První čtení: Iz 26, 7-19

Základ kázání: Mk 16, 9-14

 

Co je důležité pro život? Bez čeho se jen těžko obejdeme?

Někdo by řekl, že nejdůležitější je prostě uspokojit základní životní potřeby. Mít co jíst, mít co pít, mít kde spát. Samozřejmě, že bez vody a bez jídla člověk dlouho nepřežije. Ale učiní člověka holé přežití člověkem? Je tohle opravdu v lidském životě nejdůležitější?

Podle ideologie, která u nás byla nátlakem prosazována za minulého režimu, opravdu spočívá to hlavní v tak zvané ekonomické základně života společnosti. Tedy právě v té rovině uspokojení hmotných potřeb; ta určí ideály člověka a uvede také do pohybu utlačované masy chudých, rozpoutá revoluci… Až někde nad touto hmotnou základnou spočívá kulturní nadstavba – umění, věda, filosofie, vyšší hodnoty, vše, čím se zabývá lidský duch. Ale ta je právě jen nadstavbou, protože vyšších hodnot se člověk nenají. Náboženství se podle této ideologie dá nazvat opiem lidstva, včetně křesťanské víry, protože člověka prý jen omámí útěšnými sny, odvede ho od podstatného i od boje za vlastní osvobození… Taková ideologie byla za minulého režimu prosazována silou, jakožto jediný platný světonázor. Ale i dnes, v naší liberálně demokratické společnosti se objevuje podobný způsob uvažování; vždy, když si lidé říkají, že peníze jsou až na prvním místě, že jde hlavně o ekonomické fungování společnosti a že to ostatní je spíš zbytné, spíš navíc.

Je pro nás životně důležitá víra v Ježíšovo vzkříšení? (Tzn. oblast životního zájmu, která zní na první poslech tak málo prakticky?) Dá se říct, že se bez ní jen těžko obejdeme?

Ani pro křesťany taková otázka nezní zrovna jednoduše. Už Ježíš sám říkal: „Království Boží je mezi vámi.“ A pokud je království Boží mezi námi, pak není ani trochu jedno, co se v našem světě děje – míněno v našem hmotném a všedním světě. I pro nás věřící by bylo velkou chybu utíkat v duchu do zásvětí, jež s pozemským životem nesouvisí. A upřímně řečeno jde o jeden z nejtypičtějších duchovních svodů – i uvnitř křesťanství. A možná, že tolik pohrdlivých výroků o náboženství jako o opiu lidstva musela církev snést i jako součást nepříjemných slov soudu nad tím opravdu falešným a zavádějícím v jejím duchovním životě.

Ukazovat jen nad nebe či kamsi do zásvětí bez vztahu k pozemskému znamená také faul vůči bližním, což vyčteme z mnoha biblických textů, například z prostých slov epištoly Jakubovy: „Kdyby některý bratr nebo sestra byli bez šatů a neměli jídlo ani na den, a někdo z vás by jim řekl: ‚Buďte s Bohem – ať vám není zima a nemáte hlad,‘ ale nedali byste jim, co potřebují pro své tělo, co by to bylo platné? Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá.“

Některé křesťanské teology vedly podobné úvahy k tomu, že se na otázku vzkříšení z mrtvých a na všechny podobné tzv. „vyšší“ duchovní otázky přestali soustředit téměř úplně a začali je považovat za méněcenné, anebo i za poněkud zastaralé v moderní době. A pak navíc po druhé světové válce, ba přímo „po Osvětimi“, kdy naše křesťanská civilizace tak naléhavě pocítila potřebu soustředit se na neopakování podobných zvěrstev v současnosti zde na zemi, nepodceňovat křehkost, jedinečnost a nenahraditelnost zdejšího života a tak dál.

I v dnešní době, ať už z jakýchkoliv důvodů, mnozí věřící pokrčí nad otázkou vzkříšení rameny, jako by byla od začátku mimo. Na druhou stranu je fakt, že ani přehnaně přesvědčené a konkrétní mluvení o vzkříšení nemusí mít tu pravou duchovní hodnotu a hloubku. Jde tady o velké Boží tajemství, jen těžko vyjádřitelné běžnými slovy. Ale byla by také velká škoda setrvat v dojmu, že jde o pouhé starobylé náboženské mlžení a harampádí.

Už v Novém zákoně najdeme ozvuky značně rozvinuté debaty na stejné téma. (Podle mě není za tou naší novověkou pozadu.) Dá se z nich snadno vyčíst, že otázka vzkříšení z mrtvých hraje dle novozákonních autorů vesměs ústřední roli, a zároveň že mezi židy i křesťany se na ni od začátku objevovaly různé názory a že už tenkrát ji také mnozí podceňovali, znevažovali či relativizovali. Cituji namátkou z Druhého listu Timoteovi: „Bezbožným a planým řečem se vyhýbej. Neboť takoví lidé půjdou stále dál ve své bezbožnosti a jejich učení se bude šířit jako rakovina. K nim patří Hymenaios a Filétos, kteří zbloudili z cesty pravdy, když říkají, že naše vzkříšení už nastalo; tak podvracejí víru některých bratří.“ Nejsou to zrovna shovívavá, bezbřeze tolerantní slova. Slyšíme, že podle autora epištoly jde o hodně.

Totální krizi víry v Kristovo vzkříšení však podle evangelií prožili už první apoštolové. I podle svědectví z Markova evangelia, které jsme slyšeli dnes. Marii z Magdaly i dva jiné učedníky změnilo osobní setkání se Vzkříšeným. Osobní zkušenost. Vzápětí si ji už nemohli nechat pro sebe, ale chtěli ji s ostatními Ježíšovými příznivci sdílet. Ti jim však neuvěřili. A možná si připadali o to duchovně poctivější, když vyprávění Marie i těch dvou odmítli. Možná si říkali: My zůstaneme nohama na zemi, vypijme pohár ten utrpení až do na, nenecháme se uchlácholit pohádkami. Ale možná si připadali jen příliš ztracení, zahořklí, zklamaní, smutní, utápějící se v beznaději.

Ale potom se Ježíš konečně zjevil „samým jedenácti, když byli u stolu.“ Společné stolování ve společenství víry (slyšíme tady už názvuk Večeře Páně) – může probíhat Ježíšovi na dosah. Tehdy se Vzkříšený zjevil samotným jedenácti nezvykle jasně. Přestože sami od sebe jej vůbec nečekali. Ale hned potom čteme, že „káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kdo ho viděli vzkříšeného.“ Napadne nás, že jim jen těžko mohli uvěřit, dokud osobní zkušenost se Vzkříšeným neprožili sami. A přesto se museli dozvědět, že v tomhle ohledu selhali. Koneckonců i další a další lidé – a celé další generace až po nás budou odkázány na slyšení jejich vlastního zvěstování – apoštolského zvěstování evangelia. Kéž v nás Kristův Duch neúnavně působí, kéž nás to podivuhodně svědectví uschopňuje dál přijímat!

Podle Kristových slov tedy spočívá důvod jeho nepřijetí v nevěře – nevíře – nedůvěře a v tvrdosti srdce. Tak znějí závažná slova soudu: Nikoliv intelektuální poctivost, nikoliv vnitřní vyzrálost a vyspělost, ale naopak tvrdé, necitlivé, zatuhlé, zkamenělé srdce nám brání přijmout realitu Vzkříšeného Krista. … Ale Hospodin už dávno zaslíbil skrze proroctví Ezechiele: „Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa.“ Takovou vnitřní proměnu v nás působí Duch Vzkříšeného.

Ale proč hraje Kristovo vzkříšení tak zásadní roli pro náš běžný, všední a pozemský život? Dovedeme si představit, jakou z něj dostali radost apoštolové jakožto Ježíšovi nejbližší, ba dokonce i přátelé, kteří se nemohli s jeho násilnou smrtí vyrovnat. Ale co my po dvou tisících letech? My, kdo jsme Nazaretského nepoznali osobně – a uvažujeme hlavně nad zmíněnou otázkou, jak neutíkat do líbivých duchovních představ před naší vlastní tvrdou realitou?

Už první svědkové Vzkříšeného i novozákonní autoři nám však odpovídají právě i na takovou otázku: Právě a teprve ve světle Vzkříšeného (tělesně, hmotně Vzkříšeného!) se ukazuje i pravá hodnota našich životů, naší pozemské reality, našeho snažení. Přijímáme-li toto svědectví nezkresleně a bez cizích náboženských nánosů a náplav, pak právě vzkříšení Kristovo znamená největší naději i pro náš běžný, všední a hmotný svět. Jak píše apoštol Pavel v této souvislosti: „A tak, moji milovaní bratří, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“ Člověk věřící v živého Krista se odváží riskovat v krajním případě třeba i vlastní smrt; „vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.“

Protože ony tragické události před dvěma tisíci lety neskončily tím a pouze tím, že by nesmyslně zemřel třicetitříletý člověk na vrcholu sil, neskončily jen výkřikem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Neskončily jen mrtvolou bezvládně visící na popravišti… Naopak. Kristův vztah k nám, jeho pravdivost i jeho touha po odpuštění a po smíření, Kristova bezmezná otevřenost ke sjednocení s nebeským Otcem i s námi – a jeho dokonalé prostřednictví mezi námi a Bohem Otcem – právě to všechno nezapadlo do propadliště dějin, ale naopak bylo navěky stvrzeno, rehabilitováno a (hmotně, tělesně) zachráněno v Bohu. A Kristův život dostává věčné pokračování – a nejenom anonymně, nejenom, aby se neřeklo, nejenom v automatické podobě nějaké umělé inteligence, ale v té pravé, nezapomínající lásce – konkrétně, osobně, doopravdy: Kristus byl vzkříšen!

Ta zpráva zůstává velikým tajemstvím. Ale Duch Kristův mezi námi dál působí. A náleží mu moc přetvářet i nás v lidi skutečnější: V lidi, kteří do reality Vzkříšeného už začínají patřit!

 

Slovo poslání: 1K 15, 1-12