První čtení: Dt 8, 1-20

Základ kázání: J 6, 24-40

 

„Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili se.“ Říká Ježíš den poté, co rozděloval chléb těm hledajícím – a tolik lidí se najedlo z té trošky, nad níž vzdal Ježíš díky… A ještě pro další zbylo… Účastníci té hostiny také už včera o Ježíšovi prohlašovali, že on je tím zaslíbeným Prorokem, který má přijít. A dokonce ho chtěli provolat izraelským králem. Ale proklouzl jim. A vypařil se z dohledu. Nenaplnil jejich představy. A nazítří ho potkávají už jinde. Kdesi na protějším břehu. A Ježíš k nim mluví na první poslech už zase záhadně a nesrozumitelně… Nechápou, kdy se tam vlastně dostal a co tam přesně dělá. A on jim neposkytuje žádný snadno přístupný klíč. A navíc jim ani nedává na pohled nic tak zvláštního, nic zvlášť zázračného.

Zatím jen kritizuje špatné zaměření jejich víry: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili se.“ Což se lidem stává dodnes… I nám se to možná stává: Že hledáme Boha, protože jsme s ním už v minulosti prožili příjemné zkušenosti a protože od něj očekáváme nasycení… I k Ježíšově modlitbě patří slova: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ O chléb prosíme. A spousta lidí se k Bohu modlí prostě proto, aby jim dal hojnost dobrého, modlí se o štěstí či přímo o bohatství. … A také do společenství církve někteří lidé chodí možná spíš kvůli příjemnému posezení u kávy a čaje. Spíš kvůli tomu, že dostanou něco dobrého, než z čisté touhy po nejhlubších duchovních pravdách. Ale nepohrdejme druhým člověkem kvůli takovým sklonům; Možná v něm vidíme spíš nepřiznané zrcadlo vlastní duše, jež také často vyhledává spíš pohodu, příjemné zážitky a nějaké výhody i ve společenství církve… I když si o sobě třeba myslíme, že jsme daleko duchovnější než onen sestra či bratr, kteří v nás vyvolávají iritující dojem přízemnosti. Ježíš sám nechce vyhnat pryč ani takto zaměřené lidi.

Nicméně vede dál. Kritizuje to zaměření. A odhaluje povrchnost konzumní víry. Kritizuje omezenost modliteb k Bohu zamířených jen proto, aby člověk dostal dobré věci. Ale zároveň Ježíš hned zdůrazňuje, že Bůh dává ještě mnohem víc. A umožňuje mnohem kvalitnější skutečnost, než po které takový konzumně zaměřený člověk dychtí: „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný.“ Nepovažujte za nejpotřebnější, co se do zítra stráví a vyprázdní… Nepachtěte se přednostně za tím, co se nazítří zkazí a co se stane nepoživatelným… Vnímejte prioritu v tom, čeho nikdy neubyde a co nikdy neztratí svou chuť! I podle jiných slov evangelií Ježíš klade na srdce stále totéž: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Změňte své zaměření. Směřujte k jinému cíli. Vnímejte ty pravé hodnoty jinde.

A lidé odpovídají: „Co máme dělat?“ „Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?“ Nejspíš by rádi dostali nějaký zaručený návod na Ježíšovo štěstí. Nějaký recept na velkovýrobu nebeského chleba. Know how za každých okolností spolehlivé. Patent. Či automat. Vždy funkční páku na samotného Boha.

Ježíš však přeladí jejich zaměření znovu: Tady fakt nejde o to, co máte v rukou. Nejde o to, co vlastníte nebo co z vlastních sil vymyslíte. Nejde tu o výrobní postup na nebeský chléb. Nejde ani o prokázání se výkazem vlastních zásluh. Nejde tu o nic, co byste mohli na Boha nebo dokonce proti Bohu mít. Jde o to, jak se Vám dává Bůh sám. A jak ho skutečně můžete v Kristu přijmout. Jak s ním být. Jak s ním žít ve vztahu. Jak důvěřovat jemu, jak bezvýhradně se na něj spolehnout – a odtud se nechat proměnit: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“

Ale oni mu odpovídají: Jaké znamení učiníš? Jak nám to dokážeš? „Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ Vzpomínáme na tehdejší proslulá pokolení. Zlatý věk. Jó, tehdy to bylo něco jiného. Tehdy, když prožívali veliké věci s Mojžíšem. Když procházeli tak podivuhodnými cestami víry. Když měli přístup k bohatství dávno ztracenému, k elixírům dávno zapomenutým… Jak by se něco tak významného mohlo opakovat dnes mezi námi? Jak Ti tu, Ježíši, máme teď jen tak z fleku uvěřit?

Působí zvláštně, že takhle skepticky reagují přímo ti lidé, kteří zrovna včera zažili Ježíšovo podivuhodné nasycení zástupů. I když je fakt, že v tehdejší zlomové době byla ta skepse (i z biblického hlediska) docela pochopitelná: Pokud má přijít nový prorok Mojžíšova významu, anebo ještě významnější, musí se nějak speciálně legitimovat. Ale na druhou stranu právě tito lidé zažili naposledy včera naprosto mimořádné znamení Božího království v Ježíšově působnosti. Ale stává se přece i nám, že o Boží dobrotě stále znovu pochybujeme, přestože Bohu můžeme už dávno vděčit za tolik dobrých darů, za tolik někdy i úplně mimořádných znamení nebeské přízně, jimiž nás zahrnul… Navíc ti lidé, kteří tak vehementně připomínají nejslavnější události prožité s nejvýznamnějšími osobnostmi víry, pochybují teď, že zrovna tenhle Ježíš jim daroval něco tak extra… Když prostě a neokázale vzdal Bohu díky a rozděloval z těch několika chlebů a pár rybiček, jež narychlo sehnali od malého chlapce. Ano, nasytila se překvapivá spousta lidí. A nečekaně mnoho zbývá i pro další. Nicméně tenkrát za Mojžíše určitě bylo líp – myslí si ti lidé – když padal chléb přímo z nebe a křepelky létaly prakticky do pusy. Ten Mojžíš musel být výjimečný vůdce. Za něj si mohli šáhnout na tvrdé životní bohatství. Ale co my dnes, bezprizorní a ubozí, co si tu počneme jen s prostým Ježíšem Kristem?

Ježíš však opět dává přítomným najevo, že jejich pozornost je zaměřená špatně: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Stále se zaměřujete na svoje vnější a povrchní věci. A kvůli cloně svých představ přehlížíte to Boží, co máte přímo před sebou.

Nakonec dá Ježíš najevo přímo: „Já jsem chléb života“. Nepotřebujete přece už žádné pečené holuby padající z nebe, když já jsem s vámi!

Protože Ježíšův přístup ke světu je pro nás tím nejživotodárnějším. Ježíš je ztělesněním oživujícího a zachraňujícího. Nikoho nevyhání. Nikoho nechce ztratit. Kristova vůle je život zachraňovat. Vytáhnout tonoucí z bažiny hříchu. A dokonce i vzkřísit v poslední den. Od Krista pochází bohatství, které se nevyčerpá. Bohatství otevřenosti, štědrosti, odpuštění… I lásky k nepřátelům… Sebedarování až do krajnosti. Nevyčerpatelné bohatství, jež k Boží důvěře, lásce a naději náleží. Takové skutečnosti jsou mnohem důležitější a trvanlivější než pouhá nebeská mana, která byla jen skromnou a symbolickou upoutávkou na Kristovu budoucnost… Nyní se pro nás i úplně obyčejný chléb stává zázračně životodárným v tom mocném proudu Kristovy přítomnosti.

 

Slovo poslání: Ef 4, 1-16