První čtení: Iz 58, 9-14

Základ kázání: L 13, 10-17

Tak proběhl další Ježíšův konflikt týkající se soboty – dne odpočinku. Na první poslech znějí podobná vyprávění skoro jak ohraná deska. Základní zápletka se opakuje: Ježíš udělá něco nestandardního v sobotu, zpravidla někoho duchovně uzdraví přímo v tento den. V den odpočinku, kdy věřící podle Božího zákona nemají dělat žádnou práci. My jako křesťané světíme místo soboty neděli, té přičítáme význam dne odpočinku podle Božího zákona my. Ortodoxní Židé však berou sobotu ještě o poznání vážněji než průměrní křesťané neděli. I skalní Židé v Ježíšově době brali sobotu vážněji. A koneckonců i křesťané před několika generacemi brávali u nás neděli v průměru vážněji než dnes. Když Ježíš v den odpočinku uzdravoval, jevil se mnoha souvěrcům a spoluobčanům podezřele. Jevil se jako náboženský anarchista, který se dost možná ocitá na scestí, když nachází takovou zálibu v překračování tabu. Když dělá v sobotu něco tak nápadně přes čáru běžného odpočinku. Ježíš si ovšem navzdory rozruchu nemohl odpustit právě tyto sobotní skutky. Nebyl by to už Ježíš, kdyby raději v sobotu nic zvláštního nedělal. Naopak právě těmi riskantními sobotními skutky chtěl ukázat, že smysl Božích přikázání spočívá v něčem jiném, než co si lidé představovali obvykle.

Podobných vyprávění o Ježíšových sobotních konfliktech najdeme v Bibli nápadně hodně. Byly to konflikty naprosto typické pro Ježíšovo působení v tehdejší době. Když si o nich čtu dneska, napadá mě hned otázka: Ale jak se vůbec ta vyprávění týkají nás? Vzhledem k tomu, že my dnešní křesťané den odpočinku zpravidla nesvětíme už zdaleka tak zásadově. Naopak ho mnozí z nás vnímají spíš laxně. A přitom v naší uspěchané a vystresované civilizaci stojí za to, objevovat význam právě tohoto přikázání, objevit jako Ameriku právě den den odpočinku, a odpočinek vůbec. Třeba pro mne osobně bývá hodně důležité, až sebezáchovné pokud možno jednou týdně všední práci odložit. A také vyhradit si vedle každodenního modlitebního soustředění ještě i zvláštní sváteční den pro spočinutí v Boží přítomnosti (a v bohoslužebném společenství církve alespoň v tento den). Ale i nezávisle na bohoslužebném životě – jak blahodárné bývá už jenom přerušit všední shon a opravdu si odpočinout. Jestliže Kristův Duch uzdravuje individuálně a různými cestami, dá se snad dodat, že v současné vystresované době by se někteří lidé mohli uzdravit právě tudy. Z nemocí tělesných i duševních, které jsou způsobeny dlouhodobým stresem.

Tak v čem jsou pro nás dnes tak důležité ty Ježíšovy sobotní konflikty, kterými tehdejší veřejné mínění vřelo?

V první řadě – a to je nadčasové – Ježíš chtěl naznačit, co je smyslem Božího zákona celkově. Oč v Božím zákoně jde v jádru? Jde snad o nesrozumitelná mystéria, o slepě zachovávané tradice, jejichž význam zná jedině Bůh sám? Anebo se už nyní jasně projevuje, že Boží přikázání zároveň opravdu slouží lidskému životu?

Ježíš ukazuje, jak moc jde Bohu o člověka. A celým svým životem odhaluje, nakolik se nás může už tady a teď život od Boha týkat. Osvobozený, naplněný, smysluplný život, k němuž nás také přikázání směrují. Ježíš dává svým vystupováním až provokativně najevo, jak blízko je Boží království. Jak neskutečně je sféra Božího vlivu reálná. A jak neodolatelně již přichází i k lidem zoufalým, pro které doposud málokdo vidí závratnější naději… Jak překvapivě království Boží přichází do celé společnosti, jakož i do zatuhlých struktur náboženského establishmentu. Přičemž přední náboženští představitelé – obzvlášť ti, kteří chovají zvláštní lásku k tradicím, se nevzácně mívají chuť ohradit: „Dejte nám pokoj s tím vaším královstvím Božím. Máme tu sešroubovaný systém, který velkolepě funguje. Prosíme, zachovejte klid. Nenabourávejte zvyklosti. Nenarušujte pořádek.“ Tváří se, že jim jde o tu nejušlechtilejší a nejčistší zbožnost, ale přitom se pouze vnitřně zablokovali. Systém je doposud živí, nic zvláštního jim nechybí. Ztratili ochotu se ptát, oč živému Bohu jde doopravdy. A právě na tuhle jejich zazděnost Ježíš tak bolestně naráží. A dává přitom tak neodbytně najevo, jak velká to je tragédie, protože živému Bohu jde opravdu o konkrétní lidi. O každého z těch zdánlivě bezvýznamných lidí, kteří v zatuhlých soukolích náboženské mašinérií tím bezútěšněji trpí.

I když průměrný návštěvník shromáždění by si o sehnuté ženě, o které jsme dnes slyšeli, možná pomyslel: „Hmm, tahle žena vypadá už 18 let jako beznadějný případ, tím pádem se to s ní třeba dalších 18 let potáhne, tak proč kvůli ní způsobovat poprask zrovna dnes.“ Ježíš však dává naléhavě najevo: „Vy nechápete, jak intenzivně se vás Boží království týká! Nechápete, jak blízko k vám už přichází, jak blízko k vám už je! A jak nedílně se týká také všech lidí kolem vás! Vždyť vy už považujete za skutečnější tu svou neskutečnost, na kterou jste si pohodlně zvykli, než Boží skutečnost, která vám může proměnit svět před očima!“

Ježíš je naplněn, totálně nabitý tou skutečností Boží. Nehraje jenom nějaké symbolické představení. Pohybuje se s Boží energií a s Božím zájmem o člověka. A v Boží síle ženu 18 let sehnutou pozvedá.

Avšak místní představený synagógy reaguje vyloženě tragikomicky. Nenapomíná Ježíše samotného. Ježíšovi by si totiž možná v tu chvíli ani nedovolil oponovat. Ale to překvapivé zpochybnění navyklých sobotních pořádků ho pobuřuje. A tak představený využívá svou autoritu k tomu, aby se pustil přímo do ztrápených, nemocných lidí: „Je šest dní, kdy se má pracovat; v těch tedy přicházejte, abyste byli uzdravováni, a ne v den sobotní.“ Jde o zneužití moci. I současní církevní představitelé bývají náchylní ke zneužití moci. A někdy my všichni býváme. Pak dáváme druhým najevo: „Nenarušujte nám zavedené pořádky svými příliš opravdovými životy“, anebo přímo: „nenarušujte poklidný, usedlý chod církve svým příliš živým a neskladným trápením, alespoň v neděli ať je od vás klid.“ Rozvztekleně ten představený synagógy zneužil svou moc vůči ne-mocným – tedy vůči těm, kterým už nezbývá žádná velká moc, se kterou by se mohli proti němu ohradit. Ježíš těm ne-mocným naopak dodává moc Boží. Možná, že onen konkrétní představený synagógy by jinak Ježíše přijal i docela kladně. Kdyby Ježíš jen inspirativně kázal. Kdyby jen pověděl něco zajímavého k zamyšlení. Kdyby přítomné nevystavil tak přímo a nekompromisně otázce, v čem tedy spočívá království Boží, nakolik reálné je, koho všeho se týká – jak intenzivně již tady a teď, a jaké všechny svou dynamikou převrací zavedené představy. Ježíš však není jen inspirativní kazatel. Naplno žije. Sází vše na jediný trumf. Bez ohledu na mimoděk vyvolaný poprask. Kéž alespoň v tom poprasku přítomní zaslechnou otevřené Boží otázky, které Bůh klade již od začátku v poklidu.

Ježíš ty otázky otevírá nejprve zvoláním: „Pokrytci!“ A celým svým následujícím projevem naznačuje: „Tak oč vám jde? Horlíte opravdu pro záležitost Boží? Anebo horlíte pro svoje zaťaté lpění na zavedených zvyklostech a na vašem pojetí hodnot, které hájíte tím víc, čím větší důležitost tím dodáváte sami sobě ve svých očích? Horlili byste pro Boží zájem o vaše bližní – i pro ty nejneskladněji trpící – se stejnou vášnivostí, jako když horlíte pro váš pohodlně uspořádaný systém – ať už sobotní, či všední?“

Pro větší názornost Ježíš uvede příklad, který je přítomným dobře přístupný, neboť se týká jejich vlastního majetku: „Neodvazuje každý z vás v sobotu vola nebo osla a nevede ho napájet?“ A pak Ježíš komentuje přímo, co se týká Božích věcí a záležitostí bližního: „A tato žena, dcera Abrahamova, kterou držel satan spoutanou po osmnáct let, neměla být vysvobozena z těchto pout v den sobotní?“

Argumentuje podobně, jako to bylo typické pro pozdější rabínské diskuze: Cestou od menšího k většímu, od lehčího k závažnějšímu. Základní poselství zní: Pokud i vy považujete za prospěšné v den odpočinku odvázat zvíře od krmného koryta a přivést ho k vodě, oč spíš dává smysl povolit pouta souženého člověka a přivést ho ke zdraví. Konkrétní Ježíšova argumentace od menšího k většímu obsahuje tři působivá srovnání: Za prvé: Slavnostním označením „dcera Abrahamovu“ dává Ježíš najevo, že tato žena jakožto příslušnice vyvoleného lidu je nesrovnatelně vzácnější než domácí zvířata. (Přestože si už nejspíš dlouhodobě jako dcera Abrahamova nepřipadá.) Za druhé: Spoutání zlou silou, která vyvolává nemoc, znamená mnohem větší problém než připoutání dobytka. Za třetí: Období osmnácti let, které žena protrpěla, trvá již nesrovnatelně déle než jeden sobotní den, kdy zvíře zůstává uvázané. Z těchto všech důvodů vysvítá, nakolik žena „musí“ být zbavena svých pout právě v den sobotní. Vždyť den odpočinku znamená den završení Božího díla. Tím víc v ten den z Božího pohledu záleží – i na té tak dlouho odložené, zdánlivě beznadějně trpící ženě, které se má právě ve shromáždění věřících přednostně navrátit důstojnost Abrahamovy dcery.

Také dnes v neděli 21. června se v této modlitebně má ukazovat, na kom a na čem všem Bohu přednostně záleží a co všechno to mezi námi mění.

Slovo poslání: Žd 12, 18-29