První čtení: Mt 6, 19-34

Základ kázání: Ž 148

Je asi trochu troufalé chtít vám teď kázat na Žalm, ke kterému je nejlepší se prostě připojit jako k jednomu velkému chvalozpěvu vesmíru.

Ale abychom se k té slavnosti mohli připojit co nejzasvěceněji, abychom se mohli ještě věrněji vyladit a ještě hlouběji ponořit do nálady Žalmu, má možná přece jen smysl říct pár slov o něm, o jeho původu a smyslu.

Je to chvalozpěv nebe, země i nižších sfér, ke kterému jsme prostřednictvím starověkého židovského autora zváni.

Odráží se v něm tehdejší dělení světa do tří oblastí – do nebe, země i podsvětí. Nejprve slyšíme výzvu k nebi, obydlenému Božími posly. Výzvu k nebeským tělesům i k nebeskému moři, jež starověký člověk tam nahoře tušil. Na zemi pak mají chválit Hospodina krajiny, příroda, vše živé, zvířata a samozřejmě lidé všech věků, stavů i pohlaví. Z hlubin pak podle pradávných představ vystupující ohnivé blesky, krupobití i mračna, ale i nejnedostupnější propastné tůně, do nichž se stáhly pravody, když z nich vystoupala země, a také netvoři, bájné nestvůry, draci…

A starověcí pohané měli sklon v těchto všech oblastech hledat spoustu nejrůznějších božstev. Vyšších i nižších, méně přístupných i úplatnějších, spolupracujících i konkurenčních či přímo znesvářených, sympatičtějších a přitažlivějších i odpudivých a děsných, lepších a horších, dobrých i zlých. Tehdejší národy si představovaly různé bohy, ale i skupiny, koalice nebešťanů nebo též zbožštěná nebeská tělesa jako slunce či měsíc. Představovaly si také jednotlivé vládce přírodních živlů a úkazů. Vstřícnější lokální bůžky, ale i nespoutané a strašidelné netvory. Anebo rozsáhlé hierarchie andělů jakožto nebeských úředníků a hodnostářů, vyšších i nižších podřízených. A k tomu ještě králové, dle rozšířených představ také na rovni bohů či polobohů. A k tomu ještě různá místní božstva národů. Jeden by se v tom za chvíli opravdu těžko vyznal – jaké síly si naklonit, jaké si neznepřátelit, za čím dřív skočit, čí bohové jsou výhodnější a jak se dají zkombinovat. A k jakému božstvu si ještě prostý člověk může dovolit volat, a jaké už raději na jeho výsostech neotravovat.

A do toho všeobecného zmatku a stresu – vyslovují Izraelci – s pozoruhodným klidem – strašně krásné a odvážné vyznání víry: Je jeden jediný opravdový Bůh, Stvořitel, Pán a Sjednotitel všeho, jenž stvořil všechno dobře, dokonce k chvále a oslavě to stvořil, ba i my všichni lidé z celého světa – králové, poddaní, chudí i bohatí, černí i bílí, muži i ženy – můžeme jeho stvořitelské dílo korunovat a spolupracovat s ním, stávat se vzájemně součástí té velké oslavy, když v Božím vesmíru najdeme své místo. A navíc podle této víry nezáleží na tom, co si představují pyšné okolní národy! To nevadí, že víra v Hospodina vypadá na první pohled někdy tak málo výhodně. Nevadí, že nezachránil Izrael z každé války. Nevadí, že nezajistil automaticky úspěch. Nevadí, že v něho neuvěřily mnohem početnější davy. Vždyť pravý Bůh přece nekonečně převyšuje i naše dočasné lidské úspěchy a neúspěchy. Pravý Bůh ve štěstí i v neštěstí. Veliký tak, že si může dovolit podporovat i utlačované, ponížené a poražené. A projevovat moc dokonce ještě i v utrpení, v bolesti, dokonce za hranicí smrti.

A tak má i maličký, zdánlivě bezvýznamný lid k pravému Bohu bezkonkurenčně přímý přístup. Každý s ním může v prosté důvěře komunikovat tváří v tvář. Chválit ho bez zábran. Oslavovat ho a vyjadřovat mu vděčnost spontánně, svým vlastním originálním způsobem. I přes svou zdánlivou nepatrnost obyčejného človíčka oslavovat Boha vlastním životem. S kosmickým dosahem, v souladu s pravým určením celého vesmíru. Zázračně jednoduchá a zároveň všezahrnující byla už dávno židovská víra oproti pohanským naukám.

My si dnes sice už na rozdíl od starověkých lidí tolik nepotrpíme na představy rozmanitých božstev a jejich konkurence. I když jak kdo. (Někdo až dodnes uvažuje o hierarchiích andělů a láme si hlavu s otázkami, koho z nich oslovit přesně a podle jakých pravidel. Někdo si snaží osvojit čím dál nedostupnější znalosti astrologických konstelací.) Někdo si představuje velmi složité duchovní světy v rámci svého alternativního založení. Ostatní si však připadají spíš střízlivěji a parlamenty bohů si nepředstavují. Ale přesto ani těm nejracionálnějším z nás se úplně nezjednodušil vesmír před očima. Naopak s novými objevy přicházíme na čím dál podivuhodnější fyzikální úkazy: Černé díry a supernovy, světelná léta, čtvrté i desáté rozměry, případné paralelní vesmíry a další záhady kvantové fyziky. A potom pozemské přírodní zákony. Působivé a mocné enegrie gravitační a elektromagnetické. Ekosystémy organismů i mikroorganismů. A mimoto zvláštní zákonitosti fungování společnosti. Vztahů. Přerozdělení moci. Zákony ekonomické, tržní. Pravděpodobnost vývoje dějin. A ještě pod tím vším duševní pochody jednotlivých lidí. Schopnosti vědomí i těžko probadatelné sklony podvědomí. To všechno může buď nahánět hrůzu a pocit, že nás to přemůže a že na to nestačíme… Anebo naopak touhu mít všechny ty síly co možná nejvíc pod kontrolou. Ovládnout je a přehledně si je rozdělit, panovat nad nimi… Moct si je zaškatulkovat a mít je k dispozici. Umět je prodat či koupit. Podmanit přirozené i nadpřirozené energie, kolonizovat přírodu, kolonizovat vesmír, zpacifikovat bližního, vymyslet neprůstřelné plány…

Buď, že to ovládne člověk, anebo že to ovládne člověka… Nakonec obě ty možnosti dávají dohromady jednu a tu samou představu vesmíru jako hromady protichůdných sil, co spolu donekonečna bojují a přetahují se o moc. S tím, že nám lidem nezbývá než se k tomu vzájemnému přetahování připojit… Trochu smutná a osamělá představa.

Ale v prostoru víry najednou uprostřed veškeré úzkosti zazní osvobodivý zpěv: Vždyť je to všechno naplánováno dobře, není to samo o sobě špatné. Tak nechť to všechno dotváří slavnou vesmírnou jednotu (nikoliv tříšť a hromadu protichůdných energií). Všechno je stvořeno k Boží oslavě.

Chápu, že taková slova znějí až nepatřičně směle… Třeba teď v čase epidemie, kdy citelně rozpoznáváme, jak s námi nějaký mikroorganismus vůbec není v souladu. Je fakt, že stvoření je porušené, přestože od začátku míněné dobře. V Bibli se dokonce opakovaně naznačuje, že porušenost stvoření souvisí s lidským hříchem. A dokonce možná ještě závažněji, než dovedeme vystopovat. Ale jindy ta souvislost vystopovatelná zůstává: Někdy je očividné, jak lidé kvůli svým sobeckým zájmům škodí přírodě i vzájemnému společenství.

Ten krásný Žalm – chvalozpěv celého vesmíru – může v plnosti zaznít až jako chvalozpěv nového stvoření. Chvalozpěv vesmíru vykoupeného z bídy a z útlaku zlých sil. Chvalozpěv stvoření obnoveného, proměněného, přetvořeného úplně ve výhni Kristova Ducha – což se naplno ukáže až ve světle Kristova definitivního příchodu na konci věků.

Avšak my věřící jsme už zaslechli pozvání, abychom šli tomu novému, budoucímu naproti. Abychom tomu šli naproti přímo. Jak skrze radost, tak skrze utrpení. Jak skrze nebeské výšiny, tak skrze propastné hlubiny stvoření. Abychom se již připojovali k chvalozpěvu mezi předzpěváky vesmírného chóru. Kéž se z nás šíří jeho příznivá energie i do okolí. Kéž se už mezi námi začíná ona vesmírná symfonie realizovat. Ač na ni doposud není zdaleka každý naladěn. Ač dosud naplno nezní zdaleka všude.

Víra se nepřestává vylaďovat na jakékoliv souzvuky naděje, že celé stvoření má u Boha dobrý začátek i cíl. A Bůh má celý svět pod kontrolou a nevymkl se mu z rukou. A tak tady nejsme proto, aby nás přemohla úzkost. Jsme tady proto, abychom oslavovali Stvořitele celým svým bytím, abychom sdíleli jeho zdroje života se vším živým.

Slovo poslání: Ř 8, 18-27