První čtení: Dt 30, 15-20

Základ kázání: Mt 5, 17-26

Až děsivá slova dnes zazněla: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Jak to zas Ježíš myslel? Proč se srovnávat s farizeji? Proč zrovna jim chtít konkurovat? Při slově farizeus jsme asi zvyklí spíš na negativní asociace. Představíme si možná káravé výrazy podmračených tváří. Sebejistou zatvrzelost náboženských konzervativců. A někdy až sebemrskačskou přísnost ke druhým i k sobě samotným, projevující se při dodržování jednotlivých detailů nařízení zákona… Papežštěji než papež. Pro stromy však les neviděli. Proto tak podezírali i Ježíše samotného. Ani on podle nich nedodržoval zákon dost ortodoxně. Proto nám zůstávají tak vzdálení. (Zvlášť v dnešní svobodomyslné době.) Když nám teď Ježíš sám klade na srdce: Musíte dospět na ještě mnohem perfektnější úroveň než farizeové, jinak jste bez šance… Zní nám to trochu jak výzva k duchovní sebevraždě.

Co k tomu dodat? Za a) snad na vysvětlenou, že ani farizeové nebyli černobílí, neřkuli černočerní. Byli to takoví horlivě nábožní lidé své doby – se všemi riziky, co k tomu patří, ale i s potenciálními klady. Na první pohled mohlo být uklidňující, že existují. Že udržují v chaotické společnosti smysl pro pořádek a pro slušnost, pro morálku i pro tradici… A lišili se i od sebe navzájem. Existovalo víc různých farizejských pojetí zbožnosti, některá otevřenější, jiná méně. Ježíš pak mnohé z farizeů upřímně zajímal. Právě proto tak vášnivě debatovali. Proto se do Bible dostalo tolik jejich hádek. Protože je aspoň Ježíš opravdu zajímal. Neváhali ho vyhledat s otázkami i s nesouhlasem. Tím zůstávají i pro nás inspirativní. Jenomže mnohdy Ježíše nepochopili. A jeho smysl pro život nepřijali – a nepřijali ho paradoxně pro jistotu. Nepřijali ho paradoxně raději, než aby ho přijali. Zalekli se té svobody, podle nich přehnané nevázanosti a nespoutanosti. Ježíš se zkrátka nevešel do jejich tabulek. Chtěli ho udržet od těla, pod kontrolou. Raději ostražitě ohlídat ten jeho věčný život, než ho přijmout. Tím pro nás zůstávají varováním. Protože i nám křesťanům stále hrozí, že ve své zbožnosti skončíme jako farizeové. Že ve své zbožnosti skončíme jenom jako farizeové – a ne líp.

Ježíš se na vkus farizeů projevoval podezřele svobodně. Čím? Klasické případy, které jsou jmenovány: Když uzdravoval v sobotu. Když se nechal zvát na jídlo k doočíbijícím hříšníkům… Farizeové se báli, že uzdravování v sobotu zavání porušováním zákona o sobotním odpočinku. A že stykem s očividnými hříšníky by riskovali nákazu hříchem. Proto se raději drželi v jistějším zázemí náboženských přikázání. Raději co nejdál z dosahu hříchu. Pro jistotu. Aby si posichrovali náboženskou čistotu. Děsil je dojem, že Ježíš bere Boží zákon provokativně lehkověrně. Ježíš jim naopak toužil dát najevo: Já přece neberu Boží zákon lehkovážněji než vy. Kéž byste přišli na to, jak ze srdce jím žiji. Jen chápu Boží zákon jinak než vy. Vycházím z přesvědčení, že jeho smyslem je zájem o člověka. Ochrana člověka. Záchrana hříšníka. A ta mě opravdu zajímá. Vy se raději od běžných lidí držíte stranou, od zjevných hříšníků si hlídáte vyloženě dištanc, a sterilní jste pak jako zdi karantény, přesně tak přísně uzavření. Než abyste se Božímu zájmu otevřeli, pořád se jenom bojíte, že si nebudete moct vykázat normovaná přikázání v nějakých tabulkách. Mně je svým způsobem jedno, co stojí za normy v tabulkách, protože hledám Boží život ztracený přímo mezi lidmi. Hledám jen život. Přesně ten život chráněný přikázáními…

Jde tedy přibližně o rozdíl mezi teoretickým, úzkostným přijetím přikázání a spontánní životní praxí, jež smysl přikázání naplňuje pozitivním protikladem toho, co bylo zakázáno… Je něco úplně jiného přečíst si pravidla chování v národním parku, naučit se je zpaměti, avšak do národního parku raději ani nevstoupit, aby člověku z kapsy náhodou nevypadl odpadek nebo aby si neušpinil botu blátem z rašeliniště… A něco úplně jiného je do národního parku vejít, užívat si tu krásu, a navíc opečovávat chráněné druhy rostlin či zvířat.

Ježíš jde dál než farizeové… A jde samozřejmě také dál než lidé, které Boží zákon nezajímá vůbec. Je něco jiného se na pravidla vykašlat a rozjezdit národní park motorkou… Ježíš jde cestou plnou zájmu a svobodnou. A proto teď svobodně dává i farizeje za příklad alespoň nějakých ctností.

Někdy se můžeme zaseknout u pouhé představy, že farizeové byli směšní svou urputnou snahou dodržet Boží zákon, přikázání si odfajfkovat, čím úzkoprseji, tím lépe. V sobotu raději ani na procházku nevyrazit, aby neporušili příkaz svátečního odpočinku… A když se člověk zaměří jen na pocit, že s farizeji nechce mít nic společného, může v něm zároveň vyvstat i pocit, že zbývá jen jediná alternativa: Nebýt až takový fanatik, s úsměvem mávnout rukou: Prosím vás, neberte to tak vážně. A v neděli takto nevzrušen skončit u běžných nedělních prací… Anebo v polospánku u seriálu, zahlcen všedními myšlenkami i ve sváteční den.

Ježíš však objasňuje, že Boží zákon je dobré vzít stoprocentně vážně. A svou vlastní cestu prohlašuje za naplnění zákona. Víra v Krista je zároveň také vírou v koncentrovaný zákon. V naprosté pravidlo Boží cesty za člověkem, pro člověka a s člověkem. V základní princip cesty, na kterou jednotlivá přikázání ukazují. (Jakožto ukazatele stezek v národním parku.)

Je psáno: „Nezabiješ.“ A ten kdo miluje, nezabije… Kdo přijímá i doočíbijícího hříšníka s Kristovým soucitem, ten zjevně neinklinuje k vraždě. Kdo bere vážně Ježíšův léčivý zájem o hříšníky v sobotu i v neděli, ten činí účinná preventivní opatření proti vražedným náladám i o víkendu.

S Ježíšem přišel i zákon. Ježíš vyjádřil i jeho nejvnitřnější smysl. Neukázal jen sklo žárovky, ale i její záři.

Průměrní zbožní se mohou chlácholit při pomyšlení: Jablko jsem sice v deseti letech ukradl, ale aspoň jsem nezavraždil člověka… Alespoň to si mohu dokázat.

Ježíš však klade na srdce: Co si prosím vás chcete dokázat? Já chci všem prokázat čistý život. Chci přece prokázat Boží život pro každého. Chci najít Boží obraz v každém člověku, i v tom, co zahynulo. Nehledě na to se mezi vás klidně sám vystavím jak zatracená mrtvola, protože kvůli sobě si nemusím dokazovat nic.

Ježíšův výklad Desatera je vpravdě hlubinný. Když běžně přemýšlíme o hranicích přikázání „nezabiješ“, ptáme se například na zabití v sebeobraně, ve válce apod. Krista však absolutně zajímá chápání z úplně jiné strany – od kořene přání života, od kořene vražedných nálad. „Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ Už hněv je vražedný, protože zatemňuje Boží obraz ve druhém; ba mezi mnou a druhým. A ponižovat druhého, negace o něm šířit, prohlašovat ho za prázdného a za bezbožného, vnímat v něm jenom prázdnotu a bezbožnost – ty sklony tak zatemňují a vyprazdňují a pokřivují a deformují a falšují a likvidují vztahy… Ničí náš svět a Boží zrcadlení v něm. Ježíš chce naopak narovnávat a prosvětlovat a hledat vždy raději čím dál víc možností v každém člověku. Ježíš chce přece najít a oprášit a zrestaurovat galerii Božích obrazů i v očividných hříšnících, právě proto tak riskoval svůj příchod mezi nás.

Kdo se chce v národním parku soustředit jen na kůrovce a na odpadky? A kdo je tak škodolibý, aby se radoval při pomyšlení, že v národním parku vyhyne nějaký extrémně ohrožený druh?

Lidém kolem nás jsou velmi vzácní.

A co je nejpodivuhodnější Kristova pointa: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ Slyšíme dobře? Má-li tvůj bratr něco proti tobě. Ne jenom máš-li ty něco proti němu. Ale má-li ten druhý něco proti tobě. Přestože by sis mohl říct: Je to jeho věc. Přestože by sis mohl říct: Já za to přece nemůžu. Anebo: On se mi první má omluvit, proč já bych za ním měl chodit. Ježíš však naznačuje: Trvá-li kdekoliv, kdekoliv mezi vámi dvěma nevraživost, šíří-li se prostor zatracení kdekoliv mezi vámi, šíří se mezi vámi peklo. Chceš udržovat na světě zárodek pekla? Pokud jsi dostal šanci prozářit byť jedno soukromé peklo, které je mezi vámi dvěma, tak seber odvahu a vyjdi mu, nebo jí naproti… Tvá mise bude přenádherná, neboť je vzácné objevit v pekle národní park. Zůstal by velmi ochuzen ten, kdo by se o to nepokusil. A navíc by mu hrozilo, že nakonec najde i v národním parku peklo; „Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“

Můžeme sice mít někdy dojem, že někteří lidé kolem nás nejsou hodni takových ohledů.

Kristus však zemřel za nás za všechny, aniž bychom toho byli hodni.

A míváme také dojem, že Kristovým úžasným nárokům na nás kladeným nemáme vůbec šanci dostát. A když si vzpomeneme, kolik jsme toho už ve vztazích pokazili v minulosti…

Kristus však za nás zemřel i vstal, abychom jeho životu dali alespoň šanci.

Slovo poslání: 1Pt 3, 8-18a