První čtení: J 14, 15-21

Základ kázání: Ž 66

Slyšeli jsme žalm vděčnosti. Píseň oslavy Božích činů. Píseň těch, kdo prošli zkouškami a očima víry rozpoznávají, jak je přitom Bůh provázel.

My se tady dnes po delší době scházíme poprvé v jediný společný čas. Už to se dá vnímat jako dobrý důvod k vděčnosti a chvále. Přestože zatím není jasné, nakolik jsme už tou koronavirovou zkouškou prošli. Odhady z posledních dní nehovoří jednoznačně. Oproti vývoji před pár týdny nakažených ubylo, ale možná, že křivka šíření infekce začíná opět mírně stoupat. Budoucí vývoj zatím nelze předpovědět… A navíc mimo tu společnou koronavirou krizi prochází nejeden, nejedna z nás i ryze osobními zkouškami, které mohou být ještě náročnější na zvládání.

Snad i přesto Žalm vděčnosti a chvály zaznívá osvobodivě a léčivě. I když se k němu nepřipojíme s jednoznačnou chutí oslavovat. I když se k němu nepřipojíme s pocitem, že vleklé problémy docházejí snadných řešení. I přesto může mít smysl přeladit se na radostnější vlnu. Přijímat nadějné vyhlídky těch, kdo se už ocitají na druhém břehu Boží záchrany. Vyhlídky víry, že nás Bůh doprovází až tam. Vyhlídky víry, že cesta má cíl. Ostatně, o černé myšlenky přece nebývá nouze ani v obdobích, kdy se dějí převážně dobré věci. Epidemie stresu je všeobecně rozšířená. Tak proč si nepřipustit trochu větší dávku nadějných vyhlídek – i jako očkování v náročnějších obdobích? V tom 66. žalmu najednou zní místo nepříjemných vzpomínek a nedořešených obav provolávání: Pějte žalmy, šiřte Boží slávu, pohleďte na Boží skutky, slyšte, co prokázal, požehnán buď Bůh. I kdyby na chvíli, než se zas rozšíří nějaká nová znepokojivá zpráva – i na tu chvíli může dát zastavení s vděčností na rtech naprostý smysl.

A být vděčný Bohu neznamená jen nasadit si umělý úsměv a růžové brýle. Neznamená to snažit se myslet jen na hezké věci a o těch špatných nechtít ani slyšet. Žalmista naopak vědomě zpracovává i náročné, bolestné zkušenosti. Dochází k vyznání: „Ano, zkoušel jsi nás, Bože, protříbil jsi nás, jako se tříbí stříbro“. Vděčnost za zkušenosti proměn: Tříbení, čištění, přetavování, zušlechťování, zhodnocování…

Zajímavá je už podobnost slov: Zkouška a zkušenost. Kdo projde zkouškami, ten získá zkušenosti. Kdo hledá Boží doprovázení v náročných zkouškách, ten může získat tím hlubší zkušenosti víry. Zkušenosti, co stojí za uchování. A pak i za vyprávění, za vyzpívání, za předávání dál pro povzbuzení druhým…

Někdy lze prožít vzácné zkušenosti s tím, jak Bůh přímo bludišti průšvihů a slepými uličkami vede nové cesty. Žalmista připomíná příběhy o tom, jak Bůh před putujícími Izraelci: „Moře obrátil v souš, řeku přešli suchou nohou“. Tam, kde se zdá, že člověka doženou pronásledovatelé, nebo ho zavalí moře vzdouvající se před ním, Bůh může najednou otevřít nové cesty právě uprostřed těchto těžkostí.

Ježíš též otevřel naději, že jeho cesta na kříž se promění v tu pravou cestu k novému životu. Útěcha pro jeho přátele zní: „Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi.“ Nakonec i ta nejnáročnější zkušenost Ježíšovy smrti s ním může ještě víc sbližovat ty, kdo mu chtějí zůstat nablízku. Když jsou úlomky kovu, původně oddělené, společně přetavovány a opracovány, může být vytvarován šperk.

Nakonec vyvstane ta nejvzácnější zkušenost, jak říká Ježíš: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“

Je jasné, že cesta k tak zvláštnímu cíli člověka vnitřně tříbí a proměňuje. Člověk na ní též rekapituluje, co ho už zbytečně tíží a co nemá cenu dál tahat s sebou, ale i to, co naopak poslouží k přežití celé výpravy. Co patří životu. Co patří budoucnosti. U čeho zůstat. Co teprve má smysl započít či rozvinout.

Žalmista mluví o dobrých plánech, dokonce o slibech, které Bohu odevzdal: „Vstoupím se zápalnou obětí do tvého domu, splním ti své sliby, jež moje rty vyslovily, jež v soužení vyřkla má ústa.“ Možná, že i v tom posledním, koronavirovém období jste také naléhavěji pocítili, v čem se Bohu hlouběji odevzdat, jaké upevnit závazky, jaká rozvíjet předsevzetí. Možná, že zase o kousek lépe rozpoznáváte, jak Bohu sloužit v současném neklidném světě, který Boha tak potřebuje. Uvědomujete si možná zase o kousek víc hodnotu života a vztahů. Uvědomujete si možná konkrétně, s kým stojí za to se usmířit, komu dát najevo, že ho máte rádi, komu by mohlo stát za to prokázat něco krásného a dobrého, i když to jakoby není nutné. Bůh totiž dopřává uskutečňovat věci, které jsou fantastické a krásné, přestože podle matematických výpočtů nejsou nutné…

A na plány spojené s Boží budoucností je dobré nezapomínat ani potom, co ohrožení pomine. Ten, kdo tak hluboce nevěří, se modlí jen tehdy, když je zle. Představuje si Boha hlavně jako zachránce v nouzi. Pak se zas oklepe a na Boží záležitosti zapomíná, přestože důležité jsou vždycky. Být pevně věřící však znamená také být věrný. A opět slyšíme i podobnost těch slov: věřící – věrný. Žalmista si předsevzal zůstat věrný, když říká: „Vstoupím se zápalnou obětí do tvého domu, splním ti své sliby, jež moje rty vyslovily, jež v soužení vyřkla moje ústa.“ Pokud zůstane věrný, má jeho modlitba zaručený smysl, má výpovědní hodnotu, nepřestává stát za pozornost.

A právě ti vzájemně věrní se natrvalo sblíží, spojí, sjednotí. Pak dají smysl i neobvyklá Ježíšova slova: „V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás.“

Koronavirová krize sama o sobě pomine. Podobně jako jiné zkoušky. Ale nabyté zkušenosti víry, nabyté zkušenosti životního tříbení, nabyté zkušenosti hlubšího sblížení s Bohem, Božího doprovázení i jasných záblesků nadějné budoucnosti – to všechno může zůstávat jako trvalý přínos období, které by jinak bylo samo o sobě k ničemu.

Ve chvílích Ježíšovy popravy měli učedníci dojem, že život je úplně k ničemu. Že všechny smysluplné souvislosti se rozpadají na padrť. Ježíš je ovšem utěšoval: Nebojte se, život nekončí. Naopak, tím spíš se osvědčí i uprostřed tragických událostí. Všechny ty hrůzy nakonec pominou. Ale můj věčný život vám nikdo nemůže vzít.

Duch svatý v nás nadále aktualizuje tyto zkušenosti víry.

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-9