První čtení: Mt 24, 29-44

Základ kázání: 1Te 4, 13 – 5, 11

Jaká je naděje pro zesnulé? A Kristovo působení – proměňuje nás jenom během tohoto života? Anebo opravdu dosáhne i k těm, kdo zemřeli? Jak?

Už první křesťané před dvěma tisíci lety si kladli podobné otázky. Apoštol Pavel odpovídá na některé z nich v dopisu do Soluně, jehož úryvek jsme právě četli. Smýšlení v tehdejší společnosti se od dnešního tolik nelišilo. Úvahy o naději pro zesnulé nebyly ani tehdy samozřejmostí. Mnozí vnímali smrt jako neúprosnou. V některých kruzích se sice šířily představy o nesmrtelné duši nebo o posmrtném životě. Ale jak se ve změti nejrůznějších pojetí vyznat, když si vzájemně konkurují, ba někdy přímo protiřečí? A co si třeba s takovou nesmrtelnou duší počít? Jestli se prochází v oblačném zásvětí, na jednu stranu to zní hezky, až pohádkově… Ale na druhou stranu i zamlženě a přízračně, trochu jak prchavý přelud a sen… Kde se v těch obrázcích záhrobí dá najít celá naše skutečnost, plnokrevná a ještě bezbřeze umocněná plností Kristovy přítomnosti? Jak získat pro věčnost celé životy, tělo a krev? Odkud vzít naději reálnější než líbivé spirituální obrázky? Ale zároveň odvážnější a úžasnější než pouhé tvrdé konstatování, že smrt je prostě konec a že jenom naivní člověk by čekal od života víc?

Křesťané v Soluni sice už slyšeli tu zcela neobvyklou a originální zvěst o Kristově vzkříšení… Že Krista neponechala smrt ve své moci. Že něco takového pravý Bůh nedopustil. A že v živém Kristu přichází živý Bůh i k nám. A tahle úplně konkrétní, zvláštní zvěst těmi prvními křesťany již pohnula. Oslovila je nečekaně. Mocí Božího Ducha si je podmanila. I když mnozí z nich asi nevěděli, co všechno to přesně znamená. I když dál tápali otázkách, co se od takových vyhlídek víry dá čekat. Ale obrátili se ke Kristu v naději, že se jich Boží skutečnost v něm týká naplno. Že už stanuli jednou nohou v Božím království. Kristova vláda nad celým, mnohdy doposud zachmuřeným světem na dohled… Vzkříšený přijde přímo mezi nás a jeho přítomnost naší pozemskou skutečnost veskrze prostoupí a promění… Nedočkavě ho vyhlížíme… Tušíme, že jeho příchod je na spadnutí.

Ale potom i v takto mladistvě nadšené křesťanské obci začínají někteří umírat. Ty ostatní přepadnou nejisté otázky, pochybnosti a tápání: Proč se ti zesnulí nedočkali Ježíše spolu s námi? Nebyli toho snad hodni? Nebyli náhodou potrestáni za nějakou zvlášť ukrutnou vinu, když je smrt postihla takhle nečekaně, už jakoby navíc? Uprostřed našich převratných dní… Uprostřed radostných vyhlídek, na dohled proměn… Anebo zůstává stejná naděje i pro ně? Pokud však nemáme v rukou důkazy o tom, že by se vzkříšení týkalo právě i našich zesnulých, v co vlastně můžeme dál doufat? Když dny tak jednotvárně postupují a stále víc lidí umírá, účinek radostné zvěsti o Kristu bledne… Stále se opakující stereotyp smrti ohrožuje i víru jako takovou.

A zápasíme s tím dodnes: Pochybnosti týkající se těch, kdo nám zemřeli, si někdy podmaní čím dál víc myšlenek. A vyvolávají čím dál víc zneklidňujících otázek: Je Kristus opravdu Pánem nad světem? Někdy se zdá, že smrt bezostyšně triumfuje. Doslýcháme se o dalších a dalších neštěstích. V konfrontaci s krutostí některých událostí přicházíme o iluze… Ti, kteří s námi souputovali dříve, nám bolestně chybí. Místa po nich jsou prázdná.

Apoštol Pavel však na podobné nálady odpovídá slovy: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kdo nemají naději.“ Je tedy důležité mít naději. Naděje sama již působí životodárně. A ztrácet naději by bylo samo o sobě ohrožující.

Pavel pak pokračuje zvláštními popisy vyhlídek, které jsou s nadějí víry spojeny. Základní Pavlovo sdělení je napsáno nejjednodušším způsobem jinde. Základní sdělení zní tak, že ani smrt nás nedokáže odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Tak zní sdělení prosté a čisté, přístupné lidskému doufání snad v každé době bezprostředně.

Ale v tom úryvku, který jsme četli dnes, apoštol Pavel naději vzkříšení popisuje blíž. A popisuje ji jazykem pro nás už cizokrajnějším, starobylejším. Nemusí na první poslech znít úplně jasně, o čem Pavel píše. Případně jak si tu jeho řeč máme přeložit do jazyka nám srozumitelnějšího, a přitom nezkreslit význam.

V první řadě: Všichni, kdo patří Kristu, vstanou k životu. Iniciativa patří oživujícímu Bohu. Nemusíme v tom hledat jen nějaký neosobní zákon (na způsob zákona fyzikálního) o nesmrtelné duši nebo o podobných automatismech. Je sice smůla, že nic takového jako život za hranicemi smrti nelze s konečnou platností vypočítat a dokázat podle neměnných zákonitostí. Ale na druhou stranu je štěstí, že nic takového nelze ani s konečnou platností vyvrátit oproti neúprosným důkazům smrti… Což vlastně patří ke svobodnému dobrodružství našich životů, že nic takového se nedá vypočítat. Ty nejkrásnější věci na světě nejdou dokázat, a tak tedy ani nařídit, vynutit, případně omlátit druhému o hlavu. Spočívá v tom naše svoboda, když jdeme Bohu naproti. Spočívá v tom Boží svoboda, když nám jde v Kristu naproti i přes hranice smrti. Vynutit se nic takového nedá. Smrt může opravdu všechno na světě zničit. Na žádný zaručenější výpočet nelze spoléhat. Hrajeme vabank. Tváří v tvář opravdové smrti se dá jen nezištně žít tím, co dává smysl. Ale jestliže doufáme v dobrého Boha, pak dává také smysl až do smrti zůstat otevřeni jeho možnostem. A právě v setkání s Ježíšem jsme už rozpoznali Boha, kterému lidské příběhy nejsou ukradené. Přestože přichází jak zloděj v noci, dá se říct, že ten okradený byl spíš on. Když mu mocnosti smrti ukradly jeho milované. Teď Kristus přichází vyrabovat jejich říši. Vyrvat jim ze spárů a jednou provždy vysvobodit z nesmyslnosti zániku všecko to dobré a Boží, čím lidé kdy žili, žijí i budou žít. S takovou vyhlídkou můžeme už teď být ve spojení s Kristem. Nikoliv s mocnostmi temnoty, destrukce a zmaru. Ale s vyhlídkou Božího dne. Nikoliv omračování či omamováni tmou nedůvěry  a beznaděje, falešnou, stínovou existencí v marnosti hříchu a smrti toho dobrého. Ale s vyhlídkou blížícího se Božího dne.

A týká se nás to úplně stejně jako těch, kdo už zesnuli. Apoštol Pavel pak píše: „My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme.“ Což zní dost zvláštně: „zesnulé nepředejdeme“. Jako bychom se navzájem předbíhali v nějaké frontě… Co si z těch slov vzít? Určitě minimálně, že Bůh je Bohem živých i mrtvých se stejnou platností. Se stejně plnou mocí. Se stejnou působností dodávající nový dech… A že ani mrtvým nezůstává vyhrazeno jen nějaké zásvětí, které by bylo od reality skutečného světa navždycky oddělené a vlastně už jenom odvozené a druhořadé. Kristus je pro živé stejně jako pro mrtvé. A kde je Kristus, tam je i realita. Celý náš svět stojí Bohu za sestoupení a za rozklíčování. Za převratné dění, které se týká oblastí živých i mrtvých bez hranic. V Kristově světle se nakonec ukáže svět živých i svět mrtvých jako ten jediný, plnokrevný a konečně reálný sjednocený svět. Jako ten starý, dobrý a zároveň zbrusu nový svět, na kterém Bohu od začátku až do konce úplně záleží. Ke všem a ke všemu bez rozdílu se Kristus blíží. Všechno se chystá dokořán otevřít, podivuhodně rozsoudit a naplnit. Ba mrtví mohou mít dokonce přednost – Pavel tu píše, že ti, kdo zemřeli v Kristu, „vstanou nejdříve“ – což zní opět zvláštně… Snad se dá říct, že oni již odevzdaně zemřeli Kristu vstříc, zatímco my se doposud setrvačně chytáme i stébel jiných nadějí, což nás brzdí…

Úplně srozumitelně však zní Pavlův apel, že vyhlídkou vzkříšení se máme navzájem potěšovat. Vizí, že patříme Pánu života se máme navzájem podporovat. Nenechávat se přemoci strašidly nesmyslnosti a falše. Nenechávat se přemoci pochmurností a temnotou. Ale žít světlem Kristovy naděje, která platí jak pro živé, tak pro mrtvé…

Slovo poslání: Ž 27, 13-14