První čtení: Ž 85

Základ kázání: Mk 6, 1-13

 

Už minule jsme slyšeli první část toho dnešního čtení. O tom, jak Ježíš narazil na nepřijetí u sebe doma a jak tam ani nemohl učinit žádný pořádný mocný čin.

„Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ Ta věta zní na první poslech velmi prostě. „Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ Ale i tahle věta má svou zvláštní sílu v daných souvislostech. Jednak protože Ježíš působil v těch okolních vesnicích opravdu hned poté, co tak tvrdě narazil u sebe doma. Ani po tak drsné zkušenosti se od toho zapadlého galilejského kraje nedistancoval se zahořklým pocitem, že tady beztak Ježíšovy přítomnosti nejsou hodni. Nevzdal to. Nehodil všechny zdejší obyvatele do jednoho pytle. Nezačal pohrdat těmi zdánlivě bezvýznamnými vesničkami, periferií tehdejší Izraele i celého civilizovaného světa. Nevyměnil je obratem za Jeruzalém ani za jiné významnější centrum tehdejšího dění, kde by ho snad mohlo přijmout mnohem víc lidí, mnohem rychleji, poučeněji a osvíceněji. A neutekl ani před hrozbou pomluv a špatné pověsti, která se o něm mezitím již možná začínala po okolí šířit. Naopak, Ježíš ví, že také právě i na takových místech je zapotřebí se lidem náležitě věnovat. A dodává i zdejším nejzapadlejším komunitám nebeský význam.

„Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ Ta věta zní silně už vzhledem k tehdejším souvislostem Ježíšova působení. Ale slyším v ní zvláštní sílu i pro naše dnešní souvislosti – v České republice i v našem Ústeckém kraji. Jednak pokud jde o ty vesnice. V současnosti lze u nás v České republice vysledovat narůstající vzdálenosti a bariéry mezi velkými městy a venkovem. A samozřejmě lze vysledovat i bariéry mezi Prahou či mezi středními Čechami a mezi pohraničními regiony. Víte sami, že například mladí lidé s lepším vzděláním se odsud z Chomutovska častěji stěhují za lepšími příležitostmi jinam. Jakoby naše pohraniční oblasti zůstávaly na druhé koleji. Místní si mohou leckdy připadat poněkud odříznutí od centra dění a zapomenutí stranou, někteří přímo i odstrčení a na pokraji zájmu. Víc lidí je tady postiženo typickými místními problémy, například nedostatkem dobrých pracovních příležitostí, exekucemi a tak podobně. V takových podmínkách se rychleji šíří špatná nálada, na kterou nasedají i různí lokální démoni, kteří zatemňují vnímání, šíří klamy i dezinformace a poštvávají lidi proti sobě. Lidé se v takových krajích mohou častěji projevovat skepticky a cynicky – nedůvěřivě a hrubě i vůči dobrým záměrům, i vůči dobrým slovům a činům… Ale na druhou stranu se tady může tím impulsivněji projevovat i nenaplněná touha po přece jen nějakém Mesiášovi, který by nastolil pořádek, vyvedl z marasmu, obrátil vývoj a způsobil změnu. Někteří lidé v takové atmosféře bohužel také snadněji podléhají Mesiášům falešným, kteří hlas místních démonů spíš zesilují, než aby jej tlumili; využívají dezorientace k posilování vlastní moci.

Ježíš prostředí takových míst naopak projasňuje a vnáší do něj orientaci novou. „Obcházel pak okolní vesnice a učil.“ Věnuje obzvláštní péči právě i zapadlým obcím v duchovně komplikovaných regionech. Právě i odtud navazuje nit. Vzdělává místní obyvatele. Předává porozumění Božímu slovu. A nezůstává jen u letmých, náhodných návštěv… Naopak, systematicky rozvíjí síť nových kontaktů a vztahů. Tak, aby žádné místo nezůstalo zanedbáno. Povolal svých dvanáct apoštolů a uschopnil je šířit evangelium – slovem i léčivou mocí od Boha darovanou. Učinil z nich první vyslance své nové důvěry a naděje.

Skupinka dvanácti apoštolů symbolizuje základ obnoveného Izraele. Od této skupinky začíná Boží znovustvoření celého národa i lidstva. – I když se nás tady v modlitebně sejde třeba jen dvanáct, nepodléhejme dojmu, že nás je příliš málo. Nepodléhejme dojmu, že tento chomutovský sbor zůstává jenom nějakým okrajovým či druhořadým evangelickým společenstvím. Ježíš si volil za výchozí pro své působení právě i taková místa.

A pověřil svým zvláštním duchovním posláním i prosté věřící, kteří nemají žádnou zvláštní teologickou odbornost. Nicméně nějaký čas už Ježíše doprovázeli, a tak od něj získali solidní základ do budoucna. „Zavolal si svých dvanáct, počal je posílat dva a dva a dával jim moc nad nečistými duchy.“ Dával jim moc nad nečistými duchy; To znamená moc zásadní. Svobodu od toho zlého, co užírá lidi v okolí. Schopnosti prohlédnout ďábelské manipulace. Svobodu nenechat se jimi ovládnout a nedat se ochromit ďábelskou arogancí, zastrašováním, zahořklostí či nesnášenlivostí. Ale naopak nad nimi vládnout a účinně od nich osvobozovat i druhé lidi. Takovou mocí obdařil Ježíš své apoštoly.

A vysílá je po dvou, protože dva tvoří zárodek společenství víry a dva si mohou být vzájemnou oporou. A navíc dva svědkové potvrzují pravdivost výpovědi – tentokrát přímo pravdivost samotného Kristova evangelia.

A Ježíš jim přikázal, aby si nebrali nic na cestu, než hůl a sandále, jež byly v tamních horských krajinách prakticky nezbytné. Ale neměli si brát nic do zásoby. Neměli si brát ani mošny, jež s sebou tehdy nosívali i tak zvaní kyničtí filosofové – potulní učenci, kteří si byli zvyklí vyžebrat alespoň něco na později. Apoštolové měli dát od začátku razantně najevo, že šíření evangelia pro ně neznamená zdroj výdělku a že si z něj nechtějí udělat ani prostředek k výhodnějšímu žebrání. Ale že mají opravdu v úmyslu druhým sloužit. A také dávají tímto způsobem najevo, že nemusejí podléhat úzkosti, s níž by pořád jen vystresovaně sháněli věci na zítra. Ale stali se živoucím znamením odkázanosti na Boží milost.

I v dnešních, úplně jiných podmínkách má samozřejmě pořád velkou váhu, když druzí lidé vycítí, že se jim věnujete úplně nezištně. Existují dnes nejrůznější služby i pomáhající profese. Ale zůstává nedocenitelné, když o vás druhý člověk projeví zájem jen tak. Krásně na téma vyslání dvanácti apoštolů káže Jiří Gruber – autor pověstného evangelického Gruberova katechismu. Pomysleli bychom si: Kdo jiný ještě než pan farář Gruber, autor pověstného evangelického katechismu by mohl být povolanějším pro získávání druhých lidí pro Krista? A přesto právě Jiří Gruber káže – cituji: „Křesťanský misionář však žádnou mošničku nemá. (…) Evangelium není byznys, ale dar, který můžeme pouze rozdávat a ne z něj profitovat. Přeloženo do dnešní doby to znamená, že misii by pokud možno neměl dělat profesionál, ale obyčejný člověk. Člověk, který má své světské povolání a neživí se přesvědčováním lidí. Misie musí být projevem skutečného zájmu a lásky k druhému člověku. Z vlastní zkušenosti vím, že sebelepší kázání otalárovaného faráře nikdy nezapůsobí tak mocně, jako upřímná modlitba a bezprostřední svědectví obyčejného člověka. To, co lidé hledají, je autentická víra, a ne profesionální argumentace. Nestyďme se proto mluvit o Bohu co možná přirozeně – v zaměstnání, mezi přáteli, v rodině. Není třeba to umět. Stačí Bohu věřit a žít s ním svůj všední den.

Na druhé straně o tom však nesmíme mluvit pořád! Nejhorší je lidem víru zprotivit neustálým vyčítáním a pobízením. Víra potřebuje svobodný prostor a ne příchuť povinnosti. Jsou však chvíle, kdy je třeba jasně říci: ‚Pán Bůh mi pomohl. Modlitba mi dala sílu. Bible mi ukázala cestu. V kostele jsem prožil radost. Udělal jsem v životě velkou chybu, ale Bůh mi odpustil.‘“ … Tolik Jiří Gruber.

Učedníci pak dostávají od Ježíše ještě další instrukce: „Když přijdete někam do domu, tam zůstávejte, dokud z těch míst neodejdete.“ Mají být tedy otevřeni nejrůznějším příležitostem a setkáním. Když budou přijati v nejnuznějším domě, nechtít jít za lepším. Ale kdyby je naopak u sebe přijala nějaká místní honorace, nacházet cesty i k takovým lidem. V každém člověku hledat spoluobčana království Božího. Nezakládat si na pocitu, že my žijeme jen pro ty chudé, ponížené a utlačované. Ale určitě si ani nezakládat kluby pro slušné občany na vyšší úrovni.

„A které město vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim.“ Na první poslech to zní šíleně… Ale i odtud se apoštolům dostává osvobození. Setřást prach z nohou znamenalo snad přímo distancovat se od daného místa jako od nečistého, jako od pohanského. Anebo by se to dalo chápat prostě na způsob: Vaše nepřijetí je vaše věc. My sami se otřepáváme z vaší negace a pokračujeme dál. Apoštolové tedy nemusejí donekonečna vymýšlet, jak se druhým lidem podbízet. I když je samozřejmě dobré mít sebereflexi; Připustit si a vyznat Bohu, kdy jsem svým vystupováním druhého člověka od Krista spíš odradil, než že bych ho k němu přiblížil. Přiznat si, kdy jsem působil necitlivě a kdy jsem pod rouškou křesťanských řečí dával průchod spíš jenom vlastnímu egu, anebo něčemu ještě horšímu… Není však nutné vyčerpávat se jen vymýšlením dalších a dalších způsobů, jak se druhému podbízet, zalíbit, zavděčit… Od určitého okamžiku je čistě volba těch druhých, zda Kristovo působení přijmou, anebo odmítnou. Apoštolové se mohou i z misijních krachů svobodně oklepat. Setřást prach slepých uliček. A odlehčeni pokračovat dál.

„I vyšli a volali k pokání.“ Apoštolové tedy pokračují v pozvání k obrácení, k němuž volal sám Ježíš a před ním i Jan Křtitel a před ním jiní proroci… Volání k pokání zní vlastně o to pozoruhodněji v těch zapadlých regionech – tam, kde jsou lidé náchylnější k podléhání těm falešným Mesiášům. Protože falešní Mesiášové se tváří, že všechno vyřeší za vás… Tváří se, že za všechno mohou ti druzí, ta druhá strana, nějaké elity, uprchlíci a podobně. Ale tady se najednou ozývá volání: Začněte sami u sebe, opusťte to staré z vašich životů a změňte své smýšlení, obraťte se ze tmy ke světlu a nastupte na cestu nového života, která je pro vás osobně otevřená…

Apoštolové pak také v Kristově síle „vymítali mnoho zlých duchů a potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je“… Potírání olejem má svůj zvláštní rozměr i v tom smyslu, že olejem se tehdy pomazávali králové, případně kněží nebo proroci. K téže skutečnosti se vztahuje i slovo Mesiáš, jež samo o sobě znamená „Pomazaný“. Apoštolové tedy nevolají jen k pokání, ale také se osobně lidí léčivě dotýkají a hmatatelně jim navracejí postavení spoluobčanů království Božího…

 

Slovo poslání: 2K 6, 1-10