První čtení: Sk 19, 1-7

Základ kázání: Mk 1, 4-11

 

Doba je pustá a vyprahlá. A žízní čím dál víc i po těch jordánských vodách. A společenská situace není moc uspokojivá. Čas na změnu zralý.

V té době vystupuje Jan Křtitel. A kupodivu ho bere vážně spousta lidí. I když se Jan chová dá se říct bláznivě. Obléká se jak před tisíci nebo před sedmi sty lety. Velbloudí srst totiž nepatří mezi poslední výstřelky módy ani v té tehdejší, zjemnělé antické společnosti. Jan připomíná spíš dávného proroka Elijáše, který jakoby užuž v té nouzi nejvyšší připravuje cestu pro příchod Páně. A kupodivu opravdu hodně lidí Jana tak vážně vzalo. Možná i protože v té divné a blbé celospolečenské náladě začíná být očividně jasné, že skoro nikdo jiný, kdo má větší vliv, se brát vážněji nedá. Jan blázní, leč pro Hospodina. Ne jako manipulátoři, kterým jde o vlastní moc. Anebo jako vychladlí velekněží, kterým jde o vlastní zajištěná místa. Ti sice vypadají solidně, ale nemají co říct. Jan vystupuje na poušti lidských srdcí jako ztělesněný výkřičník. Vlastně už ani ne jako výkřičník. Vždyť právě on se nevypíná a nevyvyšuje. Změnil se spíš jen v dvojtečku pro Boží hlas. Uprostřed příběhů nedořečených, zůstávajících bez pointy. Uprostřed doby, která spíš sténá bolestí, a proto nevypovídá příliš srozumitelně o svém smyslu; zadrhává se v pokročilém stádiu těhotenství.

Jan vystupuje na poušti. Na symbolické hranici vstupu do zaslíbené země naznačuje nový začátek. Obrat směru a nový přechod Jordánu. Nové domů. Lidé si volí tu cestou, protože cítí, že tak, jak to šlo až doteď, to už dál nejde. Nechávají se pokřtít na odpuštění hříchů.

Ale Jan také ukazuje, že i zdejší nový začátek je opravdu jen začátkem. Ukazuje dál za hranice známého. K hlubším vodám. A ke vzdálenějším obzorům. K návratu k Pánu, jenž přichází a teprv přijde. Jan sám si nehraje na Mesiáše. Zůstává dvojtečkou otevřenou. Vytrvá, svodům popularity nepodléhaje. Nestrhává si určující pozornost na sebe. Ne jako manipulující vůdci sekt. Ne jako politici, kteří se tváří, že bez nich se zhroutí svět. On očišťuje transparentně, vodou nefalšovaně průhlednou a neznečištěnou Janovým vlivem. On otevírá oči, a proto nezastírá výhled. A připravuje půdu. Vlastními výplody ji nezaplevelí. A upozorňuje  otevřeně: „Za mnou přichází někdo mocnější než já, vůči němu nejsem hoden ani sehnout se a rozvázat mu botu. Já jsem vás pokřtil vodou, on vás pokřtí v Duchu svatém.“

Jedině ztělesněný Bůh vás může zachránit. Ten, kdo vás nejenom očistí, ale i naplní svým působením. Vnoří vás do proudu svého koncentrovaného života.

Ví sám Jan vůbec, koho či co má zhruba na mysli? Snad kdyby Hospodin protrhl nebe a dostavil se s duněním polnic, s hromy a s blesky. Tak jednoznačně a jasně. Anebo kdo přijde ztělesnit Boží sílu? S jakou mocí? A s jakou slávou? Ví Jan? Určitě ví, jak moc někdo takový schází. Jak bolestně chybí. Jan cítí, v kolika lidech a v kolika věcech se spása nenajde. Ani navzdory oblíbeným snům a hluboko zažraným iluzím. Už proto nám Jan otevírá oči. A rozjitřuje nám vnímavost. A neopíjí nás rohlíkem. A nenaznačuje ani fascinaci sám sebou. S důvěrou vydrží v prázdnotě. Zůstává na poušti. A stále znovu sestupuje s druhými do toho zakaleného, ale i přesto očišťujícího proudu řeky. Pokorně, odevzdaně. A neusazuje se na cestě vstříc Pánu. A nepořídí si serióznější oblek. Nezačne hlásat své vlastní zabetonovanější pravdy. Ale možná už i on sám občas vyprahle zapochybuje: Dočkám se ještě? Dočkáme se tu vůbec?

A kolem proudí další a další lidé. Na pohled nekonečné a čím dál jednotvárnější zástupy. Tolik už se jich nechalo pokřtít. Copak se změnilo? Nestéká po všech voda jak po husím peří? Čeho se tady Jan ve své nekompromisnosti dočká?

Jednoho dne mezi jinými zájemci o křest přichází také muž z Nazareta.  Z městečka, které se vyznavočalo především naprostou bezvýznamností, jak jsme slyšeli už při minulých bohoslužbách. Z Galileje, z té židovské periferie. Kdo by v těch tichých krocích rozpoznal příchod Páně, na který Jan tak vyzývavě a plamenně připravoval? Dle textů druhých evangelistů Janovi v tuhle chvíli už dochází, oč jde, a proto se Ježíše pokřtít zdráhá. Evangelista Marek napsal jen velmi suše: „V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a byl v Jordánu od Jana pokřtěn.“ Jakoby Kristus i samotnému Janovi ve své nenápadnosti a skrytosti proklouzával pod rukama.

A proč by se Boží Syn nechával pokřtít na odpuštění hříchů? Proč by tak čistý vstupoval do místní špinavé vody Jordánu, která vypadá jen jako z nouze znamení očištění… Jen jako hrubá záplata na hrubé pytle Božího lidu…

Ale vždyť právě v tom spočívá vtip cesty opravdového Božího člověka. Toho, kdo ze sebe nedělá opravdu už vůbec nic. Toho, kdo přichází jako ten pravý zdroj otevřenosti Křitelovy dvojtečky. Zdroj otevřenosti dvojtečky, za kterou slova teprve vyzní věrohodně. Slova Boží i slova lidská.

Ježíš ví, že i jeho život závisí jen na milosti Boha Otce. Že vyvěrá jenom ze vzájemného vztahu. A sám ztělesňuje tu odpouštějící milost tím, že ji naplno žije. Bezmezně otevřený, nejen jak člověk křtící, ale jak vlastní řečiště pro živou vodu Božího Ducha. Nechce jen z nadhledu, z odstupu našimi vodami vládnout. Neodtahuje se od hlubin našich příběhů. Nepohrává si s druhými lidmi jak s loutkami pro svoje záměry. A nechce, aby druzí místo něj chodili do zakalené řeky, zatímco on sám by zůstával v klidu a v pohodlí na břehu. Ježíš mezi nás přichází právě naopak. On sám je obrácení. On je ten nový začátek, který ti druzí uprostřed řeky hledají.

Kdo hledá, najde. I když pravý Boží člověk prochází mezi námi až podivuhodně anonymně. Jakoby na zapřenou. Opravdu jako jeden z nás, mezi ostatními zájemci o křest. Vstupuje s námi do jedné řeky. Ponoří se až po uši s námi. Vždyť právě do našeho světa se narodil. Aby zde na vlastní kůži prokázal, že náš svět je ve skutečnosti jeho. A v tomto světě žije. A proměňuje i naše místní, dávno tak zakalené vody, které by jinak stekly po povrchu kůže a zanechaly by drobnou, zabahněnou stopu. Ježíš je donekonečna pročišťuje a prohlubuje svou přítomností, když se do nich noří. Aby se navěky vsakovaly pod kůži, do morku kostí. Tak mění celý svět. Tak mění pouště i města, měsíční krajiny i betonová sídliště. Tak mění ponorky domovů. Promění popraviště. V bezmezné otevřenosti za Křtitelovou dvojtečkou zůstává on sám spojnicí mezi nebem a zemí. Je na svém místě. A tak i vše v jeho přítomnosti se ocitá na svém místě a získává svůj pravý význam… Řeka Jordán je na svém místě. Ohře i Chomutovka na svém místě. A nebe roztržené jak při porodu. A na hlavu Nazaretského se snáší Duch svatý s lehkostí, s elegancí a s nenápadností holubičky.

Potvrzuje se cesta toho, kdo se tak očistně noří do našich záležitostí i problémů spolu s námi. Toho, kdo dýchá náš znečištěný vzduch s námi a kdo si očistně špiní ruce s našimi záležitostmi i problémy. Umírá na našich popravištích. Přitom až do konce výmluvně opakuje: „Stejně vás miluji.“ Což představuje jeho nejvýznamnější, nejmocnější gesto, jehož efekt už nemůžou zdůraznit žádné armády a žádné násilnosti. Jen samo nebe dosvědčuje jeho význam. Jen samo nebe se nad Nazaretským zaradovalo i ustrnulo a roztrhlo se jak rozevřená rána. Nebo jak průduch; i pro ta léta, kdy se lidé už ani nemohou nadechnout kvůli nemocím doby, anebo kvůli vzájemnému příkoří. Najednou se i ti druzí lidé ocitnou na svém místě pod nebem dokořán rozevřeným, ve společnosti Nazaretského.

Tak hlavně neztrácet výhled až tam, za Křtitelovu dvojtečku. Nespokojit se s jinými adepty na Mesiáše. Nezabydlovat se v těch starých domovech. Neztrácet vize víry a naděje. Neuzavřít se vůči proudu vody živé. A navíc udržet na zřeteli, že pravého Božího člověka můžeme i snadno minout – v jeho tichosti, nenápadnosti, skrytosti, pokoře… Nebýt přezíraví.

A vydržet uprostřed nejistot i v prázdnotě, vydržet uprostřed propastné nezajištěnosti pod nebem závratně rozevřeným. Vydáni pospolu s Nazaretským čirému, někdy až vichrnému, jindy naopak jako vánek sotva znatelnému proudu Ducha, v němž se dokonává křest a v němž dochází i k novému zrození. A v němž se děje návrat i cesta vpřed, očištění až k pramenům, moc uzdravující nemoci naší doby.

 

Slovo poslání: 1J 5, 1-9