První čtení: J 4, 1-26

Základ kázání: Ex 17, 1-7

Cesta víry není vždy cestou jednoduššího života. Naopak, životy věřících mohou být ještě dobrodružnější. Na jejich cestách se může objevit ještě víc rozcestí. A na nich ještě víc otázek, jak a kudy dál. Právě proto, že cesty víry vedou tak nedozírně daleko. Právě proto se na nich nelézá tak mnoho neprobádaných krajin, rozcestí, zužujících se stezek, které se chvílemi skoro vytrácejí… Míst, kde lze prožít nejedno dobrodružství…

Říká se, že Bůh nám neslíbil svět bez trápení, ale slíbil nám, že v tom trápení bude s námi. A provází nás i obdobími trápení dál a dál. Víra se spoléhá, že Boží provázení a vedení se vždycky znovu projeví, i přes veliká překážky. I tam, kde se cesta zdá být ztracená. Víra ji nevzdává.

Teď v postním období si zvlášť při-pouští-me zkušenosti Božího lidu z pouště. Izraelci tudy putovali z otrokářského Egypta do svobody, do zaslíbené země. Odtud, kde neměli už žádnou budoucnost. Odtud, kde diktátor faraon nakonec nařídil zabíjet novorozené izraelské syny. Odtud. K obzorům nesmírných Božích možností. Samotná cesta pustinou však lidem častěji připadá jako za trest. Jako danajský dar. Jak omyl. Jak neuvážený, hazardní podnik. Ale – na druhou stranu právě tady na poušti se o to nápadněji projeví nesmírná Boží moc – a pomoc. Tady, kde skoro nic jiného nezbývá. Na místech prázdnoty transparentněji rozpoznáte Boží působení.

Hned v počátečním období cesty z Egypta se Bůh víckrát podivuhodně projevil. Už před tou epizodou s pramenem vody ze skály, o níž jsme četli dnes, je v Bibli napsáno, jak Izraelci za Boží pomoci přešli skrz moře, pak jak Bůh zařídil, aby se hořká, nechutná voda stala sladkou, a jak dal svým lidem k jídlu manu a křepelky. Takže už třikrát jen během toho posledního období se Izraelcům dostalo zvláštní Boží pomoci, a jednou z toho už také šlo přímo o vodu. Vnější pozorovatel se tím pádem možná Izraelcům podiví, proč pořád tolik pochybují a reptají, když ještě nedávno zažili tak prvotřídní zkušenosti s Bohem. Ale – ruku na srdce – nakolik se jim občas podobáme, já nebo ty? Stojí však za to oživovat víru, že Bůh nás na pouštích neopouští. I když na jeho přízeň zapomínáme…

Týká se to jak našich jednotlivých životů, tak celé církve. Třeba právě v těchto letech, kdy církev přechází na samofinancování. Pro naší církev je tato cesta namáhavá a vyvolává obavy, i když nám na ni nejde o život. Vede obdobím nejistoty, ale vlastně také do větší samostatnosti a svobody, v níž nezávisleji na zajištění odjinud budeme dál hledat a prohlubovat své poslání. A nejde přitom jen o peníze! Vždycky, když církev dál hledá a prohlubuje své poslání, může to připomínat nové putování pouští. Prázdnotou, bez velkých pojistek. Aniž by bylo možné se zvlášť upínat k zašlé minulosti. Přes nejistotu do svobody. Nejde zdaleka jen o peníze, ale právě na jejich příkladu si hmatatelněji uvědomujeme tu krizi tehdejších Izraelců, když se už od začátku na poušti báli, že dojdou zdroje obživy. Podobně jako jim se nám mohou točit v hlavách otázky: Nedocházejí naší církvi prostředky už teď? Z čeho ji zajistíme zítra? A nemůže za to přímo i naše vedení – nerozjeli s námi nějaký riskantní, nesmyslný, nikam dál nevedoucí podnik?

Izraelci se tehdy obrátili přímo proti Mojžíšovi a reptali proti němu. Jejich protesty znějí uprostřed pouště na první poslech úplně pochopitelně: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš však slyší i to nevyřčené za slovy, proto jim odpovídá: „Proč pokoušíte Hospodina?“ Ve hře teď není jen žízeň, ale i víra, či nevíra lidu. Navíc je fakt, že svým reptáním znepříjemňují už beztak nepříjemnou situaci dvojnásob. Později se ty neustálé sklony k reptání a k negativním, pochybovačným náladám ukážou jako čím dál větší problém – nakonec paradoxně větší problém Božího lidu na cestě do zaslíbené země než nouzové podmínky k přežití nebo než cizí, nepřátelské národy.

Opakovaně také vyčítají Mojžíšovi, že je zničí. Právě tomu, kdo byl poslán k jejich záchraně, vyčítají, že je přišel zničit. Pro Mojžíše dost krušné chvíle. On ale neztrácí hlavu úplně. Nerozkládá sám sebe pochybností, zda ho Bůh neopustil. Naopak i v té vypjaté situaci věří, že Bůh zůstává na doslech a že s ním lze obnovovat kontakt. Dá se s ním o všem otevřeně mluvit. Místo, aby sám propadal beznaději nebo aby se dál hádal s ostatními, vrací se Mojžíš k modlitbě. „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak mě neukamenují.“ Ta stížnost: „Taktak mě neukamenují“ nemusela být nadsázkou. Mezi Mojžíšem a lidem nepanovala vždy idylka. Tím větší zázrak, že společenství víry i přes různé ztráty jakž takž vydrželo pohromadě. Je možné, že podobnou otázku jako Mojžíš si tehdy kladl i Bůh sám: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat?“ Zároveň ovšem už otevře z ničeho novou možnost. „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ „Já tam budu stát před tebou“, slíbil Hospodin Mojžíšovi.

A tak Mojžíš udeřil pastýřskou holí do skály před očima starších. Kdo by teď uprostřed kamenité pustiny čekal, že přímo ze skály vytryskne pramen? Ta skála je tady nazvána Choréb. Onen název ji ztotožňuje s místem jiných významných Božích zjevení pro Mojžíše, a také s místem, kde Hospodin daroval Desatero přikázání. Tvrdé a nepoddajné místo – ale proměňuje se v místo pramene života. Přestože lid by teď raději asi vyhledal nějakou oázu, nějaký relax. Mojžíš měl odhalit pramen prýštící přímo ze skály. Také Ježíš sám jindy mluví o užitku podobně tvrdých a nepoddajných míst ve svém podobenství o dvou stavitelích domu, z nichž jeden vyhloubil základy na skále. Ten dům mu pak vydržel na rozdíl od toho postaveného na písku, přestože na písku bylo samozřejmě jednodušší a rychlejší stavět. Zde v kamenité pustině se přímo ta tvrdá skála sama změnila v pramen požehnání. Skálopevně se potvrdilo, že Bůh svoje lidi na poušti neopouští. Naopak je s nimi přímo v tom, v dominantě té kamenité pouště. I v jiných nehostinných místech bude stát za připomínku ta zkušenost, že Bůh jakoukoliv pustinu dovede pro svoje lidi učinit obyvatelnou, jak je též napsáno v Žalmu: „On proměňuje skálu v jezero, křemen v prameny vod.“

Lidu se otevřel křišťálový pramen, podobně jako nám prýští z Ježíšova života zřídlo živých vod.

Zajímavý je také dovětek biblického svědectví o té události: Mojžíš to „místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: ‚Je mezi námi Hospodin nebo není?‘“ I v tom se ukazuje odvaha Mojžíšovy víry, že nepojmenoval to místo raději nějak propagandisticky oslavně; Nepojmenoval ho například „Bohatýrský úder holí“, nepojmenoval ho ani „Křišťálová studánka“, ale pojmenoval ho Pokušení a Svár. Odvaha víry si připouští i selhání a neslavné kapitoly z dějin Božího lidu. Z dějin též naší církve. S takovou odvahou si u zřídla Božích oživujících vod můžeme připouštět i svoje vlastní minulé chyby.

Slovo poslání: Žd 3, 1-14