První čtení: Ez 17, 22-24

Základ kázání: Mt 13, 31-33

Řeč je o něčem zpočátku nepatrném, co se později extrémně rozšíří. Prostoupí, promění, dá se také říct (dnes často používaným slovem) promoří celý prostor.

V posledních měsících podobné pocity vyvolává koronavirus. Mikroskopická tečka, která však hrozí nakazit miliony lidí, a nejen to. Během pár týdnů se pod jejím vlivem přeorganizují všechny možné sféry života po celém světě. Koronavirová krize nečekaně změnila myšlení, nálady, plánování i jednání bezpočtu lidí. Změnila způsoby komunikace, způsoby setkávání, životní styl. Ovlivnila ekonomiku, politiku, kulturní dění, ano i církevní život a duchovní prožívání… Koronavirus tedy může představovat typický příklad nicky, která se chová dynamicky – na začátku je zanedbatelně malá, avšak dovede způsobit neuvěřitelně mnoho.

Existují i jiné maličkosti, které se dokáží šířit a získávat neobvyklý vliv. Nejenom v oblasti hmotné, do níž spadají organismy a mikroorganismy, ale i v oblasti myšlenek a slov. Už jenom taková obyčejná pomluva či jednostranně očerňující hodnocení druhého člověka – rozkládá přátelství, zatemní vzájemnou důvěru, lásku, naději. Anebo lživé zprávy o důležitých věcech, které rozvíří veřejné mínění. Velký vliv mohou mít sdílené dezinformace, pokřivené či vymyšlené zprávy na internetových stránkách či v řetězově přeposílaných e-mailech – samy o sobě by to byly hlouposti, ale jsou systematicky šířené za účelem vyvolávat strach a prohlubovat vzájemnou nedůvěru mezi lidmi, rozkládat soudržnost v občanské společnosti, a zákulisně tak posilovat vliv politiků, velmocí a mocností s nekalými úmysly.

Vybavíte si jistě i další podobně zákeřné maličkosti. Zlá energie se umí rozbujet jak plevel. Prokvasí rodiny i národy. Ježíš též vypráví podobenství o poli, do něhož nepřítel záludně nasel plevel, který se posléze nekontrolovaně rozroste mezi pšenicí… Sluhové hospodáře ho ani nemohou vytrhat, aniž by přitom hrozilo, že vyrvou pšenici s plevelem zároveň.

Ničivé nic se plevelnatě šíří. Nevím, jak vy, ale já jsem tím někdy opravdu znepokojen, když vidím, jak bezostyšně se pořád dokola prosazují egoisté s ostrými lokty, jak nevykořenitelně se prosazují nekalé praktiky v politice, jak přezíravá arogance dokáže utloukat dobré záměry ve společnosti i v církvi.

A mimoto může člověk prožívat znepokojení i sám nad sebou, když dohlíží vlastní temné sklony. Když propadá zoufalství ze svých slabostí, které ho neustále přemáhají. Anebo když ho pronásleduje něco špatného z minulosti. Výhonky zlé setby, jež někdy ani po letech nedopřávají pokoje.

Ovšem když člověk zůstane u takhle pesimistického vnímání, podléhá potom obavám, že to dobré nemá šanci se v našem světě prosadit. Může pak podlehnout i pocitu, že mise Ježíše Krista byla spíš skvělá utopie, ale budoucnost že mají v našem světě spíše ty ostré lokty. Takový pesimismus nakonec vede sám o sobě k zahořklosti a k nevíře, k nedůvěře a k beznaději – což je také špatně.

Jak léčivě Ježíš prosvětluje pohled, když říká: A co teprve království Boží!? Co sféra Božího vlivu?! Vždyť připomíná semínko, které se v našem světě jeví nejdřív jako to nejmenší, nejnepatrnější, nejzanedbatelnější, nejmikroskopičtější. Ale očima víry už vidíte, jak se jeho vliv nespoutaně šíří z jednoho konce světa na druhý. Nenásilně a nenuceně, ale nezadržitelně, kreativně se šíří. Pokud se divíte, jak umí prokvasit celou společnost nějaká zlá energie, pokud vás znepokojuje všudypřítomný plevel egoismu a arogance, máte-li pocit, že kalich trpělivosti přetéká a že se už nějaká závěrečná potopa rozlije po tváři země – máte-li hlavně takové pocity, tím spíš si počkejte, až přeteče hrnečku vař Boží hostiny! Počkejte, až Boží užitečná plodina definitivně přeroste plevelu našeho světa přes hlavu. Vždyť celá země Bohu náleží, a tak tady není od toho, aby se nenávratně zkazila.

Ježíš přirovnává království Boží k hořčičnému semínku, z něhož pak podle Ježíšových slov vyroste strom, v jehož větvích se uhnízdí ptáci. Zní to důstojně: Strom, v jehož větvích se uhnízdí ptáci. Už prorok Ezechiel kdysi dávno v podobné souvislosti vykreslil obraz libanonskému cedru, v jehož stínu se uhnízdí ptáci. A libanonský cedr je opravdický monument. Nejvznešenější rostlina Blízkého východu. Jakpak se vyjímá hořčice ve srovnání s cedrem? Před vnitřním zrakem mnohých z vás jistě již defiluje lákavá představa párku: s hořčicí ať už kremžskou, plnotučnou či nějakou pikantní. Měli ji docela rádi i v Ježíšově době. Ale zřejmě by je fakt nenapadlo vyhlásit hitparádu rostlin, v níž by se hořčice umístila na prvním místě a cedr až v závěsu. Ježíš i tímhle obrazem hořčice dál proměňuje vidění, přehodnocuje zdánlivě samozřejmé. Tak obyčejná, nepreferovaná plodina, takový skoro až poloplevel a polokřoví. Rychle se rozšíří, docela vyroste, dva až tři metry. Převýší takto císaře i jiné diktátory, jejichž postavy se navíc vytratí v jejím přebujelém houští. A mimoto hradba hořčice poskytne ochranu onomu pestrému životu nebeského ptactva. Království Boží v jeho pandemičnosti. (Kam se hrabe cedr.)

Kvas zase promění kvalitu celého těsta – z jednoho konce na druhý. A ty tři měřice mouky jsou v přepočtu 39 litrů – z toho už napečete chleba pro celý zástup lidí.

Kristova přítomnost je jako Boží zrno vsazené do světa… Atmosféra, která se v Kristově Duchu šíří i mezi nás, dělá svět z jednoho konce na druhý stravitelným, ba chutným, nakonec velmi dobrým.

A ještě další významy si mohou posluchači pod Ježíšovými slovy podprahově vybavovat. O zrnku Ježíš mluví i při jiných příležitostech, a říká mimo jiné: jestliže „nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ Zpočátku zaseté zrníčko vypadá jako pohřbené v zemi. Ale ukáže se, že to byl teprve začátek. Ježíš tak mluví i významu svého ukřižování. A vůbec o smyslu své životní cesty. O cestě sebeobětavé lásky, v níž se člověk ztrácí pro druhé. Ježíš tak vysvětluje celou svou cestu, která je především pokorná a tichá. Nevyžívá se a v triumfech násilné moci. A proto se může zdát, že se v tomto světě příliš neprosazuje, že začíná být marná, že umírá. Ale její budoucnost se ukáže!

Odtud též povzbuzení pro nás, že naše modlitby, myšlenky, slova i činy inspirované Kristovou důvěrou, láskou a nadějí rozhodně nemusejí být marné. (A také že naše malé křesťanské sbory jsou důležitou součástí nového začátku.) Všechny ty zárodky Kristovy budoucnosti na sebe postupně nabalí lavinu zřetězených souvislostí, s následky nedozírnými.

Slovo poslání: 1K 15, 35-58