První čtení: Sk 7, 54-60

Základ kázání: J 14, 1-14

Docela neobvyklá slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Jak může někdo být cesta nebo dokonce pravda? Běžněji znějí věty jako: Ten člověk na to jde dobrou cestu. On mluví pravdu. Žije dost zajímavým životem. Ale říct přímo: „Já jsem ta cesta, pravda i život“? To už zní zvláštně.

Snad někdy v mimořádných chvílích lidé podobně vypovídají o druhých. Když se dva milují, jeden je schopen říct druhému: „Ty jsi mé štěstí.“ „Ty jsi má láska.“ „Ty jsi mé všechno.“ Možná k tomu i dodá: „Bez tebe nemůžu být.“ Anebo člověk, kterému druhý pomohl vyhrabat se z velkého průšvihu, vyjádří svou vděčnost slovy: „Ty jsi má záchrana.“ S odstupem času však mohou tak velká slova znít nadneseně a pomíjivě, protože lidé mnohdy bohužel bývají nestálí a vrtkaví. Zamilovanost vyprchá, dostavují se menší či větší zklamání, a tak dříve řečené věty jako: „Ty jsi mé všechno“ zapadají prachem.

Avšak ti, kdo věří, svědčí o tom, že přese všechny krachy v mezilidských vztazích existuje ještě hlubší a neklamnější zkušenost. Zkušenost vztahu, který už není vrtkavý, není nestálý, není pomíjivý. Zkušenost vztahu, v němž nepřestává znít věrohodně: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Cesta od narození až do smrti otevřená. Pravda, která se osvědčí i v kolektivním pomatení smyslů. Život, jenž neomrzí. Pramen, který se nevyčerpá. Svoboda, ve které i všechny ostatní cesty, pravdy a životy teprve dávají nezkreslený smysl. Otevřenost pro Boží lásku, bez níž se opravdu nedá být. Tím vším jsou naplněna setkání s Ježíšem.

Zároveň je však právě pro Ježíše typické, že on sám o sobě taková velká slova říkal nejspíš co možná nejméně – spíš na hranici mlčení. Nám hrozí, že si Ježíše podle vlastního pochopení zprostředkovaných svědectví představíme zkresleně – spíš jako nějakou místní celebritu, prosazující svůj lokální vliv – a přitom nešetřící slovy jako: „Já jsem ta pravda.“ Taková představa ovšem tak docela neuspokojí ty, kdo poctivě hledají. Pán, který se dá brát úplně vážně, přichází jako ten tichý a pokorného srdce. Ten, kdo uvolňuje prostor pro působnost Boží, a ruku v ruce s tím dává přednost druhým lidem. Zbůhdarma na sebe neupozorňuje. Nevytváří si kult osobnosti, naopak dodává význam i lidem úplně na okraji. Jen díky tomu nakonec dávají smysl i slova: „já jsem ta cesta, pravda i život“ právě z té jeho strany. Ze strany kohokoliv omezenějšího by zaváněla nepatřičnou nafoukaností.

A navíc podle Janova evangelia dává Kristus tak naléhavě najevo: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ nedlouho předtím, než ho ukřižují. Když už se zdá, že cesta dál nevede, že jenom lež a manipulace dál dojdou. Zdá se, že život stojí za starou bačkoru. V takových chvílích se nedá dělat zvlášť oslnivá propaganda. Ježíšovi jde hlavně o to, aby jeho přátelé neztráceli naději. Aby ani v těch nejpochmurnějších chvílích nepřestávali věřit:

Cestě, která se neztrácí ani tam, kde jiné končí.

Pravdě, která se ukáže i tam, kde lži a faleš jakoby zvítězily.

Životu, pro který stojí za to i umřít.

Když Ježíš vyjadřuje: „Já jsem ta cesta“, zní v oněch slovech: Ta cesta, co opravdu napříč labyrinty světa vede, tím spíše není jen procházkou růžovým sadem. Ta cesta mnohdy tak prašná, namáhavá. Ta cesta úzká. Ukázala se v betlémských jeslích, když pod střechou neměli místo. Vede skrz setkání s lidmi a skrze jejich starosti. Vede pustinami modliteb. Vede také přes množství konfliktů a nepochopení od těch, kdo opravdovým vztahem pohrdli. Neztrácí se v těch konfliktech, ale pokračuje dál. Nebojte, klade na srdce Ježíš. Nebojte se, že mě zaženou do slepé uličky – vždyť já jsem ta cesta. Nemějte strach, že mi uniká smysl a cíl. Nemyslete si, že se zůstanu mimo jak nějaký zkrachovalec. Já nejsem mimo a neuhýbám stranou před těmi, kdo po mě jdou. Jsem i na kříži na svém místě. Před ničím neutíkám, když já jsem ta cesta. Zároveň tím vším prokazuji, že prostě není ta cesta sžít se s okolní falší, s podrazáctvím a strachem… Není ta cesta vymýšlet si své domácí, pohodlnější, omezenější bohy. A touha po pomstě, koloběh násilí, neodpuštění není ta cesta. Boží je cesta, která i v obdobích paniky nebo nenávistného běsnění vede dál láskyplně a nadějně.

Opravdu vede. Pravdivě vede. Svou pravdou odhaluje zlou manipulaci. Nakonec i svým ukřižovaným tichem přesvědčí víc než mnohem křiklavější propagandy. „Jsi tedy přece král?“ Zeptal se Pilát Ježíše. Ježíš mu odpovídá: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát na to však odpovídá skepticky: „‚Co je pravda?‘“ Za tímhle Pilátovým váháním můžeme zaslechnout vykrucování se pragmatických politiků a vůbec lidské vypočítavosti, která dává najevo: Pravda je to, co se mi zrovna hodí. I Pilát mění názory – v jednu chvíli chce užuž propustit Ježíše, podmaněný tou jeho zvláštní mocí, vzápětí však zase podléhá davu, co zmanipulovaně skanduje, ať raději propustí vzbouřence Barabáše. Oproti Pilátově rétorice zní slovo „pravda“ jinak z Ježíšových úst. Ze strany toho, kdo zůstal zdánlivě bezmocný, oproti Barabášovi bez preferencí davu, jakoby ztracený – ve skutečnosti ten jediný, koho lze brát i v takovou chvíli vážně. Ježíšův postoj neznamená jen pravdu mít. Neznamená jen správně a hezky o Bohu nebo o lidech mluvit… Kristova cesta je sám se stávat tou pravdou, která se má uskutečnit. Tou pravdou žít, opravdu žít. I vlastní smrtí ji zpečetit…

Tak se na zemi zjevuje život s velkým Ž.

Filip Ježíšovi řekl: „‚Pane, ukaž nám Otce a nic víc nepotřebujeme!‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?‘“ A tak dál.

Četl jsem jednu historku jako součást úvahy nad tím rozhovorem: „Traduje se, že když se vrátil ruský kosmonaut Jurij Gagarin z letu do vesmíru, prohlásil, že „Boha tam nahoře nikde neviděl“. K tomu údajně jeden ruský kněz poznamenal: „Když jsi ho neviděl na zemi, neuvidíš ho ani v nebi.“

Je psáno, že Boha nikdy nikdo neviděl – ale ve světle Kristova života se ukazuje, jak Boží sláva působí mezi námi i v nás.

V těchto dnech hledá naše společnost různé cesty z krize. Ozývají se rozmanité pravdy a prognózy o ní. Ptáme se, nakolik jde o život.

Také v těchto dnech se osvědčí v první řadě vztah s tím, kdo celým svým bytím vyjadřuje slova: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Na tomto základu vyjeví i všechny ostatní cesty, pravdy a životy svou povahu, svůj nezkreslený smysl.

Slovo poslání: 1Pt 2, 1-10