První čtení: L 12, 49-56

Základ kázání: Jr 23, 16-29

Možná si vybavíte ten pocit, když vás někdo bodře poplácá po zádech s útěchou typu: „Ale to je přece v pohodě.“ „Nic se neděje.“ „Co, prosím tebe, vyšiluješ?“ – ve chvílích, kdy vy cítíte, že se něco děje… Ten druhý vás tlačí do optimismu, aniž by se vžil do vašeho rozpoložení. V takových chvílích se rozšiřuje propast mezi vámi a okolím, protože zatímco vy jste autenticky v háji, ten druhý okázale předvádí pohodu; jako by bylo nepatřičné prožívat znepokojení, závažnost situace…

Anebo když se někomu potřebujete svěřit s vinou, která vás tíží. Pokud vás ten druhý pořádně nevyslechne, a mávne jen ledabyle rukou s výrazem: „O co jde? K čemu si něco vyčítat?“ Pokud vás neutěšuje s opravdovým soucitem, ale místo toho jen zaujme lhostejný postoj: „Jakápak vina? Proč se v tom rýpat? Načpak si kazit náladu?“ … Zamrzí vás, že neslyší. Že s vámi není v živém kontaktu. Že mu na vás v tu chvíli tolik nezáleží, protože sebevědomé prohlašování: „nic se neděje, nic se neděje“ nic neposouvá k lepšímu.

Myslím, že podobnou necitlivost vytýká prorok Jeremjáš falešným prorokům své doby. Těm, kteří sebevědomě hlásají: „Budete mít pokoj“. V době, která už vyžaduje připustit si, že zdaleka vše není ve státě Judském v pořádku. A že i zvenčí už nepokoje buší na dveře. Také úspěšný chirurg napřed rozřízne zanícenou ránu. Jen diletant předepíše opiáty, aniž by se dál o pacienta staral.

Proto byl povolán prorok Jeremjáš. Muž s těžkým údělem. Naléhavě volá k obrácení. Čím dál tím silněji varuje před blížící se babylonskou okupací. Na první poslech vyzní jeho prorokování až rezignovaně, poraženecky: Už nemá cenu se tomu bránit, Babyloňané Judsko prostě obsadí. Větší popularitu si pochopitelně získávali Jeremjášovi současníci, povzbuzující, že to nedopadne tak zle. Na první poslech Judejce i lépe mobilizovali. Na druhou stranu však právě Jeremjáš uměl připravit na to nejhorší: Bůh může využít i babylonskou okupaci k tomu, aby vás protříbil. Už bezpočtukrát nás volal k pokání, k oživení víry, k obnově vztahů k Bohu i k bližním. Ale pokud jste volání k obrácení zanedbávali ve šťastnějších poměrech, věřte, že aspoň ta hrozná událost se pro vás obrátí v další příležitost. Přijdeme sice skoro o všechno – o vlastní území, o národní sebevědomí, o jeruzalémský chrám, málem i o víru přijdete, ale nemusí to být náš konec. Může to být náš restart. Radikálnější šance. Přibližně v tomhle duchu Jeremjáš naléhá.

Adekvátněji však tehdy mohla znít ta vábivější pseudozvěst: „Budete mít pokoj. (…) Nedolehne na vás nic zlého.“ Ano, pravdou zůstává, že i Ježíš řekl: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Ale působit pokoj, to něco stojí. (Přímo Ježíše to stálo ukřižování. Odtud navazujeme.) Působit pokoj neznamená jen nezávazně prohlásit: „Buďte v pohodě.“ Nicméně mnoho lidí, zvlášť v prvním období Jeremjášova vystoupení, ještě hledalo takovou instantní útěchu, protože doposud v rámci možností v pohodě žili. Nebyli ještě ochotni otevírat se znepokojivějším vizím. Falešní proroci si zatím budovali kariéry se zvěstováním typu: Teď už jen samá pozitiva a životní jistoty. Utěšovali tím i krále i další mocné v zemi. Bylo to asi chlácholení v tom stylu že Hospodin je dobrotivý a milosrdný, a tak přece za naším vyvoleným lidem stojí, a nevydá ho na pospas. Bylo to asi nějaké chlácholení ve stylu: „Náš sympatický nárůdek má být nač hrdý. Všechno je tady, jak má být. Nehledejte v tom žádný problém. Nepřidělávejte si vrásky problémy globálními.“ Byly to populistické řeči. Proslovy, které se dobře poslouchají. (A mohou sloužit i pro udržení statu quo těm, kdo jsou zrovna u moci.) Takoví falešní proroci říkají, co lidé chtějí slyšet… Co lidé chtějí slyšet na první poslech, aby se nemuseli opravdu zastavit. Opravdu zamyslet. Opravdu smrtelně vážně začít přehodnocovat navyklé vnímání i celé svoje životy.

Falešní proroci tak podle Jeremjášových slov ukolébávají lidi zarputilého srdce; což je ten hlavní problém. Servírují na zlatém podnose přímo těm lidem zarputilého srdce: „Na vás nedolehne nic zlého.“ Zamlčují, že cesta k Božímu pokoji může být pěkně náročná, Ježíšovým slovem úzká, strmá, vedoucí skrze neúprosnou sebereflexi (před Kristovýma očima), vedoucí skrze upřímné pokání, vedoucí někdy i skrze období utrpení, při kterém padají klapky z očí. K takové cestě patří odvaha připustit si zastírané pravdy o sobě i o svém společenství. Odvaha uvažovat o spoluvině a spoluodpovědnosti za celkový stav věcí.

Na první pohled jsou falešní proroci prima silní a zdatní chlapi, když utěšují: „Nic tak hrozného se neděje. Buďte v pohodě. Nevšímejte si škarohlídů malujících čerty na zeď.“

Na první pohled naopak Jeremjáš může vypadat jako otrava a podivínský slaboch, když pořád začíná s depresivními vizemi a nepříjemně se v tom rýpe. Na druhou stranu i Jeremjáš vyřizuje mezi ostatním slovo: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti.“ Aby však mohlo zaznít toto B, muselo napřed zaznít A, které Jeremjáš nezamlčel.

Ale falešné prorokování nejde ke kořeni a nezačíná od A. A neoslovuje do hloubky. Nemá ten správný drajv. Nemá moc. Jen nezávazné řeči o dobrém Bohu. Účinné přinejlepším jako pokyn k relaxaci. Na chvilku možná dodají (nezdravě vysoké) sebevědomí, které však zase zanedlouho opadne. Životy posluchačů taková slova nepromění. Proto o falešných prorocích Bůh skrze Jeremjáše vzkazuje: „Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků“. I Ježíš upozorňuje, že lživé proroky poznáte podle ovoce; podle působení na posluchače.

To je jedna věc, která stojí za pozornost: Ryzost osobností proroků a kvalitu jejich řečí poznáte podle účinků mezi posluchači. Druhá věc, která stojí za pozornost: Jeremjáš za svým působením stojí celým svým životem. Úplně bez ohledu na výhodnost, nebo spíš na nevýhodnost. Falešní proroci si nejspíš užívali své chvíle na výsluní populartiy. Jeremjáš však působí velmi nezávisle na okolnostech. Už v úvodu knihy se dozvídáme, že ani prorokovat nechtěl. Připadá si moc mladě, zakřiknutě, neschopně, dá se říct nepovolaně: „Ach, Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil. Jsem přece chlapec.“ Hospodin ho musí přemlouvat. A světe div se, Jeremjáš přes se i přes přirozené zábrany přemluvit nechá. A záhy skutečně začne lézt svému okolí na nervy. Pomlouvají ho. Chtějí se ho zbavit. Zbijí ho. Vsadí ho do klády. V rodném Anatótu mu vyhrožují smrtí. Když ani v situaci sílícího konfliktu nepřestane ohlašovat nejtemnější vyhlídky na babylonské ohrožení, postěžují si velmožové královi slovy: „Nechť je ten muž usmrcen, vždyť oslabuje ruce bojovníků, kteří v tomto městě zbývají, i ruce všeho lidu, když jim mluví podobná slova. Ten muž neusiluje o pokoj pro tento lid, nýbrž o zlo.“ Poté ho vhodí do cisterny, v níž se Jeremjáš málem utopí v blátě. Později je odtud opět vytažen.

Jeremjáš také velmi otevřeně vypovídal o svých rozpolcených stavech: „Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny. Řekl jsem: ‚Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit,‘ avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech, jsem vyčerpán tím, co musím snášet, dál už nemohu.“

Můžeme uznat, že takový člověk působí věrohodně. Ukazuje až k Bohu, jenž za škody stojí. Ukazuje až k Bohu nezávislému, nesmyšlenému, odjinud. Až k Bohu mimo naše sny a představy.

Falešní proroci si hýčkají jen idol boha bezproblémového kamaráda, parťáka do pohody a do pohody, boha přístupného jak fitcentrum. Tedy ve chvílích prosperity je dobře přístupný, ale v těch těžkých obdobích se podezřele vypaří jak pára nad hrncem.

Bůh promlouvající prostřednictvím Jeremjáše se však ptá: „Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? (…); jsem li daleko, Bůh už nejsem?“ A ptá se naléhavě: „Není mé slovo jako oheň, (….) jako kladivo tříštící skálu?“ Takový oheň může sežehnout i naše domnělé jistoty. Takové kladivo může roztříštit i leckteré naše představy o Bohu.

I Ježíš říká: „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal!“

Ale když už ten oheň stravuje nás osobně, nevyhasne tak snadno. Odevzdáváme-li se tomuto plameni Ducha raději než lacinějším útěchám, můžeme pak také spolu s Jeremjášem prohlásit o Božím slovu: „avšak je v mém srdci jak hořící oheň, je uzavřeno v mých kostech“.

A tento oheň hoří, a neshoří, a dodává také světlo i energii (pro nás i pro druhé) v obdobích pokoje i nepokojů.

Slovo poslání: Žd 11, 29-12, 3