První čtení: Sk 2, 37-47

Základ kázání: J 17, 20-26

„Jednota je základem, pojítkem a vrcholem všech věcí – je nepřemožitelná.“ Napsal Jan Amos Komenský, jehož úvahy inspirují i letošní Alianční týden modliteb. Jednota je nepřemožitelná… Umíme si ten princip přibližně představit: Když svážete víc větviček k sobě, zlomíte všechny najednou o poznání obtížněji, než kdybyste lámali každou zvlášť. Dům postavený z mnoha cihel je funkčnější, zajímavější a soudržnější objekt než pouhá hromada cihel válících se bez ladu a skladu. Barvy na obraze či tóny písně jsou pospojovány v harmonický soulad – celek pak působí jinak, než když vám kočka přejde po klávesách klavíru či napříč malířskou paletou a zanechá za sebou nesouvislé stopy. Už jednotlivé atomy, molekuly i buňky v těle jsou sjednocovány do vyšších, podivuhodnějších, ba zázračných systémů. Samy o sobě by však neznamenaly nic. Samota – velký problém i v naší civilizaci. Když lidé zůstávají spolu, všechno jde snadněji.

Napadly by vás určitě další důležité příklady jednoty. Celý svět na mnoho způsobů sjednocovaný, aby mohl dát vůbec nějaký smysl. Natožpak maximální smysl.

Ježíš se modlí za sjednocení prvních věřících i za následné sjednocování ostatních: „Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Věřící se tak stávají prostředníky Kristova vztahu se světem. Ukřižovaný jako by prozatím zmizel z jeviště světa do zákulisí. Diváci se teď mohou orientovat podle těch, kdo v Krista uvěřili. Ti se teď ocitají v kuželu ostré záře reflektorů osvětlujících prkna, jež znamenají svět. Diváci zblízka i zdáli sledují projevy křesťanské víry, lásky a naděje. Postupně se z nich stávají další důležité postavy dramatu. Zaujme je i atmosféra panující v církvi. Svým způsobem můžeme být vděčni i za ty hrozné a trapné situace, když lidé vášnivě řeší skandály v církvi i selhání jednotlivých věřících. Když rozhořčeně lamentují: „Tak by se věřící přece chovat neměli.“ I ateisté v těch chvílích dávají najevo, že mají od víry a od církve přece jen nějaká očekávání. Je to lepší, než kdyby jim církev zůstala úplně lhostejná.

Církev se podle Kristova přání stává takovou výkladní skříní uprostřed světa. Lampou, která má svítit. Městem, jež má být vidět. Kéž slouží opravdu jako výkladní skříň Kristovy lásky a Kristova přístupu k lidem. Kéž není přehlídkou špinavých skel a zmatku, povrchnosti a pokrytectví, křesťansky formulovaných výmluv i žabomyších válek, ba démonské touhy po moci, která biblické poselství překrucuje ve svůj prospěch.

Dle Jana Amose Komenského se pravá církev pozná podle dvou základních znaků. První znak: Přináší pokoj a usiluje o smíření a jednotu. Oproti tomu církev svárlivá, militantní, libující si v násilí – ať už fyzickém, nebo i psychickém násilí – nemá dlouhého trvání. Podle Komenského „nic násilného nemůže mít dlouhého trvání“. A také „pravda se stává nevítanou, je-li násilím vnucována“. Jan Amos Komenský samotný usiloval o smírné vztahy mezi národy, církevními společenstvími i mezi příslušníky různých náboženství. Osobně se též vyjadřoval pro smíření protestantů s katolíky ve chvíli, kdy tím riskoval ztrátu podpory od evangelických Švédů s jejich válečnými zájmy. A ještě druhý znak pravé církve Komenský zdůrazňuje: Pravá církev se stále reformuje. Tak jako každý člověk potřebuje každodenní obnovu ducha skrze pokání a odpuštění, i církev se potřebuje stále reformovat, aby neztrácela vztah k pravdě a lásce. Ostatně Bůh jako první usiluje o jednotu s námi, vytváří pro tuto jednotu podmínky a pracuje na ní. Na nás je spolupracovat s ním. Pán touží po své nevěstě církvi svaté, čisté a bez poskvrny. Na nás je zachovávat věrnost.

Vidíme, že církev dostala mimořádné postavení prostřednice Kristova vztahu k lidem. Má velkou odpovědnost. Může i hodně zkazit. A my věřící jsme lidé slabí a hříšní, sami od sebe nehodni vzácného povolání. Proto je tolik zapotřebí v církvi stále znovu navazovat na to zpřetrhávané dobré skrze pokání, smíření a odpuštění. A pohlížet také na druhé jako na ty, kdo potřebují pomoci od nebezpečí hříchu. Proto jsou v epištolách opakována slova jako: „Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.“ Anebo: „Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.“ Slyšíte, že jedno navazuje na druhé: Odpuštění a snášenlivost uvolňují prostor pro lásku, která spojuje k dokonalosti. V církvi dostáváme šanci programově vytvářet prostor otevřenosti, naslouchání, vcítění, dorozumění, snášenlivosti, podpory, které k jednotě vedou. A navíc veliká naděje spočívá v tom, že tenhle prostor je otevřen i pro lidi, kteří by nám jinak osobně lezli na nervy, nebyli by nám sympatičtí, ba dokonce měli by protichůdné zájmy a nic dobrého bychom od nich nečekali. Zůstává otevřen i pro lidi, kteří mohou ublížit.

Thomas Merton, jehož slova jsem tady citoval už před týdnem, píše také: „Neukvapujte se v tom, že budete považovat svého nepřítele za divocha jen proto, že je váš nepřítel. Možná je vaším nepřítelem proto, že se domnívá, že vy jste divoch. Nebo se vás třeba bojí, protože cítí, že vy se bojíte jeho. A možná kdyby věřil, že jste schopen ho milovat, nebyl by už vaším nepřítelem.

Neukvapujte se v tom, že budete považovat svého nepřítele za nepřítele Boha jen proto, že je vaším nepřítelem. Možná je vaším nepřítelem právě proto, že ve vás nemůže najít nic, co oslavuje Boha. Možná se vás bojí proto, že ve vás nemůže najít nic z Boží lásky, Boží laskavosti a Boží trpělivosti a Božího milosrdenství a pochopení pro lidské slabosti.

Nespěchejte s odsouzením člověka, který už nevěří v Boha, protože to možná byl váš vlastní chlad a lakota, vaše průměrnost a materialismus, vaše smyslnost a sobectví, jež zabily jeho víru.“

Podle mě stojí za opakovanou reflexi už jenom poslední Mertonova věta: „Nespěchejte s odsouzením člověka, který už nevěří v Boha, protože to možná byl váš vlastní chlad a lakota, vaše průměrnost a materialismus, vaše smyslnost a sobectví, jež zabily jeho víru.“ Má rekapitulovat a přehodnocovat své vztahy ve světle těchto slov. A vidíme, že i Thomas Merton uvažuje o věřících jako o výkladní skříni, v níž se Kristova láska může buď ukázat, anebo naopak tragicky zatemnit.

Ve Skutcích apoštolských čteme o ideálu prvotní církve, v níž – cituji doslova: „Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse.“ Zní nám to na první poslech jako nedostižný ideál. Ale byla by škoda si jen říct, že jde o utopii a nesmysl. V Bibli je onen text míněný smrtelně vážně. Svatá pravda o kýženém stavu a smyslu církve. A dovedeme si představit, že společenství, v němž se všichni upřímně zajímají o druhé, vše sdílejí a o všechno se rozdělí, může působit opravdu přesvědčivě a přitažlivě. Když lidé dělají takové věci upřímně a autenticky, má to velkou sílu. Ale nelze se k tomu bez Boží podpory přinutit. Občas je dobré se přemáhat. Ale nutit se k láskyplnému jednání soustavným násilím znamená znásilňovat sám sebe a ocitat se v křeči. A nutit k láskyplnému jednání násilím druhé lidi znamená znásilňovat je, což také znamená již žádnou lásku nešířit. Jak pravil Komenský: „nic násilného nemůže mít dlouhého trvání“.

Ve Skutcích apoštolských jsme také četli přímo v tom dnešním čtení, že první věřící „byli jedné mysli a jednoho srdce“, a proto „nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné.“ K láskyplnému jednání se nepřinutíme násilím, protože pak bychom se jen přetvařovali, ale ve skutečnosti bychom s druhými nic moc společného neměli. Avšak v Kristově Duchu opravdu dostáváme dar jednoty projevující se bytostně – zevnitř navenek. A dostáváme příležitost modlit se za tu jednotu – s vyhlídkou vyslyšení! A upřímně o tu jednotu usilovat! Opravdu si ten dar nechat zpřístupňovat! A opravdu ten dar přijímat! Přijímat Kristovu otevřenost, abychom v ní spolu srůstali jako lidé jedné mysli a jednoho srdce. Usilujeme-li o to upřímně, určitě se to projeví i navenek. Celý svět může postupně poznat moc sjednocení překračující všechny hranice.

Slovo poslání: Ef 4, 2b – 16