První čtení: Př 31, 10-31

Základ kázání: L 19, 11-27

Čekání. Na co všechno jste čekali během posledního týdne? Během posledních měsíců? V posledních letech?

Kdy se nemůžete dočkat? A kdy vám naopak čekání připadá jako noční můra?

A co vlastně znamená očekávat království Boží a Kristův příchod na konci věků?

Také minule jsme si četli, že Ježíš Kristus přichází nečekaně jak zloděj. Jak na takového příchozího čekat správně? Čím vším se liší čekání křesťanské od čekání nekřesťanského?

A jaké vůbec druhy čekání znáte? Některá čekání jsou příjemná a jiná nepříjemná. Některá mají dobrou vyhlídku, jiná špatnou. Některá bývají naplněná aktivitou, jiná strhávají k pasivitě.

Vybavíte si čekání vyloženě nepříjemná, která vás navíc strhávají k pasivitě?

Třeba takové čekání na vlak, který má zpoždění. Člověk nervózně přešlapuje na perónu, obvykle přitom nevykoná nic zvláštního.

Anebo čekání u zubaře. Anebo na ještě horší lékařský zákrok…

Nebo si představte třeba čekání na zloděje v noci… Kdybyste shodou okolností měli vy sami doma spoustu majetku nekale nahrabaného… V takových situacích může být velmi nepříjemné očekávat jak zásah spravedlnosti, tak ještě schopnějšího zloděje, než jste vy sami… A navíc, i kdybyste orgány spravedlnosti podplatili, zloděje všeho schopného nedostanete pod kontrolu… Pozemek obrostlý ostnatým drátem. Ze všech stran kamery. Opancéřované dveře. Psi. Bankovky ukryté v trezoru za falešnou stěnou… Účty, o jejichž existenci nikdo neví. Ani po půlnoci oka nezamhouříte, popocházíte po místnostech, otíráte si pot. Jste čím dál paranoidnější. Za každým zašramocením slyšíte něčí sápání se po nepřístupně uschovaném majetku…

Možná, že byste přišli na jiné příklady nepříjemných čekání, které člověka uvězní v pasivitě, ba navíc ve sklíčenosti, ustrašenosti a zoufalství…

Vybavíte si oproti tomu čekání s mnohem příjemnějšími vyhlídkami? Čekání, která vás nadto vybízejí k aktivitě?

Tak třeba čekání na Vánoce… I když je fakt, že Vánoce neproběhnou vždy pohádkově… Ale vybavte si ty pocity, když jste byli malí. Anebo si představte ideální Vánoce. Nebo ty nejkrásnější okamžiky Vánoc, které jste zažili v posledních letech. Lidé se ztiší a vnitřně useberou ve sváteční atmosféře… Ale zároveň tráví mnoho času aktivními přípravami. Kupují dárky pro druhé lidi. Napečou cukroví. Uklidí. Společně přichystají slavnost… Nemá-li rodina moc peněz nazbyt, přesto se může na Vánoce připravit tím působivěji i v prostotě a skromnosti. Nakonec se všichni dočkají Štědrého dne, který se vydaří i díky všem těm přípravám. Vánoce jako symbol aktivního čekání s příjemnými vyhlídkami.

Anebo si představte, že byste patřili k podzemnímu hnutí v podmínkách tvrdé diktatury. Měli byste dost odvahy a byli byste vnitřně přesvědčeni o zvůli režimu. Očekávali byste revoluci. Někteří z vás by disponovali mnoha kontakty, příležitostmi, schopnostmi… Pořádali by třeba podzemní setkání důležitých osobností. Zakládali by samizdatové tiskárny. Organizovali by pomoc vězňům spravedlnosti a jejich rodinám… Vstupovali by do velkého rizika, které by ovšem také hodně znamenalo. Jiní z vás by žili v ústraní, znali by jenom několik odvážnějších lidí, příliš příležitostí by neměli. Ale i přesto by mohli pomoci někomu pronásledovaném. Opsat alespoň pár samizdatů po večerech. Přispívat k proměnám společenské atmosféry v nejbližším okolí. Také tito lidé by vstupovali do rizika. A také na jejich malých krocích by hodně záleželo. A pak by se všichni dočkali revoluce. Přišla by svoboda. Úplně jiné poměry; jiné tak říkajíc království. A v této revoluci by se najednou zúročily i všechny předešlé přípravy a akce, i kdyby o jejich smyslu už třeba i sami jejich aktéři léta pochybovali… Ale konečně byste se dočkali. Předešlé čekání by sice nebylo vždycky příjemné… Ale naplnění těch rozkolísaných časů by za to opravdu stalo.

Příjemná versus nepříjemná čekání. Příjemná versus nepříjemná vyústění. Pasivní versus aktivní naplnění mezičasu.

Ve skutečnosti se mnohá čekání zdají být sama o sobě jakoby nijaká… Záleží opravdu jenom na nás, jak se k nim postavíme.

Třeba takové čekání na konec koronavirové krize. Období samo o sobě nanicovaté, jako kdyby se pravý život měl odehrávat spíš předtím, anebo potom… Období občas pro někoho vyloženě mizerné a hloupé… Ale přicházejí též příležitosti změnit ho v období, kdy se dá leccos zajímavého připravit i podniknout. Na leckoho si vzpomenout a prokázat mu podporu. Dokonce promýšlet vize do budoucna prospěšné pro celou společnost, když na to někdo má schopnosti a talent.

Čekání, která nejsou na první pohled nijaká, ale záleží opravdu jen na člověku, jak s daným časem naloží…

Jaké je pro vás čekání na Ježíše Krista? Na jeho revoluci, která se dostaví nečekaně jak zloděj v noci se vloupávající do starých, nefunkčních, zpráchnivělých pořádků i doprostřed lidského zoufalství?

Pán je jakoby daleko. Ale svěřil nám ohromné investice. Ne všem stejně. Někomu deset, někomu pět, někomu jednu hřivnu… Ale tak jako tak: Hřivny představují spíš milionářské investice, nikoli jenom pár drobných. S hřivnami se dá už lecos podniknout. My všichni máme k dispozici poklad. (Příležitostí modliteb. Otevřenosti Kristovy víry, lásky, naděje… Tvořivosti a spolubytí, spolužití i sdílení trápení v Kristově Duchu. Času, prostoru, možností. Příležitostí otevírajících se pro místní společenství církve i pro jednotlivce. Hřivny, talenty, vklady. Možností obdarování. A také předvánočního úklidu ve vztazích. Setkání důležitých lidí. Šíření revolučních Božích slov. Vzpomínek nejen na vězně pronásledované pro víru, na vězně svědomí, ale i na vězně vlastního hříchu, kteří též stojí za pozornost…) Zajisté je leckdy riskantní pro víru lecos podniknout. Je riskantní život. Je riskantní následování Krista. Ale zúročí se. Pán není žádný troškař; Vzhledem k těm milionářským investicím to nezní nikterak skromně, když říká osvědčenému služebníkovi: „Nad málem jsi byl věrný.“ A pokračuje tím štědřeji: „ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého Pána.“ Úkoly člověk roste; Snad donekonečna. Ke vzájemnému potěšení. I když člověku někdy úsilí víry připadá skoro jako bezcenné, daleko nevedoucí. I když míváme někdy pocit, že zápasíme o jednotlivé centimetry života. O jednotlivé drobné. Koneckonců i všednost podnikání může být někdy úmorná. A občas převládne dojem, že investice prudce ztrácí na hodnotě.

Nicméně kompetence osvědčeného služebníka získává každý, kdo věří, že tohoto Pána má smysl očekávat. Že je to opravdu dobrý a štědrý Pán, který nám svěřil své hodnotné vklady. A že se dá podle té víry v životě zachovat. Podle té víry dál do vztahů investovat.

Ale co ten, kdo Pána vůbec s takovou vírou nečeká? Ten, komu Ježíš připadá spíš jako zloděj v noci, který ho nakonec obere i o poslední zbytky radosti ze života? Co celé společenství, které si před světem chrání pár posledních křesťanských hodnot, nechce svět okolo raději vnímat a nechce už nikoho dalšího do svých obzorů přijmout? Lidé, kteří celkově nečekají od života nic dobrého a raději si jen chrání své jisté? Kam tohle čekání dospěje? Onen typ služebníka nakonec řekne: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Tváří se přitom jako svědomitý ochránce svěřených hodnot… Jeho vlastní řeč je však tvrdá, jeho svět nelítostný. A jeho slova nenaznačují žádnou vděčnost za svěřenou hřivnu, jen vykreslují Pána jako toho, kdo akorát bere. Pán překvapivě potvrzuje služebníkovu vlastní volbu. Snad protože bere všechny své služebníky smrtelně vážně. Potvrdí služebníkovu víru: „věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel a sbírám, kde jsem nerozsypal“. Mohl jsi udělat alespoň něco ve snaze předejít mému roztrpčení. Podle své víry ses rozhodoval, na tuhle kartu jsi vsadil, k tomuhle vyústění jsi směřoval. Tvá hřivna přinese víc užitku v rukou odvážnějšího. Služebník se pak ocitá v atmosféře vlastního obnaženého zoufalství. Tak zní znepokojivý konec podobenství.

Je to jedno z více Ježíšových podobenství. Není to jediný podstatný příběh o životě. Je to však jeden z příběhů, které zvlášť v určitých chvílích naléhavě promlouvají. Možná, že ve chvílích dilemat, kdy nám strach úplně svazuje ruce, si na něj vzpomeneme, a uvědomíme si, že riskovat jakékoliv potenciálně dobré rozhodnutí může být každopádně lepší než neriskovat už raději nic…

Poslední služebník už jenom podléhal vlastnímu strachu. Nečekal od života nic dobrého. Raději neriskoval už vůbec nic. Úzkost ho ochromila.

Opakovaně sice v Bibli stojí napsáno, jak je dobré bát se Boha. Liší se však život v odpovědné bázni od života v ochromujícím strachu.

Tak v první řadě věřme, že Pán je dobrý. Dobrý Pán přichází mezi nás. Dočkáme se ho. A jeho projekt teď pokračuje ve velkém i s naší spoluprací. Disponujeme jeho osobními vklady. Jsou také v našich rukou.

Slovo poslání: 1Pt 4, 7-11