První čtení: Da 6, 1-11

Základ kázání: L 16, 9-15

 

„Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké;“ říká Ježíš. Je fakt, že i přelomové události začínají drobnými krůčky. Třeba takový olympijský závodník musí nejprve každý den trpělivě běhat, aby nakonec zvítězil i v maratonu. Uběhne bezpočet drobných krůčků, dlouho předtím než nastanou jeho vrcholné okamžiky v cílové rovince. Kdyby si pomyslel jenom: K čemu tu budu běhat za humny, vždyť tady přece není žádná olympiáda – tak by se daleko nedostal. Prozíravější lidé však trpělivě pokračují v každodenní drobné práci a nepodceňují nic z toho, čím se musejí zabývat.

I v Bibli narážíme na mnoho svědectví o lidech, kteří byli věrní již v malém, což mělo veliký smysl do budoucna. Vy, kdo chodíte na biblické hodiny, si možná vzpomenete na řeč mladíčka Davida, když vysvětloval královi Saulovi, proč se chce pustit do boje s obrem Goliášem. Řekl mu: „Tvůj služebník byl pastýřem ovcí svého otce. Když přišel lev anebo medvěd, aby odnesl ze stáda ovci, hnal jsem se za ním a bil jsem ho a vyrval mu ji z tlamy. Když se proti mně postavil, chytil jsem ho za dolní čelist a bil jsem ho, až jsem ho usmrtil. Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha.“ David se nikdy předtím nevykašlal na své ovečky. Střežil je proti predátorům a nedal na ně dopustit. V klíčové chvíli se pak ukázal být kompetentním pastýřem celého Božího lidu. A navíc prokázal tu správnou věrnost – věrnost pravému Bohu, jehož jméno chtěl obhájit i před Goliášem.

Podobně prorok Daniel, o němž jsme četli dnes. Osvědčil se už ve správě běžných záležitostí médského království. Nezanedbával a nešidil svou práci ani mezi cizinci. Proto mu také médský král neobyčejně důvěřoval. Daniel ovšem neosvědčil svou poctivost pouze ve všedních povinnostech. Zachoval ji především ve víře v Hospodina. Proto i víru v pravého Boha vzal onen pohanský, médský král nakonec nesmírně vážně. Ale i Danielova věrnost velikým Božím věcem začínala od úplných maličkostí. Daniel prostě dodržoval zvyk třikrát denně se modlit a vzdávat Bohu čest. Dělal to po celá léta, i když se dlouho nic zvláštního nedělo. Ale nepřestal s tím ani tehdy, když mu náhle kvůli uctívání Hospodina hrozila poprava. A tak se z těch maličkých dennodenních krůčků víry najednou staly obrovské, hrdinské kroky. Kroky, jež Daniela vzápětí provedou i jámou lvovou. Pokud jste zvědaví, jak jeho příběh dopadne, přečtěte si onu 6. kapitolu až do konce. Ale i kdyby Daniela lvi sežrali, my už jsme zaslechli svědectví pro víru rozhodující: Svědectví o věrnosti Bohu za jakýchkoliv okolností. Jak v letech poklidně plynoucích, tak i v těch vypjatých, zlomových chvílích.

„Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké;“ říká Ježíš a zní to z jeho úst věrohodně, neboť on sám zůstal věrný až na smrt. Ale dodává také: „kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké.“ Podobné postřehy známe i z lidové moudrosti: Kdo lže, ten krade – a tak dál. Ale pozor! Vždyť člověk nemusí být žádný zločinec, a přesto může žít ve lži, v obrovském sebeklamu. Vždyť právě farizeové Ježíšovy doby vystupovali jako ti nejzbožnější a nejspořádanější ze všech. A byli upřímně přesvědčeni o svých kvalitách. A přesto opakovaně naráželi na Ježíšovu tvrdou kritiku.

Dnes jsme slyšeli o farizejích, kterým se stala kamenem úrazu přímo ta slova o Bohu versus mamonu. Slova o tom, že: „Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům.“ a o tom, že: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Taková slova stojí za stálou pozornost, navíc v kombinaci s předešlými výroky o věrnosti i v nejmenších záležitostech. Uvědomuji si při poslechu těch slov, že neexistuje žádná oblast mého života, o které bych si mohl říct: Tohle je čistě má soukromá věc. Do toho mi Bůh nemůže mluvit. Vzpomínám na farářku, která mě v dětství vedla k víře a na to, jak si dělala legraci z křesťanů pouze nedělních, kteří spíš jenom jednou týdně zajdou do kostela na Pána Boha zazvonit, a pak zase žijí své všední životy nezávisle na něm. To je karikovaný obraz, ale myslím, že každý z nás s podobným sklonem vnitřně zápasí. Ježíš nám klade na srdce velikou věc, když mluví o věrnosti v nejmenších věcech a o tom, že máme Boha milovat celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou – což bezpochyby znamená v každém okamžiku života, uprostřed všeho, čím se zabýváme.

A přímo farizeové se přece systematicky snažili o to, aby jejich zbožnost prostoupila celý jejich život. A přesto jsme slyšeli, že na Ježíšova slova o mamonu tvrdě narazili – farizeové, kteří měli rádi peníze. Zní trochu zvláštně, že lidé na první pohled tak duchovně vyrovnaní ve skutečnosti příliš lpěli na přízemních, materiálních a hodnotách. Ale i to se může stát…

Navíc si myslím, podle toho, co o Ježíšových konfliktech s farizeji opakovaně čteme, že Ježíš častěji kritizoval jejich sklon pojímat i samotnou víru v Boha majetnicky. Tedy nevěřit Bohu celým svým srdcem, ale zkoušet s ním zorganizovat takový výměnný obchod: Chtít si za zbožné skutky kupovat Boží přízeň. Nechat si odměnou za svoje úsilí potvrdit, že právě my jsme dosáhli dokonalosti – na rozdíl od okolních hříšníků, kterých se straníme… Proto farizeje tak štvalo, když se Ježíš k těm hříšníkům naopak důvěrně přibližoval – bez zábran, nezaslouženě, úplně zadarmo. Obchodní farizejskou zbožnost tím postavil na hlavu. Odhalil, že tato zbožnost připomíná duchovní prostituci, protože dělá z lásky kšeft. A právě prostituce znamená sériovou nevěru – nevěru v malých věcech i ve velkých… Ježíš si nejednou lépe porozuměl s opravdovými prostitutkami – když si uvědomovaly, že samy o sobě nic zvláštního na odiv nemají ani neznamenají a že dává zajisté smysl brát Ježíše vážněji než sebe.

Farizeové, kteří měli rádi peníze, se však Ježíšovým výrokům posmívali. Sami si v tu chvíli připadali zkušení, moudří a dobře usazení ve světě. Ježíše považovali za blázna, který ztratil smysl pro realitu.

A tak mě napadá: Dejme si pozor ve chvílích, kdy si my připadáme dost zkušení, moudří a dobře usazení ve světě… Dejme si pozor zvlášť tehdy, když pocítíme chuť pousmívat se různým podobám kristovské odevzdanosti, obětavosti, čistoty, štědrosti, zájmu o druhé, či přímo ochotě všeho se zříci a podstoupit i velké utrpení pro víru a tak dál.

Kristus nás bere rozhodně vážněji než my jeho. A nepodceňuje ani klíčový význam naší věrnosti Bohu uprostřed záležitostí všedních, ba na pohled podružných.

 

Slovo poslání: 1K 3, 21b-1K 4, 5