První čtení: Za 9, 9-10, 8

Základ kázání: Mt 21, 1-17

Nouzový stav pořád trvá. A karanténa pokračuje. Spousta obchodů je zavřená. Bezpočet akcí se nekoná. Utichly ulice. Ve středu 1. dubna se dokonce nekonala ani klasická zkouška sirén. Co znamená, co připomíná, co vyvolává – to ticho? Kam směřuje? Říká se třeba: Ticho před bouří. Napjaté, plné nejistoty, co se bude dít dál… Nevíme, jak moc se rozšíří virus. Mohou se přidružit dopady společenské, ekonomické. Zatím neznámé množství lidí přijde o práci. Ale i z jiných důvodů může v těchto dnech vzrůstat napětí v životech rodin či jednotlivců. Nevíme, co se přesně bude dít. A předvídat to nelze. Současné ztichnutí z tohoto úhlu poslechu skutečně připomíná ticho před bouří.

Ale ticho se může stát také příležitostí. „Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj.“ Je psáno v Žalmu. „Ztiš se před Hospodinem, veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku.“ Je psáno u proroka Zacharjáše. „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ Je psáno u proroka Izajáše. Už kdysi prorok Elijáš se v průběhu jedné celostátní krize vydal na poušť, odešel stranou od hluku světa, a navíc zpět ke kořenům cest vyvoleného lidu, aby zde posléze rozpoznal hlas tichý, jemný, hlas Boží. Později také sám Ježíš odešel na poušť, aby zde detailně rozlišoval ďábelské našeptávání od autentického, ryzího, Božího ticha. Letošní postní období pokračuje. Tentokrát vpravdě radikální postní období. Ocitli jsme se všichni trochu jak na poušti. Objevují se tu i nové šance poctivěji a jemněji rozeznávat tichý Boží hlas. Rozlišovat hlas Boží přítomnosti od hřmotnějších ruchů, od lacinějších a estrádních projevů, od informačních šumů, od zavádějících myšlenek, od falešných vnuknutí zlého. Důvěrně rozpoznávat hlas tichý, jemný.

Celý svět je k tomu v těchto dnech predisponován lépe než jindy. Rozdíl je dobře znát obzvlášť ve velkoměstech, nebo i ve větších, desetitisícových městech typu Chomutova a Jirkova. Pro koho se teď ve vyprázdněných ulicích uvolnilo místo? Tam, kde se lidé už v žádnou hodinu nehrnou na hromadné akce? Kde světská sláva a moc teď nepůsobí s tak zahlcující silou? Tam, kde jsou dokonce nyní opuštěné i běžné cesty do kostelů a modliteben…?

Do centra stísněné, pokořené, okupované země přijíždí v podobně tichého krále na oslátku Kristus. Navazuje už na starobylou prorockou vizi takto zvláštního panovnického vjezdu. A navíc tak spontánně staví na hlavu slavnostní průvody potentátů, pyšné a okázalé demonstrace moci s přehlídkami vojáků i podmaněných. Ježíš jako král alternativní. Nezmocňující se, ale zříkající se moci. Nepodmaňující, ale osvobozující. Nezotročující, ale sloužící. Čerstvý vítr do zatuchlých poměrů. Nejsametovější revolucionář. Provází ho zástup příznivců. A už ho nadšeně vítají i místní. Ježíš uprostřed vzrůstajícího jásotu neklamně reprezentuje tichou Boží přítomnost.

Ale není to celá skutečnost. Kdo se už touhle dobou dokáže citlivě, odvážně, prorocky naladit pod povrch dění, může už zároveň vytušit to druhé ticho, úzkostné ticho před bouří vzrůstajícího napětí… Zástupy si ho zatím spíš nepřipouštějí k srdci, když radostně provolávají „Hosana“ – je dobře, že z Kristova příchodu se radují, rozestřou na cestu své pláště i ratolesti stromů. Ke dnešní příležitosti tahle oslava patří. Ale ten, kdo se takhle laskavě, pokorně vzdává moci – už ruku v ruce s tím nevyhnutelně podstupuje křížovou cestu. Ježíš si uvědomuje, že projde utrpením. A dodnes patří k ryzí cestě víry, připustit si i utrpení. Nevyhýbat se kříži. Pokojné ticho živé Boží přítomnosti se snoubí s napjatým tichem křížové cesty v Kristově životě v jedno – jediné po okraj naplněné bohatství života. Jako když oceán zůstává v pohybu a zároveň hluboce na svém místě, přestože na něj nevyhnutelně dopadají mořské bouře a rozrývají jej hurikány.

V určitou chvíli Ježíš sám jakoby zpodobňuje bouři: „vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; řekl jim: ‚Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.‘“ Pryč s tím, pryč s náboženským kšeftem i s přidruženým vyprázdněným kýčem z centra chrámu! Pryč z duchovního centra se všemi omezenými představami, že je možné si Hospodina lacino koupit, lacino uplatit, anebo bezstarostně účelově využívat ten prostor určený pro bytí s Hospodinem celým svým srdcem a celou svou duší, ten prostor, který je také východiskem pro čistou lásku k bližnímu jako k sobě samému. Tichá voda už břehy mele a trocha svobodného chaosu neuškodí tam, kde si lidé už příliš pevně a uspořádaně zabarikádovali prostor pro Jediného Všudypřítomného Svobodného. Alespoň na chvíli vyprázdnit, vyčistit, uvolnit ten prostor. Aby se zde dalo opět volně nadechnout. Aby zde čím dál víc přítomných neohrožovala dušnost. Aby měl tichý hlas opět kde zaznít. Tak Ježíš tímto svým ojedinělým, naléhavým gestem alespoň symbolicky vyčistil chrám od nakažlivých lidských sklonů. Místní náboženská honorace ho kvůli tomu představení už k smrti nesnášela, ale upřímně řečeno – Ježíš tím reálně neškodným, okamžik trvajícím gestem jen toužil věřící probudit několik desítek let předtím, než byl chrám ze strany skutečných nepřátel zbořen. Naše kostely a modlitebny, potažmo místnosti knihovny, jež využíváme v Klášterci, jsou také náhle vyprázdněné. I ony mohou být dozajista pročišťovány od lecčeho falešného, zavádějícího, manipulativního, omezeně zištného, pozlátkového. Ožije v nich věrnost Hospodinu s věčným trváním?

Skutečná láska k Hospodinu zůstává v jedno spjata se skutečnou láskou k bližnímu. „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.“ V tom uvolněném místě Kristus účinně působí. A působí klasicky, jak měl vždy ve zvyku – navrací marginalizované do centra dění, navrací plnohodnotný život i důstojnost, jedná dle principu poslední budou první a tak dál. I napříč současnou koronakrizí se mohou zároveň otevírat příležitosti k podobnému přeuspořádávání. Zrovna předevčírem jsem četl článek o tom, že zastupitelstvo města Prahy se domluvilo s majiteli některých hotelů, že jim zaplatí za ubytování bezdomovců, které tak uchrání stranou šíření nákazy a zároveň tak majitelům částečně vynahradí ušlý zisk. Hotely se hodí pro tento účel lépe než například ubytovny, v nichž jsou společné toalety a panují tam horší hygienické podmínky. Navíc se tím pádem zřejmě i otevírá dobrá příležitost k navazování konstruktivní spolupráce s bezdomovci ve stylu rapid rehousing nebo housing first – což je typ sociální práce, který je statisticky úspěšný a který vychází z předpokladu, že mnoha lidem pomůže získat napřed střechu nad hlavou, aby se vymotali z bludného kruhu každodenního shánění, prohlubující se rezignace, ztrácení dokladů a důstojnosti. Někomu může zmíněný počin vyznít trochu extrémně, ale určitě na něm není nic nekřesťanského, vyzkoušet se to klidně dá – a vidíme alespoň názorně, jak zčistajasna se věci mohou rozpohybovat v Duchu slov Kristových. Uvedl jsem to jen jako do očí volající příklad. Zajisté nejen bezdomovci, ale i mnozí jiní lidé jakoby náhle stáli víc za povšimnutí – ať už starší, zdravotně oslabení či jinak křehcí, u nichž si teď mohou druzí citlivěji uvědomovat, nakolik jsou ti lidé vzácní, nakolik stojí za návrat do centra dění, nakolik stojí za zohlednění v Kristově Duchu…

A v našich modlitebnách, které jsou nyní radikálně prázdné, a snad nám stojí ještě za budoucí nové naplnění – jaké tváře v nich mohou vyniknout, čí přítomnost, čí záležitosti k uzdravení?

Poslání: Fp 2, 5-11