První čtení: Iz 66, 1-13

Základ kázání: Ef 1, 3-14

Na Boží hod vánoční jsme slyšeli vánoční text z Janova evangelia. Byl to ten text, který už asi většina z vás zná, začínající slovy: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“ Už od začátku platí Boží skvělé záměry se světem. Záměry, které se naplno projevily v životě Ježíše Krista.

Podle dnešního textu z epištoly Efezským od Boha jednoznačně skvělý smysl máme od začátky i my. Píše se tu, že v Ježíši Kristu „nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Zní opravdu zvláštně, že Bůh nás vyvolil už před stvořením světa. I na jiných místech v Bibli se objevují podobná vyjádření, například proroku Jeremjášovi Hospodin pověděl: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ Anebo autor 139. Žalmu napsal slova uvádějící dnešní bohoslužbu: „Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.“ Užaslá víra zde tuší cosi o tajemných Božích záměrech, do kterých dvakrát nevidíme.

Ale je dobré spolehnout se na to, že Bůh přichystal smysl pro naše životy od prapraprapůvodu. Už před stvořením světa se tak rozhodl. Nikdo z nás není jen slepá náhoda ve vývoji, neřkuli pouhý omyl svých předků. Naše existence nemá být žádná loterie typu „má mě rád“, „nemá mě rád“. Odjakživa jsme vyvoleni jednoznačnou Láskou. A Bůh nás nevyvolil jen tak k něčemu. Nemáme hrát druhé housle. Vyvolil nás přímo k tomu, abychom „byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří“.

Být svatí… Když na slovo „svatý“ není člověk (neřkuli evangelík) zvyklý, může znít trochu nepřitažlivě. Trochu svatouškovsky. Ale původně je jím myšleno mnohem víc než napodobovat Mirka Dušína. Jde o to, být plně k dispozici svatému Bohu. Nejenom pěstovat si pár dobrých stránek a zbylé raději potlačit. Jde o to vystavit žáru svatého Ducha celé své já, včetně těch nejtemnějších sklonů, aby jej Boží Duch prožhnul a úplně přetavil k dílu své lásky. Jde o to, nechat na sebe působit celý Boží život plnou vahou. A neuhýbat před ní. Nebýt jenom tak napůl. Nechat se zcela vydělit pro Boha. Jako celoživotní oběť. Nechladnout stranou, nezasekávat se, nezamrzat. Stále dech Ducha svatého dýchat. Nechat ten oheň v sobě dmýchat a pořád se nechat formovat Boží fantazií a kreativitou.

Křesťanský spisovatel Thomas Merton píše: „Náš Bůh je také stravující oheň. A pokud budeme láskou přeměněni do Něho a budeme hořet tak, jako On hoří, Jeho oheň bude naší věčně trvající radostí. Ale pokud odmítneme jeho lásku a zůstaneme v chladu hříchu a odporu k němu a k druhým lidem, pak se Jeho oheň (spíše na základě naší volby než jeho) stane naším věčným nepřítelem a Láska se stane naším trápením a naší zhoubou, místo aby byla naší radostí.

Když milujeme Boží vůli, najdeme Ho a budeme mít Jeho radost ve všech věcech. Ale jsme-li proti Bohu, to jest, když milujeme sebe víc než Jeho, všechny věci se stanou našimi nepřáteli.“

A ještě na jiném místě Thomas Merton píše: „Duše je jako vosk, který čeká na pečeť. Sama o sobě nemá žádnou zvláštní totožnost. Je určena k tomu, aby jí Boží vůle v tomto životě změkčila a připravila, aby ve své smrti přijala pečeť svého vlastního stupně podobnosti Bohu v Kristu.

A to je to, co – mezi jiným – znamená být souzen Kristem.

Vosk, který tál v Boží vůli může snadno přijmout pečeť své totožnosti, pravdu toho, co měl být. Ale vosk, který je tuhý a suchý, křehký a bez lásky, ji nepřijme – protože tvrdá pečeť ho rozbije na prášek.

Proto když se budete po celý život pokoušet uniknout z žáru ohně, který vás má změkčit a připravit na to, abyste se stali svým pravým já, a pokud se budete snažit bránit tomu, aby vaše podstata tála v ohni – jako kdyby vaší pravou totožností byl tuhý vosk –, pečeť na vás nakonec dopadne a rozbije vás. Nebudete moci přijmout své pravé jméno a podobu, a událost, jež měla být vaším naplněním, vás zničí.“ Tolik Thomas Merton o extrémních účincích Boží svatosti.

Jestliže věříme v Krista, rozhodli jsme se vše vsadit na tento jediný trumf. Nechat se cele strávit Kristovou láskou, jakoby jiné možnosti už ani nebylo. Nechat se pokud možno bez zábran Božím ohněm strávit. Respektive všechny své zábrany mu vydat na pospas. Nenechat si už před Bohem nic pro sebe, ale všude do svého života Božího Ducha přijmout. Věříme, že to je jediná reálná možnost. Od prapočátku to tak mělo být! K Božímu obrazu jsme stvořeni. Kristovou obětavou péčí jsme k tomu obrazu restaurováni a retušováni. Možná jsme jako obrazy, jež někde dlouhodobě plesnivěly a prášilo se na ně. Bůh na ně ale Kristovými ústy dýchá, oprašuje je, očišťuje. Možná jsme jako roztrhané filmy, na jejichž opravu Kristus vynaložil celoživotní úsilí, ba co víc, sám sebe úplně roztrhal, aby svým vlastním materiálem doplnil naše ztracená místa. Náš příběh tak opět začal dávat smysl…

Protože nejsme určeni ke hříchu, k marnosti, k zapadnutí. Ke svatosti jsme určeni. Svatost je realita. Hřích je omyl. Svatost je tajemně všudypřítomná pravda. Hřích je zhoubný, leč povrchní omyl; přestože hluboce zažraný a rozšířený… „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Hřích je jen dusivý smog na nesčetných cestách slávy.

Jakožto věřící však již přijímáme oživující dech Kristových úst, Ducha svatého. A jeho vidění světa – pročištěné a pročišťující. Čistému čisté.

V tomto vidění nám Bůh dává poznat, jak jsme četli, „tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.“

Takže Boží záměr s námi je od začátku dobrý. Bůh „nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.“ Ale i Boží záměr se zbytek světa je jednoznačně dobrý. Až se naplní čas, bude vše na nebi i na zemi přivedeno k jednotě v Kristu!

Jako věřící jsme vyvoleni k tomu, abychom se soustředili na Boží možnosti. Namísto toho, abychom pořád na všem hledali něco zlého. Určitě nemáme hledat zlo v  Bohu, protože v Bohu je Kristus. Ani o sobě si nemáme jen stýskat, jací jsme zkažení hříšníci, protože Bůh pro nás připravil mnohem slavnější určení. Ani se nemáme zasekávat na konstatování, jací hříšníci jsou druzí lidé, protože ve víře usilujeme o to, aby i oni byli sjednoceni s Kristem.

Vnímáme raději možnosti sjednocení než rozdělení. Rozdělení není nic stojícího za zvláštní pozornost. Rozdělení je jenom neuskutečněné sjednocení, nic víc. Všímáme si, že svět je dosud rozdělován hříchem, ale jen zaseklý, neobrácený člověk by u takového postřehu zůstal. Sjednocení však stojí za neustálou pozornost.

Pustím teď ještě jednou ke slovu Thomase Mertona, který píše: „V ničem, co Bůh stvořil, není nic zlého, ani se nic, co je Jeho, nemůže stát překážkou našeho spojení s ním. Překážka je v našem ‚já‘, totiž v úporné potřebě udržet si svou oddělenou, vnější, sobeckou vůli. Když vztahujeme všechny věci k tomuto vnějšímu a falešnému ‚já‘, odcizujeme se od skutečnosti a od Boha. Toto naše falešné já se pak stává naším bohem a my všechno milujeme kvůli tomuto já. Takříkajíc užíváme všechny věci k tomu, abychom se klaněli této modle, jíž je naše domnělé já. Když tak činíme, užíváme věci zvráceně, kazíme je, či spíš náš vztah k nim se stává zkažený a hříšný.“

A o kus dál Merton píše o rozdílu mezi svatostí, k níž směřujeme, a hříchem, který nás brzdí: „Světec ví, že svět a vše, co Bůh stvořil, je dobré, kdežto ti, kdo nejsou svatí (pozn. kazatele: dalo by se snad také říct: ti kdo promarňují svatost, k níž byli povoláni) si buď myslí, že stvořené věci jsou nesvaté, nebo se o tuto otázku nijak nezajímají, protože se starají jen o sebe.

Oči světce činí veškerou krásu svatou a ruce světce posvěcují vše, čeho se dotknou, pro slávu Boží. A světec se nikdy nad ničím neuráží a nesoudí ničí hřích, protože nezná hřích. Zná Boží milosrdenství. Ví, že jeho poslání na zemi je přinášet toto milosrdenství všem lidem.

Když jsme jedno s Boží láskou, vlastníme všechny věci v Něm. Jsou naše, abychom mu je nabídli v Kristu, Jeho Synu. Neboť všechny věci patří Božím synům a my jsme Kristovi a Kristus je Boží. Spočíváme v jeho slávě nad veškerým potěšením a bolestí, radostí a zármutkem, nade vším dobrým či zlým a ve všech věcech milujeme Jeho vůli spíše než věci samotné, a tak děláme ze stvořených věcí oběť k Boží chvále.

To je cíl, pro který Bůh všechny věci stvořil.“

Slovo poslání: J 12, 44-50