První čtení: Gn 12, 1-4a

Základ kázání: L 14, 25-33

Také při minulých bohoslužbách jsme slyšeli o tom, jak Ježíš touží co možná nejvíc lidí oslovit, přizvat, přijmout v Boží otevřenosti. Včetně těch lidí vytlačených na okraj… Včetně chudých, nemocných, všelijak vnitřně zraněných a rozbitých… Včetně všech více či méně nápadně poznamenaných hříchem… I včetně úplných pohanů a neznabohů. Ježíš chce co nejvíc lidí přizvat. A opravdu spoustu lidí přitahuje. Posléze se kolem něho shromažďují celé zástupy. Nejenom úzký okruh zasvěcenců.

Ježíš přitahuje spoustu lidí z různých stran. A ti lidé od něho mají různá očekávání. Jeden touží po zázračném uzdravení, anebo hledá bleskovou pomoc od jiných problémů. Druhý by rád našel životní vyrovnanost a klid, chtěl by se cítit šťastně. Další k Ježíšovi fascinovaně vzhlíží jako k inspirativní osobnosti. Každý chce od Ježíše získat něco pozitivního pro sebe.

A Ježíš najednou řekne nečekaně tvrdá slova. Slova, co dopadnou na širší okruh posluchačů jako ledová sprcha: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ Kdo chce být Kristovým učedníkem? Kdo se chce ke Kristu opravdu přiblížit a opravdu s ním žít? Kdo hledá víc než jen osobní výhody? Víc než jen osvobození od problémů? Víc než jen příjemné pocity? Víc než jen inspirativní osobnost? Takový člověk se nyní ocitá na rozcestích, na kterých také přichází čas se vzdávat jiných a leckdy i na pohled pohodlnějších cest.

V ekumenickém překladu Bible stojí psáno: Kdo se nedovede „zříci svého otce a matky“ a tak dál, ten nemůže být Ježíšovým učedníkem. V řeckém originále stojí ještě strašidelnější: kdo „nemá v nenávisti svého otce a matku“ a tak dál – dokonce i svou vlastní duši… (Někteří teologové sice uklidňují, že tady nejde o nenávist jako o emoci, ale spíš o postoj – ovšem úplné uklidnění to není.) Na jednu stranu ta slova znějí až nečekaně tvrdě. Na druhou stranu prokazují, že křesťanství není jen kýč nebo berlička pro slabší nátury. Víra v Krista je reálná, poctivá životní cesta – k bohatství, které má velikou cenu, takže i něco stojí.

Ale stejně si asi říkáte: Co to je za nesmysl, mít v nenávisti své nejbližší, ba i sám sebe? Neprotiřečí to úplně základním Kristovým slovům: „Miluj bližního svého jako sám sebe“? Snad přece i mí nejbližší bývají často zároveň mí bližní. A abych mohl milovat druhého jako sám sebe, musím mít rád i sám sebe.

Na druhou stranu je fakt, že právě s láskou k nejbližším se to dá celkem snadno přehnat. Mohou to přehnat rodiče, když nejlíp vědí, co je pro dítě dobré, když si ho hýčkají a úzkostně ho ochraňují, spoutávají ho svými nároky a tak dál. Mohou to přehnat děti, když se nedovedou od rodičů odpoutat. Mohou to přehnat partneři, když jsou na druhém závislí, chtějí ho mít jen pro sebe a žárlivě ho hlídají. A dá se to samozřejmě přehnat i se sebeláskou. Ano, je dobré v životě najít sebepřijetí a zdravou sebeúctu, abych na sobě nenechával jen dříví štípat. Ale když se sebeláska zvrhne v samolibost, člověk se stává karikaturou sebe sama. Od takhle nevyrovnaných vztahů k nejbližším i k sobě samým Kristus svými slovy osvobozuje. Umožňuje zdravý odstup. Je fakt, že slova „kdo nemá v nenávisti“ či „kdo se nedovede zříci“ připomínají léčbu šokem – ale i ta je někdy potřeba (a také ji má Kristus ve zvyku).

I tato Kristova slova se navíc spojují v kombinaci s dalšími jeho slovy jako dvě strany jedné mince. Vy, kdo jste byli přítomni na bohoslužbách před čtrnácti dny, si jistě vzpomenete, jak Ježíš – podle Lukášova evangelia nedlouho před těmi dnešními slovy – kladl na srdce hostiteli: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé.“ Ježíš nám chce také rozšířit srdce. Aby se nám do něj vešli i lidé vzdálení. Včetně těch, kteří sami nikoho nejbližšího nemají. Aby nám celé srdce neucpaly jen polosobecké lásky k vlastní krvi. Aby nám srdce nezaplnila egoistická sebeláska.

Někteří křesťané uskutečňují Ježíšova slova o sebezapření s očividnou důsledností. Stanou se nich třeba mniši, aby mohli být Kristovu dílu k dispozici flexibilně a bezvýhradně. Odjedou sloužit potřebným lidem do ghett či do slumových městeček. Nechci to zlehčovat… Někteří křesťané mohou být k takovým rozhodnutím opravdu povoláni. Není to ovšem typická cesta pro každého z nás. Ale i přesto můžeme brát Kristova slova stoprocentně vážně tam, kde právě jsme.

Četl jsem zrovna před pár dny v jedné knížce zmínku o vlně obrácení mezi mladými lidmi, kteří se snažili zbavovat svých domovů, aut a zahrad, aby nároku o následování Krista dostáli. Pak ovšem jako by zaslechli při modlitbách, jak jim Pán promlouvá k srdci: „Já ale nepotřebuji vaše domy prázdné. Já potřebuji vaše domy s někým uvnitř, kdo by byl ochoten vytvářet v nich domov nejen pro členy vlastní rodiny, ale i pro všechny potřebné, které k nim pošlu. Zrovna tak potřebuji vaše auta, nikoli prázdná, ale s řidičem. Kdykoliv bude některé z mých dětí potřebovat, aby jej někdo někam zavezl, rozpomeňte se, že jste mi své auto dali a máte je ve správě.“

Mít svoje věci ve správě. Odevzdávat je stále znovu Bohu k dispozici. Nemuset je mít za každou cenu. Být ochotni se jich vzdát. A přijímat je kdyžtak od Boha stále znovu jako dary, které mohou být užitečné i pro ostatní. Takový postoj doporučuje apoštol Pavel i všem běžným věřícím: Vlastnit, jako by nevlastnili nebo být veselí, jako by nebyli, dokonce mít svého manžela nebo manželku jako by neměli, užívat věcí tohoto světa jako by neužívali, „neboť podoba tohoto světa pomíjí“. Udržovat si osvobodivý odstup a ruku v ruce s ním osvobodivý přístup i k dalším lidem a k jiným důležitým záležitostem, k nimž Bůh zve.

A nejtěžší stejně nakonec zůstává zříkat se sám sebe. (I kdyby se člověk vzdal všeho ostatního, nebude do smrti úplně hotov s nejnáročnějším úkolem – zřeknout se sám sebe.) Tedy vzdávat se i svých starých, dál nevedoucích představ a předsudků, vzdávat se starých, neúplných pravd, svých starých návyků, vzdávat se přehnaných sympatií i přemrštěných antipatií, vzdávat se i svých plánů do budoucna či lpění na minulosti, když je to potřeba… Vzdávat se výčitek… Vzdávat se starých křivd…

Zříkat se i sami sebe – a platí to také o našem přístupu k celému stvoření. Jak už jsem říkal, v těchto dnech slavíme spolu s ostatními církvemi Dobu stvoření. A také v letošním zamyšlení vydaném k tomuto období jsme zváni k tomu: Abychom uznávali, že Bohu patří celá země i všechno naše vlastnictví. Abychom Bohu odevzdávali zpátky to, co máme. Abychom vyznávali svou spoluvinu na utrpení země i našich bližních, kteří nejvíce trpí klimatickou nouzí. Abychom se též přimlouvali za lidi obzvlášť zranitelné klimatickým chaosem. Abychom s Boží pomocí měnili své jednání. Abychom s Boží pomocí usilovali o podporu větší klimatické spravedlnosti při obnovování světových ekonomik po koronavirové pandemii…

Ostatně i v souvislosti s celou koronavirou krizí stojí za to myslet nejenom na sebe a na svoje nejbližší, ale i na ty, kdo budou zejména zasaženi různými důsledky – nejenom zdravotně, ale třeba i finančně, společensky, psychicky.

Ježíš nám otevírá obzory a vyvádí nás z omezenosti. Dává nám sílu přijmout i to těžké a prohlubuje naši vnímavost. Prohlubuje a rozšiřuje naše vztahy. Umožňuje nám překračovat hranice oblastí, v nichž jsme se drželi dosud. A dál nás vede.

Slovo poslání: Žd 11, 8-19