvisí s tím druhým přikázáním, které Ježíš uvádí farizeům jako druhé největší. Ne jako slabší v důležitosti, ale jako druhé z těch dvou největších. Říká: „A druhé je podobné. Miluj bližního svého jako sám sebe“. Podobné prvnímu v čem? V čem? V tom, co umí Pán Bůh. V tom, co je božské: milovat a nesvazovat; přát a nediktovat.

My sami sobě povětšinou rozumíme. Alespoň v tom, že víme, co jsme udělali. V tom, že si své jednání vysvětlíme, omluvíme. A pokud s námi někdo nesouhlasí, tak řekneme: „Nerozumíš, nejsi v mé kůži.“ Sami pro sebe jsme těmi nejlepšími soudci. Totiž soudci nanejvýš milosrdnými. – A teď nám Ježíš staví zrcadlo větou: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

Jako sám sebe? Slyšíš dobře. Tak jako pro sebe vždy bereš v potaz všechny polehčující okolnosti pro své jednání i selhání – tak čiň i u druhého. Když někdo z lidí, na kterých ti hodně záleží, nebo i někdo ze sboru, udělá něco, co tě raní, jak se zachováš? Začneš si v duchu přehrávat všechno, co by mohlo zjemnit a omluvit jeho skutek? Anebo jednoduše zlomíš nad ním hůl se slovy: „Naštval mě, s ním jsem skončil.“?

Milovat bližního jako sebe samého kromě jiného znamená, že se pokusím být na straně toho člověka. Že se pokusím ze všech sil vysvětlit jeho čin z té lepší stránky. A to přesně tak, jak bychom to dělali při pohledu na sebe. To znamená s nadhledem, s porozuměním, milosrdně.

Zběžné nahlédnuti na dnešní perikopu vyvolává v mysli obraz jakési protivy. Dva póly. Zákon a proti němu láska. Něco se plnit a kontrolovat dá, něco ne. Můžeme plnit předpisy, normy. Ale jak měřit vztah?

Je to past. Ale nemusíme do ní lézt dobrovolně. Ježíš nás vede lepší cestou. Cestou, která opouští známkování a sebe sledování, a vede ke svobodě. Chceš dostát Desateru a všem dalším ustanovením? Tak miluj. Miluj Hospodina celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. A miluj bližního svého jako sebe samého.

Jak se to dělá? – To tě naučí jedině Bůh. Neboť – „Kdo v Bohu přebývá, v lásce zůstává.“ Amen.