První čtení: Gn 1, 1-4

Základ kázání: Mk 7, 31-37

 

Kazatel: Zdeněk Turek

 

Milé sestry, milí bratři, dnešní příběh z Markova evangelia nás přivádí k počátkům Ježíšovi mise i mezi pohany. Nutno podotknout, že kdyby nebylo mise mezi pohany, asi bychom se tu dnes neměli důvod sejít.

Hlavním aktérem příběhu, je hluchý člověk, který navíc špatně mluvil. Ve skutečnosti tu ale nejde o člověka, který je nemocný v tom smyslu, že má problémy se sluchem, koktá či zadrhává, ale o člověka, který žije v jakési nevědomosti. Ta nevědomost se projevuje tím, že není schopen či ochoten slyšet, či naslouchat tomu, čemu by naslouchat měl, a stejně tak, že není schopen mluvit tak, jak by mluvit měl, ale (když to zjednoduším) že mluví nesmysly, prázdná slova, blbosti.

Ježíš se s tímto člověkem setkává na území Dekapole (Desetiměstí), což je místo, kde žijí pohané, tedy lidé, kteří věří v pohanské bohy a bůžky.

Onen člověk, který je k Ježíši přiveden tu zastupuje nejen sebe, ale všechny lidi, kteří jsou doposud hluší k Božímu slovu. Tento člověk je tu zástupcem všech, kteří neměli možnost se s živým skutečným Bohem setkat. Vlastně je zástupcem i dnešních ateistů.

Protože víra tohoto člověka je nasměrovaná špatným směrem a jeho život oddaný jiným božstvům, k jiným hodnotám, je schopen o smyslu života mluvit pouze na základě své dosavadní pohanské či světské zkušenosti, což z Božího pohledu znamená, že mluví „špatně“. Jak jinak může mluvit člověk, který se doposud nesetkal se skutečným Bohem, žije pohanským, nebo světským životem. Životem, který je marný, prázdný, bezútěšný, bez jasného cíle, beznadějný, nesmyslný, špatný? Jak jinak může mluvit člověk, který si myslí že smysl života má, že svůj život drží pevně v rukách, že si může sám rozhodovat co a jak s ním udělá, a hlavně že k tomu svému životu nikoho a nic nepotřebuje, a už vůbec ne Boha?

Teď malinko odbočím a zastavím se u termínu, který v našem textu není zmíněný, ale přímo s ním souvisí. Termín, který souvisí jak se sluchem, tak i s tím co vychází z úst – „SLOVO“

Jak chápeme slovo? Co je to slovo? Samozřejmě, že slovo můžeme vnímat jen jako zvuk, jen jako souhrn souhlásek, které tvoří celek, jakousi jednotku, která má určitý význam. Slova jsou důležitá pro dorozumívání… atd. To všechno víme… Z kontextu bible však vychází, že slova mohou být dvojí.

Jsou slova lidská neboli světská, která sice také mají svůj určitý význam, ale nesměřují k věčnému životu. Jsou často marná, povrchní, jejich význam směřuje k pomíjivosti. Známe to z momentů nekonečného tlachání o ničem i krásných slov z reklam a politických předvolebních kampaní atd. Známe to z momentů, kdy pro mnoho slov přestáváme slova vnímat…

Připomíná mi to situaci, kdy jsem si šel koupit svačinu do vesnického obchodu Coop (dřívější Jednoty), kam chodím často, a většinou platím kartou. Před vstupem byla oboustranná tabule ve tvaru „A“, kde bylo křídou napsáno v jaké slevě, co nabízejí, na dveřích letáček s cenami mražených výrobků, několik letáčků se zlevněnými výrobky, otevírací doba a informace o majiteli a vedení obchodu, protože je zde i náhražka za poštu, tak tu můžete vidět i informace k poště a mnoho dalších a dalších informací, slov i čísel. Ke slovům o tom, že dnes nelze platit kartou, jsem se přes to množství nedostal. To jsem se dozvěděl až při placení. Trapnej jsem byl já, protože oni to přece měli na dveřích napsané. A to nemluvím o tom, že lidská slova jsou často i falešná, sobecká, lživá a zlá… Tato slova můžeme vnímat jako slova s malým „s“, slova lidská, světská, která užívají ti, kteří mluví špatně.

Na druhé straně je Slovo s velkým „S“, Slovo, které vede k věčnosti, k životu, Slovo, které je pravdou, skutečností, Slovo, které je činné, tvůrčí, život probouzející, povzbuzující – tedy Slovo Boží. V prologu Janova evangelia se píše o Slovu: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

V dnešním prvním čtení jsme četli, jak Bůh svého Slova užívá, jakou má moc a sílu: „I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo.“ Kdybychom v knize Genesis pokračovali dál, vidíme, že Bůh svým Slovem stvořil celý svět, vše co nás obklopuje. „Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.“ A nakonec, opět známe z prologu Janova evangelia: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“

Síla a moc ve Slově Božím je v tom, že je jednak tvůrčí, životodárné a smysluplné, ale i v tom, že je pravdivé, skutečné, a hlavně realizované. Kdyby Bůh řekl, „Budiž světlo“, ale světlo by nebylo, nebo kdyby Bůh nenaplnil to, co skrze proroky lidu slíbil – že pošle Zachránce, Spasitele, Mesiáše, jeho Slovo by bylo zbytečné, marné, prázdné a nabylo by stejné úrovně, jako ono slovo světsky lidské. Boží Slovo se stává Slovem s velkým „S“ až v té chvíli a právě proto, že je naplněné, že se stalo Pravdou. A snad právě proto pro nás křesťany je Boží Slovo jistou nadějí a důkazem o Božím milosrdenství a lásce, která nás chce každého dovést do věčnosti…

Ovšem člověk, kterého v pohanské Dekapoli přivedli k Ježíši je prototypem všech, kteří neslyší Boží Slovo, těch, co nejsou schopni či ochotni mu naslouchat, a kteří kvůli tomu mluví špatně. Je prototypem člověka, který žije v nevědomosti, prázdný život, bez víry i naděje… Všimněme si, že v jiných příbězích, kde Ježíš uzdravuje, Ježíš často vyzdvihuje víru těch, kterých se to týká – „Staň se podle tvé víry“, „Víra tvá tě uzdravila“ atd. V dnešním příběhu se víra nijak neprojevuje, není vůbec. Není co vyzdvihovat. Hluchoněmý člověk tu vůbec žádnou víru nemá a díky své situaci snad ani mít nemůže. (Možná jen ti, kteří ho přivedli, projevili svým počinem víru, ale ani to není jisté. Nejspíš chtěli jen vidět zázrak pomocí skládání rukou. Nežádají o uzdravení, ale „aby na něj složil ruce… Jako by i oni mluvili špatně…)

Ježíš však nenaplňuje davovou představu o přikládání rukou. Chce tomu člověku pomoci, chce pomoci i těm co ho přivedli, ale nechce, aby uzdravení skrze ruce bylo dáváno na odiv, nechce, aby to bylo špatně pochopeno. Nechce provést pouhý zázrak. Proto udělá něco, co je pro zázrak očekávající dav nečekané. Ježíš odvádí tohoto člověka stranou od davu, a v ústraní, až na klidném místě, mu věnuje svou pozornost, svou láskyplnou péči, která je prodchnuta přijetím, uvědomělou vážností celé situace toho člověka a v neposlední řadě porozuměním. Dochází tu k osobnímu kontaktu. Ježíš si vyhrazuje svůj vzácný čas i pro to, aby byl pouze s ním, s tímto pohanem, světským člověkem bez víry a věnuje mu speciální péči. A protože se tu ze strany toho člověka neprojevuje žádná víra, přistupuje k onomu uzdravení s Boží mocí.

„Vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha“, což znamená `otevři se!´“ Do celého procesu Ježíš vkládá svou Boží moc v podobě mocného Slova s velkým „S“ – „Otevři se!“… podobně jako kdysi Bůh řekl „Budiž světlo!“… A jak řekl, tak se i stalo. „I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně.“

Díky Ježíšově péči, díky působení Ježíšovy moci, díky jeho Slovu, které proměňuje temnotu ve světlo, se projeví na onom člověku jasná a zřetelná změna.

Ten člověk už není hluchý vůči živému Bohu, a slova, která vychází z jeho úst, jsou v souladu se Slovem Božím, i jeho Slova jsou už s velkým „S“, protože začal „mluvit správně.“

Taková změna, uvádí mnohé v údiv. Takový údiv, že jen stěží to dokážeme udržet v tajnosti. Zázrak si každý může vyložit po svém a posluchači, ke kterým se ona zpráva o zázraku dostane, to mohou špatně pochopit, protože ho neznají v kontextu. A možná právě proto, Ježíš nařizuje, aby to nikomu neříkali. Nejde mu o obdivování zázraku, ale o pochopení toho, že živý Bůh existuje. Že je tu s námi, uprostřed nás, i když ho zrovna nevidíme a neslyšíme. Abychom pochopili, že tento živý Bůh má zájem, a hlavně že má i tu moc, vysvobodit nás lidi z nevědomých temnot a smrti, a že má touhu i moc přivádět nás opět k životu, dokonce i k životu věčnému. Amen.

 

Modlitba:

Pane Ježíši Kriste, i my, ačkoliv věříme, jsme často hluší ke tvému Slovu a namluvíme více slov, které přináší marnost a zmar. Prosíme tě proto, řekni i nad námi ono své mocné Slovo „Effatha“ – Otevři se!

Dej, prosíme, ať jsme vnímavější ke slovům podstatným, život dávajícím a stále probouzejícím. Dej, prosíme, ať jsme vnímavější i k potřebným lidem kolem nás a abychom se jim dokázali věnovat se stejnou péčí, jako to děláš ty. A také tě prosíme, dej a ať i my dokážeme mluvit správně! Amen.